Počasí. Jasně, když si lidi začnou povídat o počasí, je to jasná indikace toho, že něco je špatně. Konverzace vázne, je nuda, cítíte se nepřirozeně. Ale tady… tady je počasí téma. Teda rozhodně pro mě. Pořád fouká. Pořád. A tím pádem nemá smysl si čančat ofinu, protože ji stejně máte neustále v obličeji, nebo si ji z toho obličeje dáváte na stranu, a pak ji máte za dvě hodiny mastnou.
Taky nemá smysl nosit tílka a šaty se špagetovýma ramínkama, protože je stejně kvůli chladným větru nikdo neuvidí. Zpočátku jsem odmítala přijmout fakt, že goldcoasťácký jaro prostě není léto a nosila jsem krátký sukně a tílka s lehkým svetrem. Ale protože jsme tady už měsíc (!), přijala jsem fakt, že goldcoasťácký jaro prostě není léto, a nosím legíny a teplý svetry.
Možná se tomu těžko uvěří, ale týden 4 se nesl ve znamení zatažený oblohy a pořádnýho deště. Byl to déšť, co známe z českýho babího léta. Takovej ten vlažnej, co dělá velký bublinky na kalužích (v pátek), ale taky ten studenej, kterej jde ruku v ruce s větrem a chladnem (celou sobotu). Já už si tak přeju, aby bylo teplo a míň větrno! A počkejte, až si tady za měsíc budu zoufat, jak zmíráme vedrem a horkej vítr nepomáhá.
Nicméně, ani přes ten aktuální vítr se nám nechce zůstávat doma (teda když neprší), takže když už byl ten víkend (12.-13.10., kterým začíná týden 4), rozhodli jsme se vyjet si na kolech “na sever” do Southport, kde mám mimochodem školu. Adam už tam byl na kole jednou sám, takže mě vedl a cesta byla fajn. Její podstatná část byla po příjemný cyklostezce, taky podél moře a míjeli jsme i skvěle vymakaný dětský hřiště, u kterých Adam prohlásil, že když budeme bohatý, budeme mít děti určitě tady.
Dojeli jsme na pláž, kde obligátně foukalo (= písku máte plnou hlavu, uši, spodní prádlo…) a za chvíli bylo 16 hodin, což znamená blížící se zlatou hodinku. Tak jsme šlápli do pedálů a ulovili několik západových fotek na hraně a vlastně taky dost za hranou kýče. Ale #whocares? Mně se to prostě líbí a přijde mi to jako z nějaký australský pohádky.
V pondělí (7.10.) tady byl svátek (Narozeniny královny), takže se nešlo do školy a spousta lidí ani do práce. My jsme si říkali, že když svítí to sluníčko, bude hezky na pláži. Ale co nás nemělo… Strašně foukalo, byla nám zima, na písku se nedalo ležet, protože ten vítr ho honil po celým pobřeží. A navíc, už jste si v tomhle zkoušeli někdy číst? Ne? Nevadí, ono to totiž ani nejde. Takže jsme strávili hodinu a půl plácáním se u moře a stavěním hradu z písku (s ohledem na výše uvedené musím přiznat, že jsem si našla mnohem větší zálibu v mokrým písku, než v tom suchým) a taky šploucháním se v docela velkejch vlnách.
Paní Colombo
Neuvěřitelné se stalo skutečností… Paní Colombo byla odhalena a mám fotku Sabine, mojí učitelky angličtiny. Na férovku jsem požádala třídu o skupinovou fotku na blog, takže tady ji máte. Já vim, že na tý fotce jsou uřízlý ruce, ale bylo to na konci dne a já jsem nechtěla tu studentku šikanovat za to, že neumí fotit. Mimochodem, byl to AGův (čte se EjDží, ten úplně vpravo dole) poslední den na Browns.
Taky jsem Vám zapomněla říct, že čtvrtky a pátky se ve škole konají baristický kurzy, takže máme kafe a horkou čokoládu zadarmo (v rámci tréninku). V pátek jsme na poslední dvouhodinovku šli ven s dobrotama a hráli UNO.
Několikrát jsme byli zase v centru dění na Surfers Paradise, kde jsem jednou (ano, opět v zlaté hodince) donutila Adama, aby mi nafotil 38 fotek, kde se alespoň na jedný budu sobě líbit. A povedlo se, akorát bylo zrovna zataženo.
