Takže po propršený sobotě přijde neděle 13.10., venku sluníčko, předpověď ukazuje sice větrno, ale tady nemá smysl na předpovědi moc koukat, protože častěji nevychází než vychází. Minulou neděli jsme už na severu byli (psali jsme tu), ale tentokrát jsme se rozhodli jet ještě o dost dál. Takže 12 km cesta k majáku vlastně po rovince podél moře se zdá jako úplnej ideál, že?
Tak si představte, že si zapomenete pití, o svačině ani nemluvě a pár minut po vyjetí z domku je Vám jasný, že to nebude taková pohodička. On totiž oceánskej vítr je oceánskej vítr. Tak šlapete, sem tam to s Vámi cloumá, nechcete si stěžovat víc než je zdrávo (a to Adam toho vydrží sakra hodně) a chvílema se i radujete, protože ten vítr nejde proti Vám, ale naopak Vás příjemně popohání a zrychluje. A… už tady mi mělo dojít, že když 12 km tam mě vítr příjemně popohání, že 12 km zpátky bude hlavně o oceánským protivětru. A to neni pro člověka bez fyzičky (jakože pro mě) ani trochu úžasný dobití baterek.
No nic, tak jedete, brbláte si pod fousy, už jste docela daleko a najednou se ta betonová cesta podél moře mění v písčito-štěrkovo-klacíkovo kamenitou stezku lesíkem po kopečkách se stoupáním a klesáním různýho stupně (jako jasně, nemluvíme tady o terénu s velkým T, ale rozhodně to neodpovídá mýmu: Jako Adame, já teda budu jezdit na kole, ale jedině po rovině a ve městě, já se jinak bojim) na kole bez přehazovačky.
Adam prohlásí, že je fakt super, že jsme nekoupili místo Žvejky tu silničku, kterou měl v merku, protože bych byla v prdeli (tohle on neřiká, ale já se toho nebojim) a u toho zkouší smyky v písku, skoky skoro na místě (na Žihadle, což je stejně jako Žvejka městský kolo s jednou rychlostí) a kvalitu terénku mezi stromkama. A taky Vás chválí, jak jste skvělá, když ty kopečky zvládáte vyšlapat s jazykem na vestě bez tlačení. Pak začne házet fóry o tom, ať hlavně šlapete a neslejzáte z kola, protože už jsme v divočině a ta nikdy nespí a polemizuje nad tím, že potkat krajtu by bylo úplně nejlepší, protože to je škrtička, takže by nás nezabila. Hahaha.
A pak přichází větší kopeček a Vám v jeho polovině dojde pára (mj. i proto, že si neumíte do pedálů stoupnout), takže zaženete myšlenky na krajty a prostě jdete tlačit, protože to nemáte zapotřebí. A najednou, krab. Krásnej malej krab, co Vám jde přes cestu a vypadá to, že se směje, tak tasíte mobil, kterej neumí fotit tak dobře detaily, pak teda foťák a krab pózuje. Vrací se Adam (protože byl někde napřed) a řiká: “Co tam máš? To asi nebude nějakej pavouk, viď?”
Takže OK, máme faunu a flóra se ukazuje za chvíli. A já mastim makro fotky jednu za druhou.
Strašně fouká, vlasy máte pořád v očích a Vy už tam chcete být. Na každým rozcestí řešíte, kudy jet, aby to nebylo sice dál, ale za to horší cesta a už začínáte bejt trochu nepříjemný. Korunu tomu nasazuje fakt, že když už konečně dojedete k takovýmu dlouhatánskýmu molu na vysokých pilířích (zastávka před velkým finále – majákem), zjistíte, že to má zpoplatněnej vstup, a to je teda na pováženou – platit, abyste se mohli projít po molu. To tak! Takže se po žádným molu neprojdete a tlačíte pískem a tlačíte, až dotlačíte / došlapete k okraji pobřeží týhle části a vidíte, že už Vás čeká “jenom” ta cesta po tom hlavním molu (já nevim, jestli se tomu říká molo, i když jde o cestu k majáku), která je z obou stran obestavěná velkýma kamenama.
