V týdnu 7 byl Adam u pana doktora na kontrole stehů (což už jsme naťukli tady). Ten mu je chtěl nejdřív všechny vytáhnout, ale nejevilo se to jako nejlepší nápad, takže se Adam domů vrátil s 2. a 4. stehem ještě stále v nártu a s sebou měl skalpelek na samostatný home-made odstranění (to se konalo až po výletu v neděli na začátku týdne 8).
Jinak, tenhle týden byl takovej přemýšlecí, uvažovací a vlastně smutnej. Prostě nám s Adamem tentokrát stála na stole spíš poloprázdná sklenice, a to je vždycky takový náročný – když ani jedna duše nemá energii na dolévání optimismu do sklenice tak, aby ji poloplnou mohla uvidět i ta druhá. Hodně jsem se zamýšlela nad tím, co způsobuje moje pokračující stýskání po “životě před Austrálií”. Uvědomila jsem si, že jsem se za svůj život naučila tak nějak lpět na řádu, režimu, jistotách, pohodlí (uskladňováním hrnců v přesným pořadí počínaje a pravidelným stabilním zaměstnáním s hezkou výplatou konče) a vlastně i rutině.
To, na co jsem si posledních pár let stěžovala (hlavně ta rutina), mi tady začalo chybět. A pak se do toho po všech těch neozváních a odmítnutích (hlavně směrem k Adamovi, ale i mně přišlo několik mailů, že po důsledném zvážení se na pozici sezónní prodavačky oblečení nehodím) přidalo uvědomění, že tahle země, kterou jsme si vybrali pro náš život v následujícím roce, nás vlastně nepotřebuje. Uplně v pohodě by se obešla i bez nás. Uvolila se ale k tomu, že nás tady nechá žít za určitej finanční obnos (v podobě všech těch poplatků za školný a vízum).
Netvrdím, že v Čechách si člověk připadá jako nenahraditelná součást skvěle fungujícího celku, to rozhodně ne. Ale tady je ten pocit nahraditelnosti a potenciální nepotřebnosti tak nějak surovější, intenzivnější. Já nevím, jestli se mi to daří dobře předat a vysvětlit, ale představte si, že v Čechách tak nějak pracujete na kariéře, začínáte zjišťovat, co Vám jde, co by Vás mohlo do budoucna bavit nebo naopak, co určitě dělat nechcete. Dokonce bych řekla, že v Praze si teď práci můžete i vybírat. A pak přijedete sem a perete se o nekvalifikovaný pracovní pozice (a u přípravy životopisu nebo motivačního dopisu hodně uvažujete, jestli by Vám pravda v podobě přiznání titulu a uvedení posledního zaměstnání spíš neuškodila).
Jasně, že jsme věděli, do čeho jdeme! Nebo přesněji, počítali jsme s tím, že nás tady nebudou prosit o to, aby nás mohli zaměstnat. Ale že to bude až takhle psychicky náročný (všechno to hledání, čekání a odmítání), to jsme si teda nějak v tom všem shonu kolem předodletových příprav ani nestihli připustit. A jo, jsem si vědoma toho, že v tomhle celým procesu hraje roli i ego, který prostě s Adamem máme a snažíme se s tím pracovat.
Tak dobrý, já už jsem předala všechno vážný, co jsem asi potřebovala a jedeme dál.
PS: Skajpovala jsem taky s Nikčou z bývalý práce a je to tam pořád stejnej divokej náročnej blázinec. Takže Niky, díky! To jsem potřebovala slyšet, abych si náležitě užívala to naše molo, papoušky a šumění oceánu v podstatě 24/7.
Škola
Jako takhle… pořád stojí. A funguje už tak nějak zajetě. Uvědomuju si, že po těch 6 týdnech už se těším, až tam nebudu muset chodit denně. Už na mě prej není tolik znát každodenní nadšení z nově nabytých vědomostí (říkal Adam) a taky mě čím dál tím míň baví se šprtat na testy (říkám já). A Adam mi pořád navrhuje, ať se na to prostě jednou zkusim vykašlat, abych viděla, jak to půjde bez šprtání. Ale to já prostě nemůžu, to není nic pro mě.
V úterý jsme v rámci výuky probírali mindfulness – taková technika, přístup k životu, kdy všechno, co děláte, děláte vědomě, tady a teď a soustředíte na to svojí pozornost. A pak si všechno mnohem víc užíváte, protože díky mindfulness objevujete nový a nový dimenze činností, který jste dřív dělali úplně automaticky.
A tak nám Sabine rozdala každýmu malou Milky Way, pustila k tomu hlas pána, který nás naváděl, co máme dělat a my jsme postupovali podle mindfulness instrukcí (podívat se na obal, uvědomit si, jakou má strukturu, pak pomalu otevřít, přičichnout, kousnout, nechat sousto rozpustit v puse, atd.). A teď si představte, že Vám to říká takový ten hlas: Vaše víčka jsou těžká, chce se Vám spát. Takže ve třídě vidíte několik lidí, co v sobě dusí smích, protože nás Sabine požádala, ať to bereme vážně. Takže to berete vážně a po snědení čokošky si uvědomíte, že jestli něco odmalička děláte mindfulness, je to právě jedení čokolády (protože čím víc mindfulness ji jíte, tím dýl vydrží – o tom bychom já a malý Nutelly z Německa na začátku 90. let mohly vyprávět).