Objevili jsme krám se suvenýry pro lidi, co jsou zvyklý na východoevropský platy. Cítíme ve vzduchu vánoční balík od australskýho Santy s paní Santovou směřující rovnou do Čech. Takže další úkol zní jasně – zjistit, jak co nejvýhodněji poslat ten balíček a taky se přesvědčit, že už třeba dva měsíce před Vánoci není pozdě.
Byla flóra, byla i fauna. V pokoji se nám usadila Julie – ještěrka, která byla několikrát předtím spatřena v kuchyni. Já jsem si vzpomněla na svoji hysterii z dětství, kdy jsme s našima byli na dovolený ve Španělsku (nebo Itálii?) a měli jsme tam na stropě ještěrku a já jsem odmítla v tom pokoji být spolu s ní. Takže se jí taťka snažil nějak nabrat na koště, aby mohla být odejita na balkon, ale místo toho jen ta ještěrka upustila ocas (teď nevim, jestli to ještěrky fakt dělají, nebo jestli je to zkreslená vzpomínka) a sama spadla do křesla. A mně bylo hrozně a bála jsem se a nechtěla jsem tam bejt.
Takže o 20 let později přišel čas na to vyrovnat se s ještěrkama, a tak jsem pečlivě zavřela všechny svoje batohy a kabelky a doufala, že Julie si vystačí s tím prostorem nad konzolí. Taky se nám v kuchyni vyrojily mouchy (hypervelký masařky), ale protože byl celej barák obstříkanej nějakýma odpuzovačema havěti, tak se přiotrávily a byly celý nějaký pomalý a zblbý, až jich člověku bylo líto.
Pořád jsem se nevyhrabala z toho divnýho klimatizačního nastydnutí, který si s Adamem úspěšně předáváme. Bylo mi jeden den dokonce tak blbě, že jsem si připadala teplotně a nebylo mi ani trochu líto celý odpoledne po škole proležet v posteli a nevykazovat žádnou významnější aktivitu.
Stěhování
Seznámili jsme se v týdnu s budoucí paní domácí, resp. mamkou majitele domu, kam jsme se rozhodli přestěhovat. Majitel domu už dva roky žije v Hong Kongu, kde dává do kupy technickou stránku tamního Disneylandu a Annie (ta jeho mamka) se v Gold Coastu stará o domek. Je to ten domek, kde bydlí už nějakou dobu Honza z Děčína.
Jinej Honza jeden pokoj musel pustit a my jsme využili týhle příležitosti a rozhodli se přestěhovat do pokoje, kterej jsme sice ani pořádně neviděli, ale věděli jsme, že v domě je skvělá atmosféra “jako doma”. Že tam bydlí kromě Honzy z Děčína, kterej se o nás stará od druhýho dne našeho pobytu tady, ještě prima Nepálec Bupen, brzy přiletí asi na dva měsíce Honzův taťka (poznámka: další Honza – přiletěl v neděli 13.10.) a možná se do zbývajícího volnýho pokoje taky vrátí Honza, po kterým jsme podědili pokoj.
Ten pokoj, co máme, stojí 300 AUD na týden a máme s Adamem každý svojí šatnu, svoje umyvadlo (to jsme se ale dohodli, že společnýho čištění zubů se nevzdáme a budeme používat jen jedno) a vlastní (námi dvěma) sdílenou sprchu s toaletou. Naše toaleta má jedno specifikum, kterým je absence dveří. Je to tak, nemá dveře.
My tomu sice nikdo nerozumíme, nemyslíme si, že by australská společnost byla až takhle otevřená, ale rozhodně to není žádná vada na kráse. Je to fakt, kterej potvrzuje jedinečnost našeho aktuálního bydlení. Poznámka 1: protože je na tu toaletu vidět z postele, pokoj kromě skvělý nevrzací postele, rozkládacího křesla, psacího stolu a botníku zahrnuje i paraván.
A teď si představte, že bysme ty dveře na záchod měli. Vždyť já bych ani neměla o čem psát.
Poznámka 2: v pokoji máme sice míň světla, než na který jsme byli zvyklý z předchozího bydlení, ale o to větší stín, a tím pádem pravděpodobnost dýchatelnosti v létě. Máme taky vlastní stropní větrák.
