Dokončovací fáze příprav v ČR, jako je stěhování a balení, byla mnohem kritičtější než jsem si myslela, představovala a plánovala. Moje skvělá kamarádka nám na noc před odletem půjčila byt v centru Prahy, kde jsme mohli složit hlavy my s Adamem a dvě naše rodiny k tomu. Takže jsme věděli, že den odletem, tj. ve středu 11.9. musí Adam ke kadeřnici, vrátit router, pak spolu se mnou vyřešit nějaký neodkladný poslední pochůzky po městě, včetně vyzvednutí peněz na první měsíc žití v Austrálii. Věděli jsme i, že po návratu domů je nezbytný zabalit, uklidit byt (včetně vynesení tříděnýho odpadu za celý prázdniny) a v 18 hodin být ready odjet dvěma autama s našima do toho bytu v centru, zajít si na večeři, na zmrzku a jít co nejdřív spát, protože nás čekalo vstávání ve 3:45.
První krize nastala ve chvíli, kdy jsme po návratu z města zjistili, že výhodně a téměř bez poplatků (rozuměj přes CurrencyFair.com) nepřevedeme peníze na australský účet, protože jsem si nezaktualizovala v bance trvalý bydliště, což je k tomu nezbytný, a nejbližší pobočka mojí banky zavírala za hodinu (online tenhle krok prostě neuděláte). Tak jsme si řekli, že to převedeme rovnou z tý mojí banky, ale ta nepřevádí v australských dolarech a není schopná dopředu říct jakýkoliv kurz – a to je něco na mě. Nic nebude! To já se radši rozbrečim, vyčerpám a budu lkát nad tím, jak je všechno špatně. Za půl hodiny se dám zase do kupy a začnu přemejšlet. Taťka má přece obecnou plnou moc, tak mi to trvalý změní příští týden osobně on a pak se to pořeší až z Austrálie.
Jsou čtyři hodiny odpoledne a já bulim kvůli těm penězům, ale je potřeba konat. Nastává smršť nekontrolovanýho balení. Kupičky ANO, SPÍŠE ANO, MOŽNÁ, SPÍŠE NE a NE se v tom všem shonu nějak slily a nezbývá než doufat, že plavky jsou v támhletý černý igelitce (prosim vás, nikdy si nebalte do neprůhledných igelitek, je to strašně nepraktický), kterou bere Adam k sobě do batohu nahoru do letadla. Musím přiznat že plánovaný focení roztomilých fotek “jak nám jde balení, a co všechno si bereme, a jak to máme hezky narovnaný na ustlaný posteli, hahaha” jsem pustila z hlavy asi ještě dřív, než se moje plány začaly hatit.
Rodiče přijíždí ve chvíli, kdy máme horko těžko nandaný věci v kufrech (“zabaleno” bych pro tenhle stav ještě zdaleka nepoužila) a jinak nic. Takže naše mamky v halenkách a lodičkách na večeři vytírají naše vlasy z koupelnový podlahy a chodí s nepoužítýma krabicema od stěhování a konzervama od kokosovýho mlíka a cizrny k popelnicím s tříděným odpadem. Taťkové parkují co nejblíž vchodu a ládují kufry u auta věcma, který “Adame, až bude čas, musíme zanést do Jako doma” ženám bez domova”, aby je potřebným vzali až v Děčíně. Já nemám umytou hlavu ani oholený nohy a tečou mi slzy.
Jestli jsem někdy v životě něco nezvládla, pak to byly poslední hodiny v mojí bývalý skvělý, jedinečný garsonce.
Pak už to šlo rychle. Kamarádčin byt na Můstku, já jsem se konečně převlíkla z legín a vytahanýho tílka a šli jsme na indickou večeři. Byl to krásnej rodinnej, klidnej a milej večer. Cestou z večeře jsme si dali zmrzlinu v Crème de la Crème na Národní a všichni nervózní, i když každý/á svým vlastním způsobem a ze svých důvodů, jsme šli kolem půlnoci spát.
Po páté hodině ráno jsme byli na letišti. Buďte připravení/é, že při dlouhých letech Vás čeká několikeré vyzvedávání a znovu odevzdávání kufrů v přestupních destinacích. Buďte připravení/é, že to, že máte letenky koupené spolu se svou spřízněnou duší neznamená, že vedle ní budete na tom nejdelším letu sedět. A buďte připravení/é na dojemné loučení s rodinou, která Vám běžně nějak dramaticky nechybí třeba měsíc, ale na letišti víte, že se Vám začne stýskat už za bezpečnostní kontrolou.
Balte včas a převod peněz nenechávejte na poslední den!
Vlastně na poslední den nenechávejte asi nic. Ale zároveň počítejte s tím, že všechno dva dny dopředu stejně nezařídíte.
