Otepluje se. Hodně. A to je, jak všichni říkají, teprve začátek. To znamená, že když s Adamem řešíme, co o víkendu dělat, už nás tak nějak nenapadá vydávat se na několikahodinový výlety na kole. Protože na vedro a sluníčko jsme si stěžovali už před měsícem.
Možná Vás napadá: Tak ale! Vždyť žijete v podstatě na pláži, tak prostě zakempěte tam a ani se z ní celou sobotu nehněte a máte vystaráno. Jenže… Ono i na tý pláži začíná být někdy kolem 10. hodiny dopoledne už né úplně příjemně – ten rozpálenej písek všude kolem, žejo, často hyper vítr, vlny u břehu velký, takže když se za ně chcete dostat, abyste si mohli zaplavat s rejnokama a delfínama, nemáte to ani trochu zadarmo. (Adam by asi mluvil jinak, ale on není objektivní – jak vidí vodu, změní se mu vědomí a vnímání a žije ve svojí vlastí alternativní realitě.) No prostě, žádnej med.
Proto jsme měli fakt radost, když nám Míša s Honzou ukázali plaveckej areál Gold Coast Aquatic Centre v Southport (kterej byl v podstatě přes ulici od mojí školy a já to nevěděla). V neděli (24.11.) jsme teda jeli ten bazén ozkoušet poprvé.
Musím poznamenat, že si ne úplně vždycky užívám slanou vodu. Jako jasně, je dobrá a léčivá na různý kožní věci, ale třeba barveným dlouhým vlasům denně vystavovavým ostrýmu sluníčku na kvalitě rozhodně nepřidává. A do očí pálí stejně jako před 25 lety! No, takže cestou k tomu plaveckýmu areálu mi Adam říká: “Myslíš, že ta voda bude sladká nebo slaná?” “No tak to je snad jasný, že sladká, ne? Co to je jako za otázku?” Tak si můžete domyslet, jestli jsem měla pravdu…
Ale shodli jsme se (bez ohledu na slanou vodu), že to je bájo místo na relax i zaplavání. Mají i padesátkovej bazén, skokanský můstky (za příplatek $3), 5 metrů hlubokou část bazénu na potápění a v kavárně skvělou kávu se zmrzkou. Základní vstupný na celý den je $6,20, což je krásných 100 Kč, což je o 60 Kč méně než kolik dáte za venkovní bazén v létě na Slavii v Praze. Vybavenost bazénů a výplaty tady teď srovnávat nebudu.
Prostě je to tam skvělý a ideální, když si chcete zablbnout i pořádně kondičně zaplavat. Takže jsme tímhle bazénem týden 11 i uzavřeli (v sobotu 30.11.). Adam se potápěl do těch 5 metrů a lovil kužely a byl za největšího bazénovýho kinga. Kluci plavali kolem a ptali se mě, jak to dělá, že se zvládne potopit tak hluboko. Říkám: je to superhrdina. A oni: to teda je! A pak somrovali, aby pro ně taky nějaký kužely vylovil a když to udělal, tak je ty smráďata hned nosili bezdůvodně plavčici.
Protože Adam už měl v kapse první výplatu (jak jsme psali tu), chtěl nám tu neděli udělat hezkou až do konce a zašli jsme si po dlouhý době na večeři “do města”. I v Praze jsme milovali thajskou kuchyni, tak jsme se nastrojili, já jsem si poprvé vzala jediný boty na podpatku, který jsem si přivezla, sedli jsme na kola a já zjistila, že to s nima neušlapu. Takže mi je Adam musel nakonec nést v ruce, abych mohla šlapat a řídit (potřebuju obě ruce volný). Boty jsem si po zaparkování kol nazula a jako dáma jsem vkráčela do bistra CocoHut. Adam měl hyper dobrý pad thai a já skvělý červený kari s rýží (mimochodem, poprvé se nám stalo, že po objednání vegetariánský verze nám obsluha sdělila, kde všude je rybí omáčka a ptala se, jestli si přejeme to udělat bez ní).
