Devátý týden jsme s Adamem strávili velmi rozdílně, i když začal sdíleně. V neděli 10.11. Adam hodně brzy ráno vstával kvůli surfovačce. Já jsem si plánovala, že vstanu taky brzo a půjdu běhat. Ale uplně náhodou se stalo, že jsem se vzbudila ve chvíli, kdy se slanej Adam vracel domů na pořádnou snídani.
Protože ale byla neděle, což je den na výlety, před obědem jsme vyrazili s Míšou a Honzou na paddleboardy – od týdne 9 jsme totiž sem tam začali používat větu: Adam už pracuje, tak si tohle můžeme dovolit.
Jeli jsme do zátoky v Currumbin (ano, to je ta část Gold Coast, kde se skvěle surfuje, pár našich fotek k vidění zde), půjčili jsme paddleboardy (tady) a paddleovali jsme klidnou, teplou currumbinskou zátokou, kde bylo místy třeba jen 30 cm vody – značka ideál pro rodiny s dětma.
Dalo se tam plavat! Žádný velký vlny, co Vás při první nepozornosti semelou a Vy z nich pak máte tejden písek a/nebo vodu v uchu. Takže já jsem si po devíti týdnech u oceánu zaplavala. Chtěla jsem původně napsat “pořádně zaplavala”, což by asi bylo trochu nadnesený, ale zaplavala jsem si dobře a uspokojivě.
Jo a! Zřejmě jsem začala pít kávu, protože ledová káva se zmrzkou při opalování na dece, když nefouká vítr, je tady zážitek téměř na úrovni Nirvany.
To bylo naše jediný společný výletění za celý týden, protože z Adama se stal pracant na víc než plnej úvazek.
V pondělí jsem poprvé nebyla ve škole v testovací den. Týden předtím to bylo nějaký komplikovaný (hlavně teda nesrozumitelný) se suplováním, že jsem se rozhodla, že se s tím prostě nebudu doma trápit a to dopoledne využiju nějak produktivněji. Třeba tak, že si půjdu zaběhat, pak si na kole zajedu na ledový kafe, vezmu s sebou notebook, budu psát něco na blog a pak pojedu na nákup. Hotovo!
Adam stavitel
Stavění párty stanů není žádná pohádka. To máte konstrukce, podlahy, stěny, 39 ve stínu, mozoule i přes rukavice, pavouky, ježdění do dalekých krajin (často do vnitrozemí skrze místa, co se jmenují třeba Biddaddaba, nebo třeba až za Brisbane na hřiště australskýho fotbalu). Jeden den postavit, další zabalit. Vyložit dnešek, naložit zítřek. Vykoupat se při pauze na svačinu v bazénu a sledovat, jak se vyšplouchnutá voda na betonu u bazénu vaří a syčí.
A domů se chodíte jen najíst a vyspat (a usínáte třeba v půlce věty). Tomu se říká konec pártystanový sezóny. I když to bylo náročný, tak to Adam zvlád s naprostou grácií bez stěžování a oba jsme se radovali z toho, že má práci a začali jsme si užívat ty peníze, který měl Adam dostat až za týden a půl.
Teď už by to mělo být pro firmu, kde Adam pracuje, klidnější. Takže nemusí tak brzy vstávat a vrací se za světla. A nesmí zapadnout, že Adam řídí! Řídil dokonce do i z Brisbane náklaďák a ani jednou na kruháku nevjel na opačnou stranu. Všechna čest!
Lenka v domácnosti
Z potenciální práce v obchodu s cool oblečením pro mládež mi měli po druhém kole pohovorů dát vědět výsledek za 7-10 dní. Nebudu lhát, věřila jsem si. Jak jsem psala tady, pohovor byl příjemnej, připadalo mi, že si rozumíme a že by to mohlo klapnout.
