Browns English Language School

Proč právě Browns?

Jasně… věděla jsem, že pokud chceme dostat partnerské vízum, musí jeden z nás v Austrálii studovat. Protože jsem o něco víc studijní typ než Adam a měla jsem nějaký úspory, dohodli jsme se, že tohle půjde za mnou. Nejdřív jsme si s Adamem mysleli, že naše australský dobrodružství bude trvat třeba kolem půl roku. Tak jsme šli za Eliškou z Information Planet a dost detailně jsme rozebírali možnosti studia, který byly na stole.

V anglicky mluvící zemi logicky angličtina – v podstatě libovolně dlouho. Ale ukázalo se, že studovat ji 6 měsíců by bylo ekonomicky mnohem víc náročnější, než jak jsme si představovali (moje škola není rozhodně nejdražší a vychází tam týden přes agenturu cca na 235 AUD + zápisný a materiály). Tak co s tím? Po další diskusi jsme došli k tomu, že angličtinu zkombinuju s odborným kurzem, a tím pádem, že ten náš pobyt v Austrálii rozhodně bude delší než půl roku (odborný kurzy s certifikátem začínají na 9 měsících).

Výsledek všech diskusí, plánů, počítání a rozhodování je, že mě čeká na začátek 9 týdnů denního studia angličtiny na Browns (bez ambice dokopat se k FCE – First Certificate in English od Cambridge), protože zase až takhle hodně jsem se učit nechtěla) a navážu na to 9 měsíci občasnýho studia event managementu (na Pacific Training Group). A když se rozhodnete, že v Austrálii budete studovat dýl než 10 měsíců, dostanete od ambasády další 2 měsíce bez nutnosti studia jako dárek. Takže z plánovanýho půl roku máme vízum na 14 měsíců.

Z chození do školy (na tu angličtinu) jsem nijak zvlášť nervózní nebyla, protože jsem věděla, že mi vlastně o nic nejde. Jasně, chci se v angličtině zlepšit a naučit nový věci, ale vlastně jediná věc, kterou fakt musím splnit, je 80% docházka. Pod 80 % to má škola prý hlásit vládě (takhle nám to řekli ve škole hned první den a je to napsané ve třídách na plakátcích se seznamem povinností).

Ještě než jsem nastoupila, byla možnost si potenciálně chybějící docházku doplňovat nepovinným samostudiem ve studovně v odpoledních hodinách (tak nějak se od nás čeká, že se nám tohle samostudium bude chtít dělat často a pravidelně a že si ho vždycky necháme zaznamenat do školního pasu, ale nebudem si lhát, není to úplně nejzábavnější představa trávení odpolední, když žijete u moře). Teď už tady ta možnost není, škola změnila pravidla a moje bývalá spolužačka si proto myslí, že s tím hlášením vládě to nebude tak horký, když ještě nedávno šlo mít tyhle vlastní “doplňovací” odpoledne.

No nic, prostě ve škole za těch 9 týdnů můžu klidně chybět 9krát, ale protože se každý pondělí píše test z uplynulýho týdne, a protože já nesnáším ten stav, kdy fakt nevíte, co se po Vás v tý písemce chce, nemám zatím dopředu v plánu to všechno vyčerpat a ani chybět všechny pondělky. To by totiž za mnou určitě po pár týdnech přišla Sabine (naše vyučující) a nenápadně by mi sdělila, že se mám o pauze stavit u Alison (zástupkyně ředitele školy) a to nikdy neznamená nic dobrýho!

Takže jsem na Browns nastoupila po 9 dnech dovolený na Gold Coast. O úplně prvním dni jsem psala v jiným článku tady, takže ten znovu shrnovat nebudu. Chci se spíš rozepsat o tom, jak to na Browns chodí. 

Rozvrh

Rozvrhy jsou pro každou úroveň angličtiny koncipovaný jinak – třeba nám na vyšší středně pokročilý úrovni začínala povinná část výuky v 8:20 – pak následovala dvouhodinovka všehochuti obecný angličtiny (tzv. core hodiny), pak od 10:30 do 11:00 pauza, další dvouhodinovka výuky – každý den v týdnu zaměřená na něco jinýho (slovní zásoba a čtení, psaní, výslovnost a mluvení, gramatika, poslech), no a od 13:00 je tam hodina na oběd následovaná dobrovolnou hodinou na samostudium / akceleraci toho, jak Vám jde učení.

A právě tadyta poslední hodina má být věnovaná tomu, že se přes den zeptáte vyučující, co Vám nejvíc nejde, ona Vám dá doporučení (asi do toho pasu) a vy s ním jdete do studovny, kde sedí další mistryně angličtiny (zatím jsem tam mistry neviděla) a ta Vás navádí, kde ve studovně najdete nejlepší cvičení pro Vaše nedostatky a dá Vám nakonec razítko do pasu.

Podotýkám, že já si zatím jen myslím, že to takhle chodí, jistá si tím nejsem, ale pár lidí už jsem se ptala. Nebyla jsem zatím na hodině samostudia ne proto, že bych i sebe považovala za anglickou mistryni, ale nějak jsem zatím měla každý den odpoledne obrovsky důležitý věci na práci (třeba velkej nákup jídla, shánění kola, shánění velkýho balení opalovacího krému 50+, shánění zámku na kolo a tak). Vím ale třeba i o lidech, kterým povinná část výuky začíná až v 9:30 a jedou až do 15:30. Kde si tihle lidi hledají brigádu, aby měli z čeho kupovat kola, opalováky a zámky (někdy třeba i pro svoje další 3 děti, se kterýma na Gold Coast přijeli), to nevím. 