Byli jsme taky jednou v týdnu s naší českou komunitou v “pivní zahrádce” Surfers Paradise Tavern – Surfers Beer Garden na pivku, kde jsme zjistili, že nemají vůbec nic na pípě. Takže jediná možnost byly pivka v lahvovejch trojkách (a taky třeba gin s tonicem). Ale výhled na osvětlený výškový budovy a goldcoasťáckej Václavák stál za to.
No a v pátek jsme šli na oslavu narozenin Adamova kolegy z práce, která spočívala v tom, že jsme se skvostně přejedli nejdřív u něj doma (na terase s bazénem náležící celému domu) a pak jsme museli s ohledem na noční klid vypadnout. Takže se všechno pitné, co zbylo, naložilo do nákupního vozíku a šlo se na pláž, kde se oficiálně nesmí pít. Kupodivu trvalo asi dvě hodiny, než nás objevili policajti na kolech, museli jsme všechno otevřený vylít a jít si po svým, naštěstí bez pokuty.
Nechci se k tomu pořád vracet, ale Adamova první výplata byla mezník. Hodně dlouho jsme si říkali, že “až začneme vydělávat, tak…”, takže zřejmě není divu, že jsme taky začali diskutovat o tom, co si koupíme do pokoje, aby byl víc jako doma. Květiny! Chyběly mi květiny. Jasně, boží zeleně je všude kolem fůra, ale já jsem cejtila, že se na ní chci koukat i doma, že potřebuju mít na očích něco zelenýho.
Tak jsem se domluvila s Adamem na rozpočtu, s Míšou na odvozu a ve čtvrtek jsme jely do Bunnings Warehouse (místní OBI). A zatímco Adam se doma v kuchyni zbavoval dalšího vetřelce ve velikosti dlaně dospělého člověka, já jsem pořídila krásnou velkou lilii míru (v ČR známou pod jménem lopatkovec) a malou perskou fialku do koupelny. Zatímco lopatkovec má v tuhle chvíli o 7 květů navíc, fialka podle mě trochu stávkuje a nejsem si jistá, jestli se jí u nás líbí.
Práce aneb budu všechno, co si budete přát
Adam má tu svojí práci, která je tak nějak nepravidelně pravidelná. Někdy tam chodí celý týden, jindy je to slabší. Ale jsme vděčný, že ta práce je.
Já jsem se teda pustila do hledání práce se vší parádou, což v mým podání znamená usilovný hledání na webech jako je Seek, Indeed, Gumtree. Promyslela jsem to a rozhodla se nejdřív věnovat nějakej čas hledání práce v kanceláři nebo v obchodě a když zjistím, že je to fakt nemožný, zaměřím se nejspíš na pohostinství.
První zajímavý zjištění je, že nabídek práce na částečnej úvazek je jen o něco málo méně než těch na plnej. Dají se najít i fakt zajímavý pozice, ale bohužel je to tady hodně o různých certifikátech a licencích (jak už jsem zmiňovala tady), takže pak zjistíte, že část inzerátů je pro vás rovnou prostě passé.
To mě hodně mrzelo třeba u administrativní pozice v alternativní školce, kde šlo hlavně o papírování a kontakt s rodičema. Ale protože kolem dětí asi párkrát za den projdete, musíme mít Vy několik papírů na práci s dětma, certifikát první pomoci a certifikát zvládání astmatických záchvatů a anafylaktických šoků. Jako jasně, mohla bych si říct: já tu práci fakt chci, a tohle všechno si udělat. Ale… Nemyslím si, že by mi takhle konkrétně zaměřený papíry nakonec o tolik zvedly šance na pracovním trhu z obecnějšího pohledu.
Takže do školky jsem to neposlala, ale z těch zajímavějších pozic, kam jsem se hlásila, vybírám třeba: prodavačka stylových brýlových obrouček, administrativní síla do prodejny perských koberců, pracovnice zákaznické podpory v turistickém heliportu (korejština a japonština výhodou) anebo recepční na klinice zaměřené na ženské a reprodukční zdraví (kde součástí inzerátu bylo, že podmínkou přijetí je, že musíte být z tábora tzv. pro-choice advocates, tedy že souhlasíte s tím, aby se ženy mohly svobodně rozhodovat, zda si nechají udělat potrat, zda a jakou budou používat antikoncepci, atd.).