Když mi Nathan nezavolal za týden, říkala jsem si, že to sice je divný, ale že si třeba dává na čas. Devátej den už jsem začala počítat s tím, že se dozvím něco, co nechci (protože kdyby o mě zájem měli, asi by mi to zavolali co nejdřív). A desátej den jsem jela do školy s tím, že mi tu nechtěnou zprávu učitě během dopoledne zavolají. A tak se stalo. Zavolal Nathan a ve velmi krátkým rozhovoru mi sdělil, že bohužel nebyli v této fázi schopni mojí žádost o práci “posunout dál”. Mám se i v budoucnu dívat k nim na vypsaný pozice třeba na web a určitě se mám příště přihlásit zase.
Přiznám se, že jsem to nenesla nejlíp. Ta práce spočívala v sezónní výpomoci na krámě a já jsem si byla jistá, že bych ji se svýma zkušenostma zvládla s přehledem. Pohovor byl dobrej, měla jsem fajn pocit ze svýho vystupování i odpovědí na zapeklitý otázky. A nechtěj mě. Tak jako jsem teda moc stará na to, abych “reprezentovala” jejich módu pro mládež? Ale to viděli od začátku, že teenagerka už nejsem pěknou řádku let. Možná jsem neměla mluvit o tý práci pro vládu. Nebo jsem v květovaný sukni přišla na pohovor oblečená moc usedle? Možná jsem si měla vzít kšiltovku a někde půjčit longboard a aspoň si ho donést na pohovor v podpaží s pozdravem “G’day mate, how’s it going?”. Nebo mám moc východoevropskej přízvuk? Možná jsem měla přehrávat a praktikovat ten britskej, co nás učí ve škole…
Jasně, že ne. Jasně, že nic z toho by nebyl lepší nápad než to, jak to skutečně proběhlo. Je mi skoro 30, jsem z Český republiky a na květovanou sukni pod kolena nedám dopustit. To jsem prostě já. Ber, obchode s cool oblečením pro mládež, nebo nech bejt. Nechceš mě ty, budou mě chtít někde jinde. Snad.
Samozřejmě, že se svět neboří a velký vlny z pláže neustupujou, ale soustředila jsem se na to tak moc, že jsem nějak už ani nebyla připravená na neúspěch. A tak jsem byla smutná a demotivovaná a nemohla jsem se toho zbavit několik dní.
Mám skvělýho kluka, kterej splnil to, co mi často opakoval už v Čechách – že si najde práci jako první a bude mě podporovat při studiu. A teď to povýšil na další level, když mi sdělil, abych si klidně dala na čas a našla si zaměstnání, který nebude “cokoliv” jen proto, abych taky domu nosila nějaký peníze. Ale aby to bylo něco, co se mi bude líbit. A to je obrovsky velkorysý. Takže Adam teď tráví hodně času v práci a vydělává a já se na oplátku snažim pečovat o náš pokojík, nakupovat a vařit. Dál jsem rozečetla novou knížku, poprvé jsem ozkoušela houpací síť na naší zahradě a dělám si on-line kurz Základy digitálního marketingu (takovej ten zdarma od Google).
Ale nemyslete si, ono mě to nebude bavit dlouho! Já jsem nikdy nezažila, aby mě partner “živil” nebo že bych byla závislá na výdělku někoho jinýho. Vždycky jsem byla soběstačná. Takže musím přiznat, že tohle nastavení je pro mě úplně nový a i to si nějak zpracovávám. Uvědomila jsem si, že pracovní produktivitu vnímám jako hodně úzce spojenou s osobní užitečností a vlastním přínosem pro společnost (popisuju mojí situaci, kdy jsem bezdětná a nepečuju ani o nikoho dalšího blízkýho). A připadat si “neužitečně” zřejmě nechceme nikdo, že?
Navíc bychom si přáli auto a po novým roce na dovolenou, takže co si budem… Mě ta práce nemine, i kdybych si v tý péči o domácnost našla kdovíjaký zalíbení.
PS: Na začátku týdne 9 mě Adam konečně obarvil. Poprvé v životě jsem si obarvila i obočí a teď mi to všechno ladí s brejlema a já jsem zase esteticky (povrchně) u/spokojená.