Takže reálně se denně na vyšší středně pokročilý úrovni musíte prezenčně učit 4 hodiny intenzivní angličtinu (plus tomu věnovat nějakej čas doma, pokud se nevyžíváte v tom, že při společný práci při hodině prostě nevíte, která bije).

Jak to chodí při hodinách

Mám skvělou vyučující, Sabine (původem z Libanonu), která mluví čtyřmi jazyky, v Austrálii žije už 7 let, je stejně stará jako já a má dvě děti (a taky si ladí denně barvu bot se zbytkem oblečení a já se vždycky těším, co bude mít další den na sobě a píšu to Adamovi). Sabine ty hodiny umí udělat zábavný, nenudíte se a utíká to. Jasně, je to trochu jako na střední – slovíčka se učíte podle obrázků smrkajících a kašlajících lidí, lidí s oteklým kotníkem a otevřenou ranou na předloktí, poslech doplňováním textů v písničkách, nebo snahou porozumět fingovaným rozhovorům reportérky a módní kritičky a kritika (ano, minulý týden jsme probírali slovní zásobu kolem nemocí a zdraví a taky oblečení – na vyšší středně pokročilý úrovni samozřejmě!), ale na druhou stranu…  Jak jinak by se dala ta anglina učit, aby to nebyla nuda? Takže já jsem spokojená a dělám si zápisky v modrý a červený barvě do krásnýho sešitu s florálním motivem z KMart a trénuju si fotografickou paměť. 

První týden nás ve třídě bylo kolem 15. Já jediná Češka, evropský zastoupení doplňovalo Maďarsko a Španělsko. Byla tam hodně zastoupená Brazílie, dál Tchaj-wan, Japonsko, Uruguay (ale ten kluk byl ve škole za týden asi 2x, a to jen odpoledne) a Turecko. To považuju za dostačující a uspokojivou směs na sdílení kulturních odlišností, a to je super! Jako jasně, dozvěděla jsem se vedle z lavice, že “moody” (náladový) jsou teda HLAVNĚ ženský, a to hlavně ten jeden tejden v měsíci, a že Adel vypadá jako ruská bábuška, ale když se to vezme kolem a kolem, většinou jsou výměny názorů korektní a neurážlivý a třeba v úterý (1.10.) jsme celou první dvouhodinovku věnovali Fridě Khalo, jejímu životu a tvorbě. Takže ještě jednou, já jsem spokojená!

Na začátku druhýho týdne se psal test – měl všechno: gramatiku (pro znalé – svůj první týden jsem si vybrala skvěle – hned předpřítomný čas), slovní zásobu, jako třešničku na dortu značení slabik ve slovech, na kterých je důraz (je to jiný než v češtině a pro mě fakt těžký), porozumění textu a psaní – 3,5 hodiny.

Pokročilá pokročila

Během dopoledne v pondělí nám Sabine řekla, že se možná bude otevírat pokročilá úroveň, která teď byla 2 týdny mimo provoz kvůli nedostatku studujících, a to pro lidi, co jsou na Browns déle než 10 týdnů. No a během psací části testu mi přišla smska ze školy, že jsem byla povýšena a mám nový rozvrh a naštěstí stejnou učitelku. Což mi udělalo radost, protože Sabine evidentně uznala, že můžu výš, ale taky mi to radost neudělalo, protože jsem si předem zaplatila samozřejmě i učebnici, tu jsem dostala, jednu lekci v ní vyplnila a teď potřebuju jinou.

A i když jsem nemohla nijak ovlivnit to, kam mě dají (o tom rozhoduje Alison – na základě výsledků testu, ale taky osobního pohovoru) a nevěděla jsem, že bude na stole povýšení, a tudíž, že nemám psát do učebnice “kdyby náhodou”. Tak jsem do ní psala a teď je mi k ničemu a za novou mám buď zaplatit celou částku (nevím kolik) anebo si můžu za 60 dolarovou vratnou kauci půjčit učebnici bez možnosti do ní psát. Anebo do ní psát bez možnosti budoucího vrácení kauce. A protože se ani jedna možnost tak úplně nelíbila ani mně ani Sabine (která uznala, že jeden týden je fakt málo na to, aby po mně škola měla chtít platit za další učebnici), nabídla mi, že mi lekci vždycky nakopíruje a já budu dobrá. 

Takže od úterý 1.10. jsem v nový třídě (kde ale 4 lidi už znám). Je nás v ní 7 (bude nás 8) a máme tam 3 lidi z Brazílie, po jednom Maďarsko, Švýcarsko, Tchaj-wan a ČR (já). 

A hned ve středu se mi povedlo zaspat, což se mi nestalo tak dlouho, kam moje paměť sahá.

Poznámky na závěr

• To, že má čeština “č” a “š” je velkej benefit – kdybyste viděli třeba lidi z Brazílie, jak se s tím trápí. 
• Myslím, že jsem Vás posledně trochu mystifikovala. To moje stáří v porovnání s ostatními byl spíš dojem z variace na cheerleader efekt – studující prostě tak nějak dohromady vypadají mladě a teenagersky, ale když se na ně podíváte po jednom, zjistíte, že spousta z nich už dávno teenage není (ale spousta taky jo, i když ne u mě ve třídě). 
• Některý lidi jsou na Browns třeba už 8 měsíců a začínali na úplně začátečnický úrovni – uměli anglicky jenom pozdravit.
• Sabine pořád každý den nosí jiný boty sladění ke zbytku outfitu a mě to baví (tohle stálo za zopakování).
• I přes několik nápisů o neodnášení příborů ze společný kuchyně jsou příbory vyloženě nedostatkový zboží. Takže vidličku nosím vlastní.