Nedá se úplně říct, že když jsem se v 15 rozhodovala, co dál dělat, šetření na 14 měsíční vízum zahrnující 11 měsíců studia v Austrálii byla pro mě jasná volba. Já jsem vlastně nikdy nebyla nastavená tak, že se seberu a pojedu takhle daleko. Nebyla jsem ani nikde na Erasmu, o práci v zahraničí jsem v posledních letech uvažovala hodně teoreticky a reálně jsem si to uměla představit tak maximálně v Berlíně, protože miluju atmosféru toho města. Stejně tak miluju Budapešť, ale Berlín je 2,5 hodiny vlakem domů, tak jakýpak copak (navíc, na gymplu jsem se učila 4 roky německy a co se v mládí naučíš… a maďarština na výběr nebyla).
Pravdou ale taky je, že jsem odvážně a odvázaně říkávala, že kdybych měla vedle sebe někoho, kdo by byl opora, vedle koho bych se cítila bezpečně a kdo by mi pomohl se rozhoupat, tak bych se snad i na starý kolena lyžovat naučila.
Jo, takže jedeme do Austrálie, nemáme kde bydlet, nemáme práci a jestli nás začne bolet zub, tak budeme muset jeden druhýho pořádně opít a vytáhnout si ho sikovkama.
Posun od Adamova sezónního užívání si zimy v instruktorským suterénním sdíleným pokoji se slabou wifinou a silnou zvukovou kulisou z koupelny rekreantů a rekreantek v přízemí ležel na stole už nějakou dobu (a přísahám, že to nebylo vyloženě z mojí hlavy, ale přiznávám, že jsem to okamžitě podpořila). Takže jsme sem tam probírali, že by šlo po sezóně třeba 3 měsíce žít a pracovat v Portugalsku a potom dělat nevimco nevimkde (ale hlavně spolu!). Chvíli jsme si povídali o Evropské dobrovolné službě / Evropském sboru solidarity (protože 30 mi bude až za půl roku) a dokonce jsme se i lehce informovali, jak funguje EURES (Evropská služba zaměstnanosti – síť, která pomáhá s mezinárodní mobilitou pracovních sil primárně v EU), ale nebudem si lhát. Lidi z jižní Evropy často chodí za prací víc na sever. A když v Portugalsku neumíte jazyk, nedostanete prej práci ani na pláži ve stánku s piňakoládou.
Že by Adam letos vůbec nezkusil neopren a surf mě ani jednou nenapadlo. Jeho jo a já jsem si moc vážila, že operoval s myšlenkou se takhle obětovat. Ale byla jsem proti (i když mi vůbec nebyla po chuti představa, že by nás nedělilo 114 km autem přes léto, ani 135 km autem přes zimu, ale přibližně 2200 km vzdušnou čarou). Bála jsem se, že by si to už navždycky vyčítal. A tak jsme to nechávali plynout, občas si dělali srandu z budoucnosti v Portugalsku a pak to přišlo. V podstatě den D.
16. ledna 2019 jsem objevila, že moje kamarádka z gymplu (to je ta Eliška z úvodního článku, pokud jste četli) pracuje ve studentské agentuře Information Planet (IP) v Praze. V agentuře, která přes 20 let nabízí studium nejen jazyků, ale i odborné a univerzitní studium v různých koutech světa. Po rychlém googlení jsem se dozvěděla, že poskytují full servis ohledně celého souvisejícího zařizování, a to for free. I pro lidi po třicítce. A to i v zemích, kde se surfuje. Ding ding ding, JACKPOT! Takže hned přišla na řadu horká messengerová linka: “Adame, prosím, projdi si ten jejich Facebook a dej mi vědět.” “To vypadá strašně dobře… Těším se až si o tom popovídáme.” Tak jsme si popovídali, já jsem si pak 17. ledna popsala s Eliškou z IP a v konverzaci s Adamem tenhle den taky zaznělo: “Adame! Pojedem do Austrálie a budeme o tom psát na sociální sítě”. Tak jsem nám domluvila na pátek 18. ledna první nezávaznou konzultaci.
V pražské pobočce IP jsme během dvou hodin dostali informačně velmi bohatou nalejvárnu – Evropa, nebo svět? Svět. Ok, na výběr je tu Kanada, Nový Zéland, Austrálie – takovýhle jsou tam vízový možnosti, šance a povinnosti. A z tohohle síta vypadla jednoznačně Austrálie, která jako jediná nabízí možnost partnerského víza. To v praxi znamená, že se Vám nestane, že Vy vízum dostanete, zatímco Vaše psychická podpora, bez který si neumíte představit život, ho nedostane (jako se třeba může stát u víz do Kanady) – posuzuje se to celé jako jedna žádost, kde existuje jeden/na hlavní žadatel/ka (budoucí studující) a ta druhá spřízněná duše se prostě stane Vaší závislačkou (v angličtině “dependant”).
Austrálie je obrovská země, která nabízí různé možnosti podle toho, kam chcete vyjet, jak žít a co poznat. Poslouchali jsme proto pořádně o největší vesnici světa Perth, proevropském Melbourne, turistickém a velmi zalidněném Sydney nebo potápěčském ráji Cairns. Ve chvíli, kdy zaznělo spojení Gold Coast (Zlaté pobřeží) s pláží s názvem Surfers paradise (Surfařský ráj), Adamovu husí kůži za krkem jsem cítila i z vedlejší židle. A já ji měla taky. Pamatuju si, jak jsme si pod stolem mačkali ruce, když Eliška pokračovala: “Není tam takový turismus jako v Sydney, ani tam není tak draho. Jsou tam nádherný pláže, vlastně asi nejhezčí v Austrálii. Kdybyste jeli na sezónu, do dvou týdnů byste si měli najít práci, kdybyste jó chtěli, a do měsíce a půl, kdybyste se zase tolik nesnažili”.
A jak je to finančně? Peníze za vízum posíláte předem spolu s žádostí o něj a cena se odvíjí od doby, o kterou žádáte. Stejně tak je to s australským zdravotním pojištěním. Největší položku, samozřejmě, tvoří školné. To se odvíjí od toho, co, kde a jak intenzivně studujete. (Pro srovnání – 9 týdnů intenzivní (denní) angličtiny mě vyšlo zhruba na polovinu peněz, který stojí 9 měsíců neintenzivního event managementu, který se vyučuje dva dny v týdnu.) Platit můžete na splátky, kdy před odesláním žádosti o vízum je třeba zaplatit aspoň tu první.
Hned jsme s Adamem věděli, že Gold Coast. Schválně si to teď zadejte do Google a sledujte chvíli ty obrázky. Už jste to udělali? Boží, žejo? Takový australský Miami…
Na tomhle místě se fakt hodí zmínit, že Eliška z IP byla výborně informovaná. I proto, že si sama zkusila roční Austrálii. Žádná naše otázka nezůstala bez odpovědi a stejně to bylo i v průběhu celého procesu našeho promýšlení, rozhodování a následně připravování. A když zohledníte to, že za služby IP nic neplatíte, je to vyloženě značka: ideál.
