Adam dál hledá práci. I když mu slíbili, že se ozvou z krámu s (video)hrama, neudělali to. Kromě toho, že je to neslušný, tak Adama donutili snížit nároky na jeho budoucí práci a teď bere útokem obchody s oblečením. Poznámka: obchody s oblečením moc nehrajou na předávání životopisů face to face (jako to funguje v pohostinství), většina už pracuje s on-line formuláři a to byste se divili, co všechno do nich musíte vyplňovat. Třeba i nějaký věci o vaší zaměstnanecký strategii, jak dosahujete stanovenýho cíle a jaký postupy používáte. A psát: to já nevim, to v Dekáči měli na starost jiný lidi, je asi trochu blbý. A nebo (v mým případě) psát: to já nevim, já jsem to nikdy nedělala a nemám absolutně žádnej přehled v prodejních strategiích, ale jestli chcete, tak si něco přečtu, taky zřejmě nebude ta nejlepší strategie vedoucí k prvnímu australskému zaměstnání.
Žvejka
Trvalo to 3 dny usilovnýho hledání nás obou, už se schylovalo k tomu, že koupíme něco ošklivě fialovýho nebo něco ošklivě drahýho, až jsem v úterý při poslední hodině ve škole ve volný chvilce narazila na Žvejku. Nejdřív to nevypadalo, že prej si pro ni jede někdo jiný, ale pak se paní ozvala a Adam vyrazil pro moje první kolo, který koupil od pána původem z Polska. Žvejka je o něco míň rezavá než Adamovo Žihadlo a dokonce má zvonek a odrazky.
Musím se tady teď přiznat, že celej můj život jsem měla s kolama problém. Jako dítě jsem se na něm v podstatě nenaučila, protože jsem se strašně bála, že spadnu (dodnes nevěřím dvoukolovým prostředkům, takže si neumím představit, že někdy jezdím na motorce nebo skútru). Po několika jarech a létech rodiče snahu vzdali a smířili se s tím, že prostě nebudu jezdit na kole. A mě to nijak neomezovalo.
Jenže potom, ve třiadvaceti letech, mi kamarádka Věra nabídla, ať s ní a jejíma studujícíma z Ameriky jedu do Krakova (a Osvětimi) na 5 dní na poznávací výlet, jehož součástí bylo i celodenní ježdění na kole po městě. A já jsem si uvědomila, že bych nesnesla být jediná, která bude muset říct, že zůstane doma, protože neumí na kole. Tak jsem se hecla, několikrát to zkusila v Čechách a pak jsem zvládla i to Polsko. Od tý doby jsem si párkrát do roka s kolem nechala cestu protnout, ale vždycky velice obezřetně a bez ukazování při zatáčení (nikdy jsem nejezdila sama).
No a teď jezdím na vláček do školy denně a s Adamem prozkoumáváme čím dál větší rádius města. Pruhy pro kola tady sice mají, ale ne všude, takže se běžně jezdí na chodnících a lidi Vám dokonce uhýbají a omlouvají se, když (na ně) musíte cinkat, abyste upozornili, že se blížíte. Zatím nemáme helmy a moc se nám do nich nechce, i když jsou tu povinný. Nemám ráda ježdění za tmy, na čemž budu muset zapracovat, protože tady je tma v šest. Adam má rád ježdění kdykoliv a kdekoliv.
Kola se tu hodně kradou, důkazem budiž přeštípaný zámky na kola, co se válí u stojanů. A není jich málo. Takže si pokaždý říkám, že je fajn, že ty naše kola nejsou nový ani zánovní a dohodli jsme se, že je nebudeme takhle veřejně nikdy parkovat přes noc.
Škola
Psali jsme první test a byl v pohodě. Sabine (naše učitelka) to/se nebere tak vážně, takže občas dává nějaký nápovědy, když si někdo řekne. Já jsem byla v první části hotová o něco dřív, tak mi to rovnou zkontrolovala a upozornila na pár chyb. Ale protože jsem čestná, tak jsem si je teda rozhodně neopravila a nechala si za ně později strhnout body. Ano, píšu to proto, abyste viděli, že mám charakter, i když tady už tři týdny žiju z Adamových úspor, který jsme přivezli z Čech. A jsem připravená v případě toho, že si Adam najde dobrou práci, nepracovat na plnej úvazek (hahaha).
Ve středu jsem zaspala do školy. Nestalo se mi to tak dlouho, kam mi paměť sahá. Prostě jsem vypla budík a spala dál a myslela si, že mám nařízenej ještě další. Asi.
Mimochodem, jeden můj spolužák slavil minulý víkend 29. narozeniny a víte, jak? Zaplatil si noc v luxusním hotelu a sám (podle jeho slov) popíjel a užíval si pohodlí. Já tomu sice moc nerozumim, ale uvidíme, na co se s Adamem zmůžeme v únoru (to mi bude totiž 30, slovy třicet).
