Díky, že jste zavítali na náš blog Australian (e)motion. Nikdy jsme blog nepsali, tak nevíme, jak nám to půjde. Ale jestli Vás zajímají detaily (naší) cesty k protinožcům a protinožkám, co nás k tomuhle “pohybu” přimělo a jaké emoce jsme cítili a cítíme, přijměte pozvání k dalším odstavcům.
Jsme Lenka a Adam. Narodili jsme se na severu Čech blízko hranic s Německem. Já ráda říkám, že jsem holka z maloměsta, která po přestěhování do Prahy došla k názoru, že to je ten velký svět plný hříchu a neřesti (ale taky studijních a pracovních příležitostí a kultury) a že “to je prostě ono”, tady zůstane, počká na Mr. Big, bude postupně merčit nějaký byt, který by stál za hypotéku a určitě bude chtít, aby se do toho bytu vešel i dětský pokojík. Protože když už, tak už… Nooo, ehm…
Jenže po 4,5 letech v Praze je najednou 18. ledna 2019 a my jdeme s Adamem na naší první konzultaci do Information Planet. Tam jsme šli proto, že původně se chtěl Adam naučit surfovat v Portugalsku, kde chtěl být jen 2-3 měsíce. A já jsem chtěla být s ním a vzít si neplacené volno v práci a číst na pláži (v tom Portugalsku) všechny ty knížky, co jsem za posledních pět let nakoupila a dostala k narozkám a Vánocům, a ke kterým jsem se ještě nedostala. Taky si to teď představujete? Tu pláž, slunečník a piňakoládu? A Adama v neoprenu při západu slunce? No, tak dobrý zase. Zpátky do reality.
Aby mohla začít tahle totálně nová životní kapitola s názvem Australian (e)motion, museli jsme se nejdřív s Adamem v lednu 2015 seznámit, pak se skoro dva roky v podstatě nevídat, pak se začít vídat občasně, častěji a nakonec se do sebe před víc než rokem bezpodmínečně a nekonečně zamilovat. A začít plánovat (což je Adamovi téměř úplně cizí, takže považte, jak moc silný emoce mezi námi od začátku jsou).
Představte si, že jste (diplomovaná) státní úřednice. Chodíte od pondělí do pátku už pět let do stejné práce na vysoký státní úřad. Před dvěma lety jste vyhráli výběrko na vedoucí pozici, takže se vyvíjíte, posouváte, učíte nové věci, získáváte zkušenosti. Máte se celkem dobře ve Vaší atypické garsonce ve Vršovicích a po večerech chodíte posedět do kaváren, barů, potancovat do klubu, občas do kina nebo na přednášku, koukáte už 8 let dokola na Sex ve městě a Vaše guilty pleasure jsou make-upový tutoriály na YouTube. A pak se absolutně bezhlavě zamilujete (nojo, zase ta láska, ale já si nemůžu pomoct) do nejlepšího nejsvobodomyslnějšího a charakterově nejčistšího Adama na světě, co umí skutečně (pro)žít každý den každým coulem svého (sportumilovného) těla. Adama, který léto a podzim nějak přežívá za pomoci sezónních prací a tyhle půlroky bere jen jako nutné zlo, které se prostě musí přečkat, aby konečně začala úžasná sezóna zimní. Zimní sezóna znamená instruktoření, hory a sníh. A sníh je přece láska (jak jsem se dozvěděla v zimní sezóně 2018/2019). A tak si představte, jak spolu začínáte chodit a chodíte spolu na tzv. long distance přes 100km a ladíte každý den, hodinu, kdy můžete být spolu. A pak jste ta úřednice, co každý zimní pátek balí krosnu a růžový (lyžařský) brejle, vyráží do hor a v devětadvaceti se učí lyžovat s nejtrpělivějším a nejcitlivějším soukromým instruktorem (ale to je zase jiná kapitola, taky stejně výborná).
Pomalu si ale začínáte uvědomovat, že je tady jedno (významné) mínus. Adam už několik letních sezón touží po Portugalsku, po zakušení pocitu z nošení suchého či mokrého surfařského neoprenu ve srovnání se suchým či zpoceným zimním funkčním prádlem, šetří si na první měsíc žití někde na pláži, kde se chce naučit surfovat a pak to nějak nechat plynout, najít si práci (ideálně na tom surfu, samozřejmě) a mít vyšisovaný mikádo od sluníčka a opálený čelo (který v zimě zůstává bílý, protože helma). Tohle mu přece nemůžete vzít jen proto, že vy máte stabilní práci celý rok bez ohledu na sezóny. Ale taky čím dál častěji opakujete: “Já na tohlento nejsem stavěná, já chci bejt s tebou i přes tejden, dyť je mi devětadvacet, vztahy na dálku, to teda fakt neni nic pro mě a lítat každej víkend na otočku do Portugalska je teda totálně, ale totálně neekologický a neekonomický”. A Adam, že to vnímá stejně, že to je jasný a že když pojedete do toho Portugalska s ním, bude nejšťastnější Adam na světě.
A tak Vás postupně začne napadat, že to vlastně vůbec není špatná představa – ta pláž a piňakoláda a neplacený volno. Jenže pak se objeví další (ještě významnější) mínus. Zjistíte takovou zvláštní oklikou, že odpověď na žádost o delší neplacené volno pro vedoucí zaměstnankyni je: spíše ne (#LikertovaŠkálaForLife), výpověď dávat nechcete, protože co byste asi jako za ty 3 měsíce po návratu z Portugalska dělali. Ale zároveň víte, že při výběru mezi Adamem a jistou prací v kanclu byste si už nějaký ten pátek zvolili jednoznačně Adama.
A protože nevěříte na náhody, vlastně se ani nedivíte, když jednou při scrollování Facebookem objevíte post svojí spolužačky z gymplu a řeknete si: “Ty jo, kde ta Eliška vlastně teďka dělá?” a tak kliknete, počtete, pustíte videa a hned to posíláte na hory s otázkou: Adame, nemohl bys přijet teďka v pátek zase ty a nepůjdeme se do té Information Planet Elišky poptat, co že to vlastně nabízí a jestli to nezahrnuje i neopren, surf a piňakoládu?
A pak, po 4,5 letech v Praze, je najednou 18. ledna 2019 a my jdeme s Adamem na naši první konzultaci za Eliškou. Odcházíme po dvou hodinách rozhodnutí, že do toho půjdeme. Že se budeme ucházet o cca rok žití na Gold Coast, druhém největším městě Queenslandu a šestém největším městě Austrálie. Na tomhle Zlatém pobřeží je i jedna pláž, co se jmenuje Surfers Paradise. Je to náhoda? To asi těžko.
Jdeme na večeři na Halloumi Cheese Burger do Velryby, dáváme se veřejně do vztahu na Facebooku (protože to je zaručeně první věc, kterou na konzervativní australské ambasádě v Berlíně budou kontrolovat) a prožíváme naši první společnou australskou emoci. A ty (australské) pohyby v našich duších, srdcích i hlavách jsou nepopsatelné.
No není to skvělý, když se dva zdánlivě významný mínusy stanou úplně největším a nejvýznamnější plusem? Je. Je to skvělý.