Hm, takže: (a) je tam milion lidí, tudíž se s kolama pletete, (b) vlny se tam o kameny tříští takovou silou, že máte v tu ránu dioptrický brejle posetý kapičkama slaný vody, která se sakra blbě leští (=nevidíte, protože máte plný ruce kola), (c) fouká tak, že máte co dělat, abyste se udrželi i s tím kolem na levý straně cesty k majáku, (d) maják rozhodně nevypadá tak impozantně, jak jste si celou cestu představovali. Je to prostě maják.
Malej, na konci cesty, kolem něj neustále stříká voda, takže se nedá pořádně vyfotit, ale přesto se pořád někdo snaží. Takže nepřetržitě slyšíte křik, jekot a výskot, protože kolem majáku neustále stříká voda. Jste provlhlý, je Vám zima a nevidíte. Adam ví, že je docela zle, Vy chcete domů, nebo aspoň na cyklostezku bez větru a máte chuť na toast s burákovým máslem a marmeládou a máte žízeň. Ale mlčíte. Chvíli se snažíte o nějaký fotky, Adam dělá závětří a závodí, pak se necháte párově vyfotit turistkou, která byla před chvílí strašně překvapená, když šla na kraj skalního mola a stříkla na ní voda. A jste naštvaný, protože to vzala z takovýho úhlu, kterej je nezveřejnitelnej. A Vy máte ten blog, že jo…
Když se Adam ptá, jestli chcete jet zpátky tou samou cestou nebo po silnici, tak chvíli přemejšlíte, jak moc velká hrdinka chcete být (protože víte, že on by si dal kopečky s chutí ještě jednou) a pak si řeknete, že hraný hrdinství nemáte zapotřebí a volíte silnici.
Už na začátku výletu mi mělo dojít, že když mě cestou tam 12 km vítr příjemně popohání, tak 12 km zpátky domů bude hlavně o oceánským protivětru. A oceánskej protivítr Vás, pokud pořádně nezabíráte, a Vy pořádně nezabíráte, protože nemáte fyzičku a jste unavený a máte chuť na toast a žízeň, zpomaluje třeba na poloviční rychlost. V týhle fázi už nemluvíte, nenadáváte, vlastně se ani moc nerozhlížíte na kruháčích, protože sakra i těm lidem za volantem musí být z dálky jasný, že je to blbý.
No dobrý, takže po X kilometrech se napojíte zase na cestu podél pobřeží, a to je teprve galaparáda. To už na to místy jako fakt kašlete a tlačíte, protože ten vítr má fakt hyper sílu (pokud jste Adam, tak na to nekašlete a netlačíte, ale užíváte si to perfektní vzrůšo a frčíte si na endorfinech). A protože zrovna nemáte zaměstnaný celý tělo šlapáním proti větru, ale jen tlačením, který je snazší, tak sprostě klejete.
”Vyjebaný moře…” Vedle se ozve: “Cos říkala?” “Vyjebaný moře a vyjebanej vítr! Zlatej pražskej podzim, kde víš, že je podzim, že se máš oblíknout a je ti dobře.” A pak zvednete hlavu a vidíte miláčka, jak Vás natáčí a směje se u toho, až málem padá z kola. Ale protože všude fouká vyjebanej vítr od vyjebanýho moře, tak ten báječnej proslov ve videu samozřejmě není vůbec slyšet, a tím pádem nemůžete širokou veřejnost oblažit rozkošným severočeským vyjadřováním vyspělé ženy před třicítkou.
Střih, pítko, takže se málem topíte a říkáte si, jak je skvělý, že UŽ jste v polovině cesty domů. Tohle samozřejmě nemůžete celý zvládnout bez porce zmrzliny, takže na Surfers Paradise míříte ke švýcarskýmu stánku Mövenpick.
A večer si doma necháváte připravit k večeři polovičně domácí (koupenej “korpus” s rajčatovým základem) pizzu.
Možná si řikáte, proč to teda dělám. Proč jezdim na takovýhle výlety na kole, když potom remcám. Ale já neremcám pořád, fakt. Já si umím na těch, někdy fyzicky náročnějších, výletech najít ostrůvky, kdy vnímám, jak šumí a voní to moře až k nám na cyklostezku, jak mi nad hlavou lítají pestrobarevný papoušci a přes cestu přechází krabi, jak je prima mít ten oceánskej vítr v zádech a nechat si v něm vlát svetr, a jak je skvělý vidět, že Adam je se mnou šťastnej, i když jsme každej z úplně jinýho těsta.
