Přiletěli jsme v sobotu 14.9. a 9 dní jsme si dali dovolenkový režim. Jakože nedělat nic moc, co připomíná povinnosti a starosti. Jenže těch 9 dní už je pryč a já musím v pondělí 23.9. poprvé do školy. Browns English Language School.
Jak dlouho, že jsem nebyla poprvé v nějaký škole? Je to 7 let. Jasně, že je tohle jiný. V tom, že jsem dospělá, v tom, že jsem si za tuhle školu dopředu úplně sama zaplatila, v tom, že je čistě na mně, kolik energie, času a sebe se rozhodnu tomu věnovat, a teda jak moc se v angličtině za 9 týdnů posunu. Nebudu mít pocit, že bych měla mít dobrý známky, protože (doplňte si cokoliv)…
Od Adama dostávám s předstihem (v sobotu večer) plnou náruč sladkostí do kornoutku, kterej nebyl k sehnání, a přání hodně fajn kamarádů a kamarádek a toho, aby se mi ve škole líbilo. Jako takhle… sladkosti načínáme už spolu a do školy si první den beru k svačině jen tyčinky s nutellou.
Takže je pondělí ráno, vstáváme na budíka, Adam dělá svačinu a já se fintim a připravuju batoh do školy. V 7:31 nasedáme do vláčku (tady tomu neříkají tramvaje, ale řekněme třeba lehkokolejka) a jedeme cca 20 minut do zastávky Southport. Adam nedal jinak než, že mě první den do školy doprovodí. Ve vláčku jsem už trochu nervózní asi proto, že se patří být, když něco děláte poprvé. Před školou jsme ještě před její otvíračkou. Společně s námi se před ní začínají shromažďovat možná moje budoucí spolužačky a spolužáci. Přesně v 8 hodin se otevřou dveře, dáváme si s Adamem pusu, máváme a já jdu čekat frontu na ukázání pasu a focení.
Pak jsme odeslaní/é k počítačům, kde nás čeká test angličtiny, aby se vědělo, jakou máme úroveň (tu anglickou myslím, jo). Takže nejdřív 45 minut vyplňujeme test gramatiky. To stíhám s předstihem. Potím se hlavně u věty: Kdyby byl Jack býval nestudoval hudbu, nestal by se koncertním pianistou. Tyhlety časy a podmiňovací způsoby a kdyby a aby a by…
Pak máme porozumění textu, kdy si čteme odstavec o tom, jak je dnešní doba rychlá, v Singapuru lidi nejvíc spěchají a v Americe mají knížku One-Minute Bed Time Stories (něco jako Minutové příběhy před spaním) pro zaněprázdněný rodiče a taky text o vlivu hraní počítačových her na lidskou psychiku. A pak nakonec psaní – píšeme nejdřív o sobě a pak o tom, jak jsme na tom s anglinou a kam se chceme posunout. V tomhle se nějak rozepisuju a najednou se mi to vypíná a já se bojím, že se mi to celý ztratilo. Neztratilo. Jen uběhl stanovenej čas, ale protože jsem si nevšimla, že psací část má taky limit, tak jsem se ani nestihla stresovat z toho, že nestíhám.
Mimochodem, chápete, že studentka, co seděla vedle mě, podváděla? Googlila na překladači slovíčka. Při rozřazovacím testu! Při testu, kde je důležitý nepodvádět, protože si akorát můžete uškodit a nechat se zařadit tam, kam nepatříte a kde se budete potit při vyšší a složitější úrovni angličtiny. No nechápu. Jo a! Já to nevim proto, že bych od ní opisovala, samozřejmě. Ale už jsem měla hotovo, tak jsem chtěla investigativně zjistit, jak je na tom ona.
Pak vystojím frontu na osobní pohovor se zástupkyní ředitele školy, Alison. Ta je, jak jinak, moc příjemná a distingovaná, řešíme mojí (teď už bývalou) práci v Praze a co budu dělat po návratu z Austrálie (ou maj got, to já nevim, madam), shodneme se, že cestovat po světě se dá i s dětma, když jich není moc a… trochu času na egohoňku, paní mi chválí strong English already. Dostáváme studentský průkazy Browns krk.
Pak následuje komentovaná prohlídka okolí: tohle je kavárna, kde na školní průkaz dostanete slevu, tohle je obchoďák, kde se dá koupit lítačka, tady je zastávka vláčku, tohle je lékárna, kde mají levný opalovací krémy, a tohle knihovna. Co kvituju, je informace o podniku, co se jmenuje Student Support. Je hned u zastávky, dá se tam tisknout a internetovat zdarma a schází se tam studující z širokýho okolí, organizují se tam barbecue a různý workshopy zdarma. Tam se určitě někdy musím zajít podívat.