Taky jsme ale řešili multitasking a rozdílný mozky mužů a žen. Tak jsem vytasila výsledky nejnovějšího výzkumu z letoška, podle kterýho jsou ženy i muži v multitaskingu stejně špatný (výsledky tady, bohužel v angličtině, článek v čj obecněji k tématu tu), protože mozek v pohlaví rozdíly nedělá. A že u žen se obvykle na základě stereotypů souvisejících s péčí o domácnost a rodinu častěji předpokládá, že budou zvládat víc věcí najednou (protože prostě musej).
Sabine se na mě s úsměvem podívala, zeptala se: to si fakt myslíš? A když jsem přitakala s tím, že to je jen můj názor, kterej nikomu necpu, znovu se usmála a změnila téma. Když jsme potom v učebnici četli článek o současnejch ženskejch, co se pořád ženou za bohatýma manželama, aby měly pokoj od práce, už jsem mlčela.
Ve čtvrtek byl Halloween = velká věc na Browns. Tak jsem se nechtěla nechat zahanbit a připravila jsem si taky kostým. Utrácet za umělou krev mi přišlo zbytečný. A protože mě inspiruje nejlepší nejka Janina a obecně silné ženy, šla jsem za Fridu (Janina za ní šla nedávno taky). Ozdobu do vlasů jsem si udělala z umělý kytky koupený za 3 AUD v KMart, obočí jsem po tužce přejela ještě řasenkou a světe div se, ani jsem nevěděla, že mi tam toho mezi obočím tolik roste samo od sebe. Kimono jsem si přivezla jakože plážovou módu z Čech. A Frida Kahlo byla na světě.
Ve škole bylo jinak spoustu Jokerů (jeden z nich potom vyhrál 1. místo), upírů, mrtvých sexy nevěst, a spolužák z Maďarska šel za strašidelnýho klauna, měl červenou tutu sukni a heliovou bombu, aby si mohl dofukovat balónky a vyhrál 2. místo. Třetí si, bohužel, nepamatuju. Hodně vymakaný kostýmy měla většina vyučujících, naše Sabine si kvůli tomu i objednala na internetu celou róbu.
Pokud někoho zajímá víc fotek, tak na Instagramu k tomu Browns Gold Coast měl celej post, kde jsou na hlavní fotce právě ty sexy mrtvý nevěsty a dá se listovat na další fotky. A na Facebooku je k tomu taky samostatnej příspěvek plnej fotek tady.
A kdyby Vás zajímalo, jak Halloween rezonoval v sousedství, tak spíše ano, sem tam. Některý domy byly potažený umělou pavučinou, na zahradách viseli na stromech kostlivci, rodiče připravovali večerní akce pro děti a ty po tom, co se poměly, chodily po venku.
Práce
Oba s Adamem jsme měli slíbeno, že se nám někdo začátkem pracovního týdne ozve kvůli detailům, pohovorům, atd. A oba s Adamem jsme nakonec museli dělat ty první kroky sami a oba s Adamem jsme nakonec byli zklamaní. Adamovi tlakový čištění nevyšlo, protože pan šéf si na to místo vybral někoho z interních zaměstnanců (což je, samozřejmě, úplně legitimní, ale naštve to). Tak Adam nelenil a jel se připomenout za panem doktorem, kterej mu sliboval telefonát od nějaký kamarádky. Všechno proběhlo, kamarádka za chvíli volala, aby Adamovi oznámila, že práci nějakou by možná i měla, ale tak od ledna. Ježiš, tak to jo, to my budem do tý doby jíst trávu, což nám vlastně ani neva, když jsme ty vegetariáni!
No a mně měli z obchodu s oblečením zavolat do úterka, což se nestalo. Tak jsem v úterý volala já, zvedla to velmi příjemná paní s tím, že all good, Lenka, víme o tobě, měli jsme tu nějaký dovolený a někdo ti brzo zavolá, nejspíš zítra (tj. ve středu 30.10.). Nikdo nezavolal až do neděle, kdy jsem na ten obchod před spolubydlícími u snídaně hodně sprostě nadávala a zařekla se, že od zítra si hledám něco jinýho. Ale to už je týden 8, tak si budete muset počkat napjatý stejně jako jsem teď já.
O hledání práce budeme psát samostatnej článek. Materiálu už teď máme habaděj, ale s Adamem jsme se dohodli, že ho sepíšeme teprve, až si práci najdeme. Tak nám držte pěsti, ať máte co nejdřív co číst!
Leni, tvůj blok je úžasný. Každá babička by byla stejně jako ta Adamova šťastná, že se její vnuk vypravil do světa s parťákem tvýho formátu. Doufám, že se k vam pátý světadil začne chovat v dohledne době přátelsky a kromě barevných papoušků, oceánu a nových přátelství vám nabídne i slušnou práci. Moc na vas myslím, držím pěsti. Vaše milující b. Slavka
Ahoj Slávko, moc děkuju za krásný komentář. Neumím si představit, že bych vedle sebe tady měla někoho jiného, než právě Tvého vnuka. A bez něj bych tu nebyla vůbec 🙂
Austrálie vlastně není nepřátelská. Jen myslím, že si zažíváme to, co všichni, kdo se rozhodli žít v zahraničí. A někdy je to prostě trošku na hlavu. Dneska si byl Adam vyzkoušet jednu práci, tak čekejte nový informace přímo od něj 🙂 Posíláme slaný pozdravy a trochu toho sluníčka. L.