Poznámka 3: máme k dispozici zastřešenou verandu s grilem a zahradu, kde je houpací síť mezi palmama, a která se táhne až k vodě. U vody je další posezení a soukromý molo k vodě, kde jsme stále neviděli ani jednoho žraloka, ale ryby kolem nás skáčou pokaždý, když se tam jdeme posadit. No nepřebylo by i pro Vás tohle všechno fakt, že na vláček je to asi o 600 metrů dál (takže bez kola by se Vám to už fakt chodit nechtělo) a že se surfem bez auta to bude trošku z ruky? Já myslim, že přebylo…
Práce
V tomhle článku jsem psala, že při rozhodování, kam v Austrálii, jsme pracovali s informací, že do dvou týdnů bysme si na Gold Coast měli najít práci, kdybysme jó chtěli, a do měsíce a půl, kdybysme se zase tolik nesnažili. Jako takhle… my jó chceme, ale zatím jsme se nesžili s myšlenkou jít do pohostinství. A to je asi ten kamínek úrazu, protože jak jsme se dozvěděli, v pohostinství a s úklidem tady v podstatě začíná každý.
My tomu ale ještě pořád dáváme šanci a chodíme rozdávat životopisy po obchodech. Adam vzal útokem skoro všechny obchody s oblečením a k tomu prodejnu bonbonů, zmrzlinárnu, Ripleyho Věřte, nevěřte, KMart (to bych mu snad i záviděla). V Adamově případě mluvíme o desítkách rozdaných životopisů a online žádostí. U mě mluvíme o několika obchodech s oblečením.
Hledání práce si určitě někdy brzy zaslouží vlastní článek. Držte nám pěsti, protože my si myslíme, že bychom si aspoň před Vánoci práci v obchodě fakt zasloužili. Jo! Možná si říkáte, proč jsem tak líná a proč rozdávám nepoměrně míň životopisů než Adam. #škola – přeci jen tam chodím denně, takže nemám tolik času na hledání a musim se hodně učit (no dobře, Adam mi taky pořád opakuje, že chce mít práci jako první a že vlastně třeba vůbec pracovat nebudu muset. A já teda respektuju to první, takže eliminuju možnost, že by mi to mohlo vyjít dřív než jemu, ale zase teda nejsem úplně sžitá s tím druhým).
Páteční přestěhování jsme oslavili prvním pátečním večerem ve víru velkoměsta. To znamená, že jsme se přiopili u Honzy a Míši doma a pak šli do House of Brews na jednoho tupláka za 20 AUD a jeden gin&tonic za 10 AUD (tady bych ráda upozornila, že země, kde stojí gin&tonic skoro stejně jako v baru v centru Prahy, je země pro Lenku!). Já jsem si pochutnala, Adam měl litr piva bez pěny, který chutnalo trochu jako větrák. Popelka by z nás měla radost – byli jsme doma před půlnocí a já měla první noc v novém bytě sny o velkejch pavoucích.
Poznámka: na toaletách v tomhle podniku měli vylepený A4, kde se psalo o tom, že pokud se někdo ocitl v nepříjemný situaci nebo rande neprobíhá tak, jak by mělo, má to dát vědět personálu, který je vyškolený a ví, jak s tou situací naložit. Českej spolek Konsent by měl, myslím, radost.
Vlny
Jak jde o vlny, to si Adam klidně přivstane. Od Honzy a Honzy dostal v pátek nabídku jet v sobotu brzy ráno do Fingal Head, což je cca 40 km autem z Gold Coast, ale už je to jinej stát – Nový Jižní Wales s časovým posunem. Podle Adama to byly nejlepší vlny, co tu zatím zažil (dokonce i lepší než ve vyhlášeným Currumbin, kde jsme se byli učit společně, jak jsem psala tu). Vrátil se někdy kolem půl 10 dopoledne nadšenej, příjemně unavenej a obohacenej o další zkušenosti se slanou vodou a větrem. Viděl kousek plavat delfíny (a samozřejmě se nejdřív bál, že jde o žraloky a už si plánoval, jak nastaví surf, aby se zakousli do něj a ne do něj).
Administrativní okénko na závěr
Řešili jsme zase něco s australskou bankou. Z ČR totiž přišlo echo, že nám leteckou poštou přišly nějaký lejstra týkající se daní. Ty nám museli naskenovat, poslat mailem, my jsme je museli vyplnit, naskenovat a poslat mailem tady někam v Austrálii. Konečně se nám po celkem dlouhých peripetiích povedlo převést peníze na náš australský účet. Takže jsem o něco klidnější, ale ještě to není taková ta úroveň klidu, jako kdybychom měli práci. Anebo aspoň jeden z nás.
