Adam je podvodník!
Zatímco já jsem před školou jedla neohřátý jídlo (těstoviny s račatovou omáčkou), Adam si při procesu hledání práce uvědomil, že nejedl. No, tak si samozřejmě musel sehnat nějakej oběd. Ale víte, co mi udělal? Šel úplně sám na tajňáka jíst do Hungry Jack´s, což je australská obdoba Burger Kingu, akorát že tady mají i veganskej burger. A my jsme si plánovali, že ho musíme spolu někdy ochutnat. A Adam si ho dal sám a dostal k tomu v ceně i hranolky.
A ten veganskej burger byl prej skvělej a Adam by se mi prej večer přiznal. Ale víte, co? Když za mnou přijel na kole, měl uschlou omáčku u pusy a já se, logicky, zeptala, co měl k obědu, zatímco já jsem jedla neohřátý jídlo před školou. Takže příště je řada na mě.
Nutno poznamenat, že ten burger vyšel jen na 7,50 AUD, což nás tady nestojí ani jeden falafel.
Tak a teď k běžné agendě (haha). Je fajn, že nám týdny začínají nedělí. Nemyslím tím místní kalendář, ale náš pobyt – přijeli jsme v sobotu, takže týdny jedeme od soboty do soboty. Protože se snažíme o víkendu vyvíjet nějaký zábavný aktivity, tak většinou kromě (hledání) práce a novinek ze školy je aspoň o čem psát.
Ani minulý víkend jsme teda neproseděli na zahradě, ale jeli, jak jinak než na kolech, ještě víc na sever, než ten týden předtím. Náš cíl byl jasnej – maják v části The Spit Gold Coast. A protože to byl výlet vskutku vydařený, máme o něm separé článek tady.
Z jinýho soudku. To, že mi není kvůli všudypřítomný klimatizaci dobře už asi měsíc, není novinka, protože to zmiňuju snad v každým týdeníku. Tento týden ale vyvrcholil motáním hlavy v pondělí, což předznamenalo moji první školní absenci. A protože Adam je parťák do nepohody, udělalo se mu špatně taky, takže jsem nešla do školy, dali jsme si víc spánku, odpočívali na sluníčku na molu a hledali práci. A kdyby Vás zajímalo, na čem si ve volných chvílích ujíždíme, je to facebooková stránka Tasty – doporučujeme + mají i výhradně vegetariánskou variantu! (Mimochodem, taky jsme si před spaním dali několik jídelních ASMR videí (mamko, promiň, tohle se těžko překládá, ale jsou to videa točený na super kvalitní mikrofony a lidi na nich třeba jedí, žvýkají, šustí, mačkají různý věci, ťukají nehtama do různých povrchů, a ty hodně vyhnaný zvuky mají lidem přinášet uspokojení), a to byste nevěřili, co všechno lidi na kameru jsou ochotný sníst a ani se za to nestydí.)
Barbecue
Máme za sebou první australskou barbecue. Po celým Gold Coast jsou místa, kde si můžete zadarmo ubarbecuovat, co hrdlo ráčí, někdy u pobřeží, jindy v parku (my jsme byli v Cascade Gardens, 2 km od našeho domku).
Ty barbecuovače vypadají jako hodně mělkej nerezovej dřez, kterej se rozpálí a jede 15 minut. Pak si ho můžete samozřejmě zase zapnout. Jeden můj spolužák slavil 38. narozeniny a pozval i lidi ze třídy, takže jsme s Adamem počkali, až se přežene hyper bouřka a před setměním jsme dorazili na místo.