Jak jsem psala už v tomhle článku, v pondělí mě ve škole povýšili. Chodím teď do pokročilý třídy s dalšíma šesti lidma. Nečekala jsem, že to někdy řeknu, ale spolu se spolužákem viz výše jsem v mojí aktuální třídě nejmladší. Věkový rozpětí je tam 29 – 38 a mezi spolužáky mám novináře, bývalé podnikatele a vývojáře aplikací, ajťáky, co makali pro Google v Brazílii, kde se ale nemluvilo anglicky, takže se tady živí úklidem…Je to superzajímavej mix.
Adamova první vlna
Jsem nešťastná z toho, jak se tady používá klimatizace: všude a příliš. Nosím s sebou v batohu vždycky legíny a velkou šálu a převlíkám se do vláčku i do školy. Bolelo mě v krku už minulej tejden, ale od středy je to vyloženě nepříjemný. Ve čtvrtek jsem byla jak nemocná, takže jsem se rozhodla po škole zakotvit v posteli a připravovat svůj životopis a motivační dopis, ve kterým se pokusím vysvětlit, že prodej a orientace na zákaznictvo je fakt moje životní poslání.
Adama v krku nebolí, takže vzal long board (to je ten dlouhej surf, co jsme odkoupili) a šel to zkoušet. Ani tenhle týden to nebylo s počasím nijak závratně skvělý. Na koupání byla zima (jo, zase), hodně foukalo, ale tak co, že jo, za zkoušku nic nedáte. Asi po dvou hodinách se vrátil celej rozjařenej. Poprvé se mu povedlo sjet opravdovou vlnu. Nejen tu malou, slabou, pěnovitou, který se mezi surfaři a surfařkami říká “white water” nebo “white wash” (bílá voda). Ale tu opravdovou, pro kterou si musíte jít dál do hloubky a říká se jí “green wave” (zelená vlna). Je to taková ta větší vlna před tím, než se zlomí na cestě ke břehu a v surfařských slovnících si o ní přečtete, že první sjetá zelená vlna je něco zlomovýho, je to začátek vášně / závislosti, která už nikdy nekončí.
A taky že Adam říkal, že když bez spadnutí sjel celou vlnu, nemohl se nahlas přestat smát. A u toho viděl ve vlnách dalšího rejnoka. V mezičase jsem si já pořídila z druhý ruky “bodýčko” do vody s dlouhým rukávem jako ochranu proti sluníčku a čekám, až se oteplí a já nebudu riskovat, že si budu o surf odírat husí kůži velikosti špendlíkových hlaviček po celým těle.
Člověče, nezlob se!, brunch a Joker
Jsme tu noví, takže na páteční večery ještě nemíváme nějaký samostatný sofistikovaný plány. Na druhou stranu jsme v pohodě i s filmem v posteli s pikslou zdejší varianty Pringlesek. Dostali jsme ale pozvání od Honzy k Honzovi a Míše a Domče na páteční Člověče match. Cestou tam Adam koupil nějaký akční pivo, na který jsme měli díky nákupu jídla nárok. (Takhle to tady funguje – supermarkety jsou napojený na prodejny s alkoholem a když nakoupíte jídlo v nějaký hodnotě, vyjede Vám na účtence i nabídka akcí na třeba 3 druhy alkoholu.) Bylo nás 7, takže jsme s Adamem hráli spolu. Aby to mělo náboj a adrenalin, hrálo se o peníze. Protože jsme s Adamem silná dvojka, a protože ještě ani jeden z nás nepracuje, a protože vesmír je k nám přívětivý, ten match jsme po hodině a půl docela s přehledem vyhráli.
Takže jsme si odnesli 50 AUD, se kterými jsme nepočítali. Tudíž jsme se je rozhodli využít velice jednoduše: V sobotu dopoledne jsme si zašli na výbornej brunch (snídaňo-oběd) – Adam měl omeletu se špenátem, žampiony a sýrem a já měla avokádový toast a 2 pošírovaný vejce k tomu. Byli jsme v místní kavárně Trembling Cup Cafe na našem poloostrově a přišel si za námi povídat majitel, Srb. Dal nám jednu radu: nesnažte se být jako oni (“Aussies”, lidi původem z Austrálie) a buďte vždycky sami sebou – což nám po třech týdnech v Austrálii fakt nedělá problém. A pak mluvil o tom, jak je tady 23 let a i když se mu lokálci a lokálky zdají být studený čumáci, zůstává tady kvůli penězům a třeba za 10 let se chce vrátit do Srbska a jezdit do Austrálie párkrát za rok na dovču. A Gold Coast prý kompletně navrhli lidi z Řecka a arabských zemí (což nemáme ověřený, ale pán to říkal).