Další zajímavej bod je podpora diverzity na pracovišti. Teda takhle… Nevim, jak je to potom v reálu, to jsem samozřejmě zatím neměla možnost posoudit. Ale v dotaznících se firmy mnohdy veřejně hlásí k podpoře diverzity a součástí přihlašovacích formulářů jsou i otázky na to, jestli jste příslušnice/ník nějaké národností menšiny, zda se považujete za osobu s nějakým zdravotním hendikepem, jaký je váš mateřský jazyk nebo národnost. (Vždycky máte možnost neodpovědět, třeba i v případě, že česká národnost není v nabídce.)
Spolupráce
Co ale považujeme vyloženě za světlou chvilku týdne 11, byla páteční schůzka s Mattem, marketingovým ředitelem BROWNS English Language School a jeho dvěma kolegyněmi (jejichž jména jsem si, bohužel, nezvládla zapamatovat). Sešli jsme se v takový hipsterský kavárně Paradox Coffee Roasters, abychom probrali různý možnosti naší spolupráce. Za propojení letí velké díky do Čech Elišce do agentury Information Planet.
Matt nám potvrdil, že by nás rád odměnil za to, jak jsme o BROWNS dřív psali, takže pořád promýšlíme, co by nás tady v Gold Coast mohlo bavit nejvíc (jasně, že Adam už se vidí, jak sviští po těch mega horských dráhách v některým ze zábavních parků).
Podstatou schůzky ale bylo něco jinýho, a to naše dosavadní zkušenosti s životem tady, včetně nevýhod a překážek, který jsme zatím museli řešit. A to BROWNS zajímá proto, že by s námi chtěl natočit video, který nebude plný umělýho optimismu a hraný bezproblémovosti, ale kde bude naše žitá realita. To nám, samozřejmě, moc lichotí a máme velkou radost, že je nám poskytnuta tahle příležitost. A aktuálně ladíme termín.
Povídali jsme si taky o nějakým možným propojení webu BROWNS s naším blogem – škola cílí i na český publikum, a proto vnímá jako potenciálně přínosný, když by u nich na stránkách byl i nějaký odkaz v češtině. Dotaz padl i na náš potenciální překlad nějakých částí blogu do angličtiny. No, nebudeme si lhát, my se tady jako domluvíme, ale překládat vlastní pokusy o humor do angliny je jiná liga. Takže jednáme dál, a to s Barčou, naší skvělou kámoškou z Čech, která má angličtinu v malíku mnohem víc než my, a dokonce ji studuje na vejšce.
BROWNS tým byl natolik milý, že jsem se při dotazu na moje hledání práce rozhodla, že nebudu tajit, že jsem poslala životopis i do BROWNS do oblasti péče o studující. A vyplatilo se mi pořekadlo o líný hubě a holým neštěstí. Matthewa to zaujalo (protože v kampusu probíhají zrovna nějaký personální změny právě v péči o studující), “musela” jsem mu po příchodu domů hned poslat svůj životopis, oni to tam na BROWNS nějak probrali a v týdnu 12 z toho byl pohovor. Ale o tom zase příště.
Na závěr jsme dostali pozvánku na oběd, tak jsme si vybrali něco vegetariánskýho, co nám padlo jako první do oka. A já, aniž bych to věděla, jsem dostala na talíř vlastně fancy variantu bramboráku s avokádem, hummusem a zeleninou. A to jsem den před tím říkala Adamovi, že mám chuť na bramborák a o mi slíbil, že mi ho udělá.
Perličky na závěr:
Vánoční výzdoba ve městě, kde jsou Vánoce v létě, na nás působí trochu nepatřičně. Koala v čepce Vám přeje šťastné a veselé!
Jestli Adamovi jakožto zarytýmu vegetariánovi něco v tomto ohledu chybí, pak je to sušený maso (takový to žvejkavý, víte). No a tak občas chodí v krámech vzpomínat k regálům. A tuhle šel vzpomínat a objevil regál, kde měli kromě klokana ještě krokodýla a emu, což pro mě, Evropanku, působí sice jako bizárek na konec, ale tady se zjevně rozdíly mezi kravkou a pštrosem (třeba jako u nás mezi kravkou a psíkem) nedělají.