Nejdřív se jen povídalo a popíjelo, ale protože s sebou lidi měli spoustu jídla, přesunuli jsme se ještě k barbecueovači a měli barbecue. My jsme s Adamem barbecuovali naložený tofu, který ale ještě teda musíme vypilovat. Bylo to fajn, lidi vtipný (nejvíc Yu To z Japonska) a mělo to všechno. Ochranku, která nám řekla, že máme do půl hodiny zmizet, že se zavírá brána. Policajty, který nás s Adamem načapali, jak jedeme na kole neosvícený v protisměru zpoza zavřený brány, a ještě pozdravili a omluvili se, že nám jsou v cestě. Sándorovo osobní auto, který se nemohlo dostat z parku jinak, než vyjetím kolem zamčený brány po trávě. Karlino zvracení, protože se prostě vyndala pod obraz.
Škola
Pořád píšeme každý pondělí testy. Pořád se každou neděli učím. Ty testy jsou čím dál těžší. A pořád mi nejde porozumění textu tak, jak si myslim, že by mělo, a mě to štve. Ve třídě se spolužačtvo dost točí, až jsem ztratila přehled, kdo všechno odešel a kdo přišel. Každopádně nás teď bude třeba něco kolem 12, pořád převládá Brazílie a její zastoupení stále narůstá.
Sabine byla v pondělí tak “měkká”, že se nechala ukecat, aby součástí testu nebylo (tvůrčí) psaní a místo toho jsme diskutovali a ona to nějak pro sebe bodovala. Browns “řeší” Haloween. Je vyhlášená soutěž o nejlepší kostým a Sabine nám řekla, že by jí udělalo radost, kdyby celá naše třída přišla v kostýmu. Na tom panovala shoda, ale to nás bylo 7 a 2 lidi už skončili. Tak se teď trochu obávám, abych něco nezačala připravovat, pak přišla do školy v převleku a nezjistila, že jsem jediná. To by byla asi trochu teenage nightmare (puberťácká noční můra). S Adamem jsme se ale shodli, že nebudu trhat partu a něco vymyslíme. #staytuned
Ve škole neustále někdo kašle a pšiká a smrká a pak celý víkend propaří a pak smrká, kašle a pšiká dál celý týden ve třídě a klimatizace to úspěšně šíří po celý škole. A mě strašně moc irituje, když někdo tohle vyměšování dělá nevhodně a neslušně v mojí blízkosti. Já čím jsem starší, tím jsem míň tolerantní, nebo co.
Ale odolná moc nejsem, takže jsem dostala rýmu, tu jsem úspěšně předala Adamovi a byl z toho prima víkend doma.
V pátek byla nemocná i naše třídní, takže nás dopoledne měla Alison, zástupkyně ředitele školy, a odpoledne Crispian, ředitel školy. A bylo to fajn a vtipný. Před obědem dokonce ve vedlejší třídě paní učitelka, co se jmenuje Melody, zpívala na karaoke Hello od Adele, a to bylo taky vtipný. Melody zpívá ráda a neváhá svým zpěvem kořenit i hodiny angličtiny (minule nás pozvala na její rapové karaoke vystoupení), ale já nevim, jestli to už není trochu nepatřičný.
Práce
Týden se s týdnem schází a Adam narozdával zase spoustu životopisů. Už chodí i po kavárnách, kde by mohl dělat cokoliv, protože se v nich obvykle nepodává alkohol, a restauracích, kde by mohl pracovat především jako tzv. ficka (tohle slovo mě naučila babička), což je pomocná síla (obvykle v kuchyni), protože nemá licenci pro práci s alkoholem. To lze považovat za určitý omezení, ale pokud ani ficka v dohledné době nevyjde, asi začneme řešit tu licenci.
Mně ve středu přišel e-mail z jednoho obchodu s oblečením, kam jsem se hlásila on-line, že hodně, ale fakt hodně zvážili mojí žádost o práci a že jsem bohužel byla neúspěšná. Jenže než jsem si to stihla přečíst, volalo mi nějaký cizí (australský) číslo. A protože jsem byla domluvená s bankou, že mi tou dobou budou volat, a protože nás ta banka už vytáčí neustálým dožadováním se dalších a dalších věcí, zvedla jsem to trochu asertivno-znuděně.