Protože nám ale ještě nějaký vyhraný prašule zbyly a protože jsou internety plný recenzí na Jokera, tak jsme se rozhodli, že to zkusíme. Že po třech týdnech v Austrálii půjdeme poprvé do kina. Protože si ale zase tak jistý v angličtině nejsme, tak jsme googlili kina, kde mají titulky.
To jsme sice nevygooglili, ale přišli jsme na to, že ty velký kina mají většinu představení udělanou tak, že si při kupování lístků můžete říct o takový zařízení (krabička na pohyblivým rameni), který zaseknete do opěradla, to rameno si nastavíte tak, abyste viděli do krabičky, a v krabičce Vám jedou titulky. Ideální! Tak jsme vybrali jedno velký kino z řetězce Event Cinemas, který to poskytuje (to kino je hodně blízko mojí školy), jedno tohle udělátko vyměnili za občanku a celej film jsme museli ignorovat nápis: !!!BATERY IS VERY LOW!!! (velmi slabá baterie).
Film jsme si užili, většinu angliny pochytali i bez udělátka a těšíme se, až zase něco vyhrajeme a budeme si moct dovolit další kino. Jo a! Paní pokladní nám oběma dala studentský vstupný, takže jsme to měli levnější než v Praze v Cinema City a v kině pro 270 lidí nás bylo tak 30. A mají tam speciální řadu, ve který je spousta volnýho místa bez sedaček, který je připravený pro lidi na vozíku.
Ostatní
Byli jsme taky znovu v Information Planet na semináři o práci v pohostinství. Učili jsme se mj., jak nosit tři talíře zároveň a tác plný skleniček na pití. Je tu prý běžný, že lidi dojedení nedávají najevo příborem, takže se musíte chodit ptát, jestli už můžete odnést špinavý nádobí. Na práci kdekoliv, kde se prodává i alkohol, potřebujete RSA licenci, která Vás opravňuje zodpovědně s alkoholem pracovat. Adamovi se do pohostinství nechce, mně by to asi vadilo méně (pokud by se nejednalo o nějakou totálně busy high class restauraci, na kterou bych si netroufla). Ale nebudeme si lhát, pohostinství je prý oblast, kde lidi jako my seženou práci nejsnadněji a za nejkratší dobu. Musíte sice dělat o víkendech, ale máte za to dobrý příplatky. A když v pohostinství dělají oba lidi z páru, mají i šanci, že si nastaví stejně šichty a třeba si párkrát za týden užijou společně pláž.
Kavárny tady běžně zavírají kolem 15h. Vůbec se to nedá srovnat s pražským kavárenským životem, jak jsme na něj byli zvyklý. Najít po 15h hezkou kavárnu s internetem, kde by se daly psát blogy, je v podstatě nemožný.
Byli jsme běhat jen jednou v neděli. Ale zase hodně jezdíme na kole, jo, takže nejsme líný!
Máme konečně australský daňový čísla, takže nic nebrání oficiálnímu zaměstnání. Taky už máme svoje australský kreditky. Jsou růžový a zatím s nima nic nevybereme, protože účet je prázdnej, ale ten den jednou přijde…
Město je obecně dost bezbariérový. Nájezdy na chodníky, nízký autobusy a nájezdy do vláčků jsou úplná samozřejmost. Na většině míst najdete taky hmatné úpravy pro nevidomé.
Co ale nemá Gold Coast moc dobře vyřešený je třídění odpadů a celkově nám přijde, že mají nedostatek odpadkových košů.
Austrálie zná “compassionate leave” (něco jako volno udělené ze soucitu), což slouží jako volno z práce v důsledku zvláštních osobních okolnost – to může být třeba, když cítíte dlouhodobý stres a výrazný přepracování, máte psychický problémy nebo Vám třeba zemře někdo v rodině. Zaměstnavatel Vám Vaše místo musí podržet, někdy je to dokonce placený a tchýně mojí učitelky takhle byla doma půl roku. Klasická dovolená je tady 4 týdenní.
Sekáči jsou tady uplně běžnou součástí domovů stejně jako u nás. I jiných menších pavoučků štěsťáčků je tu dost, ale my je nezabíjíme, protože karma.
Frčí tady silikonová ňadra a rty. A doplňky stravy, kterým jsou věnovaný desítky metrů regálů v drogeriích / lékárnách.
Závěrečné módní okénko – soudě podle trendu v oblékání u zdejších mladých žen jsou v kurzu tepláky (vytahaný), trika pod prsa (nevytahaný), culík vzadu na krku, výraznej make-up a ošklivý velký tenisky (dobře, ošklivost tenisek je relativní). Nebudem si lhát, to (vytahaný tepláky s upnutým tílkem pod prsa) není úplně univerzálně slušivej trend, a tak nostalgicky vzpomínám na svoje mládí, kdy jsem musela řešit, jak to zvládnu bez zvonáčů, až se mi ty poslední prošoupají, protože krámy jsou plný slimek, kterým jsme doma říkali mrkváče.