A pak je rozchod na oběd, já jdu do dalšího obchoďáku shánět zrzavou barvu na vlasy a místo ní si v KMart kupuju dózu na odličovací tampónky (podotýkám, že v Praze mi v koupelně 5 let visely v původním igelitovým obalu na hřebíku). Oběd mám s sebou v krabičce, což je v mojí nový škole úplně běžná praxe. Při pauze na oběd je ve společný kuchyni zásadní nedostatek příborů, v přilehlý studovně je slyšet jazyky z celýho světa a voní to tam jak na marketu s mezinárodním home made fast foodem.
V jednu nás berou do učebny kde nás čeká nejdřív přednáška od místního plavčíka. Ten začíná koupáním (celočervený vlajky rozhodně ne, červenobílá znamená okamžitou evakuaci, černobílá surfování, žlutočervená je ok pro plavání). Zase ty opalováky – prý je tady vysoká míra výskytu rakoviny kůže. Medúza Bluebottles prý sice bolí, ale dá se to. (Prosim Vás, kdyby Vás někdy žahla, tak do prstů nežahá, takže si ji můžete normálně ze sebe sundat, pak musíte jít za plavčíkem/plavčicí, dají Vám na to led, bolí to tak půl hodiny a když to bolí víc než 2, musíte do nemocnice, protože se jedná o alergickou reakci.)
Následuje Brazilec Eduardo z místní cestovní agentury, který bude vysedávat ve studovně každý pondělí a bude s úsměvem připraven nám ušít libovolně dlouhý výlet na míru (svojí část přednášky začíná vlastním “domácím” videem z jeho první dlouhé cesty po Austrálii, přičemž video se skládá převážně ze záběrů silnic a k tomu hraje písnička Highway to Hell od AC/DC).
A pak přichází Alison (ta zástupkyně ředitele), pán kousek ode mě nevhodně nahlas zívá, a seznamuje nás s rozvrhem – 2 hodiny hlavní angličtina (tzv. core vyučování), přestávka, pak 2 hodiny tzv. Active8 (aktivuj) zaměřený každej den na jiný dovednosti – mluvení, čtení, psaní, hodina pauza na oběd a pak hodina tzv. Accelerate (akceleruj) určená pro dobrovolné samostudium ve studovně pod dohledem jiné vyučující. My se studentským vízem musíme mít min. 80% docházku, jinak se to musí hlásit na imigrační. Omluvenka jedině od doktora/doktorky.
Dostáváme učebnice podle naší úrovně angličtiny a Browns pasy na poznámky a doporučení pro samostudium. Jsme taky zvaní/é na mimoškolní aktivity, co se dějou denně kolem 16h (sporty, konverzační kluby, kluby zaměřený na hledání práce) a nesmí na ně nikdo, kdo nemá kartičku Browns na krku. Jo a pozor, je tu akce “Caught you are being great” (třeba něco jako “chycen/a při skvělosti”) – jedná se o kartičky, který dávají vyučující, když uděláte něco skvělýho. Shromažďují to na recepci, na konci měsíce se to sčítá a pak se těm nejskvělejším dávají odměny a fotí se jako studující měsíce. Prostě něco jako zaměstnanec / zaměstnankyně měsíce, ale ve školním provedení. Hermiona by se poměla.
Má tahle škole nějaký spešl pravidla? Jasně!
- Vyžaduje se mluvit pouze anglicky. Ale lidi to nedodržují.
- Vyžaduje se nepoužívat telefony během hodiny. Ale lidi to nedodržují.
- Vyžaduje se nosit studentský průkazky na krku vždy a všude v kampusu. Ale lidi to nedodržují.
- Vyžaduje se chodit včas – po 10 minutách už je to bráno jako absence. Ale lidi to nedodržují. I když většina jo. Ale třeba jeden můj spolužák dneska přišel až na druhou dvouhodinovku s tím, že mu bylo špatně, i když měl na ruce několik nesmytých razítek z barů a bylo uplně jasný, že má kocovinu.
- Vyžaduje se nekouřit v kampusu. Ale lidi to nedodržují.
Postřehy na závěr:
- Jsem tu mezi nejstaršími.
- Je tu fakt směs lidí z celýho světa (velký zastoupení má jižní Amerika a Asie).
- Moje učitelka je Francouzka Sabine a denně si ladí barvu bot s halenkou.
Srovnávám se s tím, že chodím do školy, nosím si domů úkoly a musím se učit, protože každý pondělí mě čekají testy k látce probraný za poslední týden. Na učení ale člověk není starej nikdy, že ne?