Jenže tou znuděnou asertivitou jsem přeslechla představení druhýho konce a překvapilo mě, že je to mužský hlas – z banky mi volala předtím žena. No, long story short, Nathan mi volal, aby mi oznámil, že mě zvou na skupinový pohovor do Surf Dive ‘n’ Ski a chtěl si potvrdit e-mail, na který má poslat shrnující informace. Byl to příjemnej krátkej rozhovor, kterej se opakoval druhý den, kdy se Nathan chtěl ujistit, že na skupinový pohovor dorazím. Pohovor se koná v úterý 22.10. a pro Vaše obeznámení s věcí – nikdy jsem v obchodě s oblečením nepracovala, ale to se Nathan, ani nikdo další, nesmí dozvědět. Tolik k práci.
Ostatní
Cestou do školy chodím přes jednu autobusovou zastávku, kde pořád hraje vážná hudba. Nechtějte po mně názvy skladeb, nebo jména skladatelů, ale některý si i pamatuju z gymnazijních hodin hudebky.
Ve škole letí křupání kloubů. Takovýto nechutný, kdy sami sebe chytnete za bradu a uděláte na každou stranu jedno pořádný křupnutí, pak se na několikrát otáčíte na židli a pokaždý cukáte tak dlouho, dokud to pořádně nekřupne. Tohle není ASMR, tohle je peklo. Moje osobní peklo. Anebo lekce sebeovládání, protože já bych je vždycky tak s chutí poslala někam. Do soukromí. Nebo na nefalšovanou thajskou masáž, ono by je to přešlo.
Není úplně vyjímečný tady na ulici potkat někoho z Čech nebo Slovenska. Tak se vždycky zdravíme a je to fajn dotek domova.
Banka po nás tak dlouho chtěla nějaký to naše český daňový číslo, až jsme z nich konečně vytáhli detaily. Zjistili jsme, že pro Českou republiku se má jednat o “personal number” – osobní číslo. Tak dlouho jsme si s Adamem lámali na molu na sluníčku hlavu, co by to mohlo být, řešili jsme i možnost psát na českej finančák, až Adama napadlo přeložit si, jak se řekne rodný číslo. No, řekne se “personal identification number”, takže jsme se rozhodli, že to bude asi ono. Znovu jsme vyplnili, naskenovali a poslali papíry a doufáme, že už to bylo skutečně naposledy, protože žádný další čísla nás už nenapadají.
Homesick
A je to tady! Mně se stýská. Ale víte, po čem nejvíc? Po houbách. Facebook i Instagram je zaplavenej nádhernýma podzimníma fotkama košů plných ještě nádhernějších hub. A já pořád vzpomínám na to, jak jsem říkala Adamovi, že před odletem musíme na houby zajít. Jenže jsme to nestihli. Domovino, já ti tak závidím ten krásnej barevnej podzim!
A taky se mi stýská po tom všem známým a jistým, a tím pádem bezpečným. Po mojí starý útulný garsonce (s teplou vodou v pračce) a 107 schodech do ní. Po skvělý česnekový pomazánce z Múúú na Vršovickým náměstí a sámošce Fa, kde měli vždycky všechno, na co jste si vzpomněli. Stýská se mi i po tý vší rutině, na kterou jsem sice nadávala, ale cítila jsem se v ní jistá v kramflecích. Jo a taky se mi stýská po stabilním zaměstnání, který jsem znala a uměla a obstojně zvládala.
Jasně, že se mi stýská i po rodině a ostatních milých, ale s nimi si voláme, píšeme, posíláme fotky. Prostě jsme v kontaktu (a navíc, kromě holek z práce jsem byla zvyklá nevídat se s nimi všemi denně). Ale garsonka mi svojí vůni a zvuky z vnitrobloku přes WhatsApp nepošle.
