*Poznámka na začátek: na úvodní fotografii vidíte budovu Q1, což je nejvyšší mrakodrap Austrálie a celé jižní polokoule, je vysoká 323m (díky tomu hromosvodu). Můžete taky vidět odraz zapadajícího pomeranče v jednom z nízkých domů cca uprostřed fotky.*
Dalo by se říct, že týden 12 nebyl nějak extra bohatej na výjimečný události, až na dvě. To znamená co? Že to dneska nebude dlouhý!
Chození na pláž je tady, samozřejmě evergreen. Asi by to nebyl ten pořádnej týden na Gold Coast, kdybychom nebyli zkontrolovat, jestli je voda pořád slaná a vlny pořád tak divoký, že se mi do nich moc nechce. Adam plave a já se courám ve vodě do půli lýtek. Je mi jasný, že to musí vypadat, že jsem nějaká cukrová panenka. Nejsem, fakt! (Klidně se zeptejte Adama.) Ale prostě jen vyloženě nepotřebuju do tý vody pokaždý vkládat tolik energie. Já ji z ní naopak raději čerpám, a to poslechem a pohmatem.
Taky jsme byli u nás za barákem v parku, kam se chodíme kochat západama a měnícíma se barvama okolní scenérie.
Co se týká trávení volnýho času, tak rozhodně stojí za vypíchnutí dvě mimořádný akce. Auto aukce a pečení cukroví. První jmenovaná záležitost si ale rozhodně později zaslouží svůj vlastní článek. Ono totiž nákup auta pro dva lidi, co o autech vlastně nic moc nevědí rozhodně není jen tak nějaká věc, která je za dva dny googlení hotová (jako když se třeba kupujou kola). Je to běh na delší trať, při kterým jste klidně i ochotný si připlatit za kouče.
Auto aukce
Tohle bylo s Adamem naše další společný velký poprvé. Vstávali jsme před 6. hodinou ráno, abychom byli na osmou v Upper Coomera (kam jsme jeli lehkokolejkou a vlakem). Tam nás nabíral autoznalec a dealer Luke (na něj jsme dostali číslo tady od jednoho Čecha Martina) a jeli jsme v pěti lidech do Brisbane.
Sháníme kombíka. Já s parkováním a couváním dlouhým autem nejsem ani trochu ztotožněná, ale přes tohle u Adama vlak absolutně nejede. Důvodem je: spaní v autě a převozy surfu. Kombík musí být levný, starší, ale ještě v ucházející kondici. Navštívili jsme proto s doprovodem Lukea dvě aukce – na první připadal v úvahu jeden kombík (ale vydražil se draho), na druhý nebyl žádný hratelný wagon (tak se řekne kombík anglicky, mamko). Tak jsme se ucházeli o jedno takový docela velký bílý auto (v režimu rezervace, ne přímý dražby), ale protože majitel nebral telefon, aby přijal / odmítl námi navrženou cenu, vrátili jsme se zpátky na Gold Coast totálně unavený, dehydrovaný, ale hlavně bez auta. Takhle málo kombíků se na aukce prý běžně nevidí.
Takže jsme si to doma odnadávali, na rady Lukea rozjeli intenzivnější hledání v hlubinách internetu po vlastní ose (to jsme dělali už před tím, ale uznali jsme, že se v autech vyznáme tak málo, že prostě potřebujeme poradit) a věříme, že den, kdy Adam začne být ve věci dojíždění se surfem na pláž soběstačnej, se nezadržitelně blíží.
Jak jsem psala, o týhle akci A (jakože Aukce) ještě něco sepíšu později, ale byla to fakt divočina. Na vydražení jednoho auta stačila někdy třeba jedna minuta a příhozy se dávali najevo třeba lehkým pokývnutím se striktním poker face, někdy téměř neviditelným pohybem ukazováčku na pravé ruce a někdy navázáním očního kontaktu s pomocníky hlavního dražitele. Normálně jsme se s Adamem někdy báli třeba kýchat nebo si ukazovat na auta, co se nám líbily.
Předvánoční nostalgie
Pečení cukroví. Jako takhle… V kuchyni se nějak vyloženě nerealizuju, ale jsem ráda, že existuje. A když už do ní zavítám, jsem většinou úspěšná (soudě zejm. podle Adamových recenzí). Ale nepeču, to zase ne. S výjimkou 1-2 dnů v roce, který nenáhodou zaujímají místo v období adventu. Cukroví mě baví odmalinka. Vždycky jsme ho pekly s ženami z mého klanu společně u babičky na chalupě. A muži z mého klanu obvykle přidávali ruku k dílu slepováním lineckýho a dortíčků a banánků a to už by stačilo, protože mi začínají téct sliny.
Když jsem se odstěhovala z domova, stejně jsme vždycky společně domlouvali víkend, který se hodil všem zúčastněným stranám, protože společný pečení u nás k adventu patří jako jahodová marmeláda do lineckýho. Postupem času jsem začala dělat jeden druh sama (veganský linecký), takže jsem si pořídila jednu ze základních věcí do “výbavy” – vykrajovátka.
Když jsme s Adamem dostali vízum do Austrálie a já jsem si uvědomila, že se skutečně budu stěhovat, vykrajovátky byla první věc, kterou jsem v kuchyňský lince vyštrachala a připravila na okenní parapet, abych je nezapomněla. Bylo mi jasný, že ani letos se bez cukroví neobejdu. Už jen kvůli tý nostalgii, kterou ve mně cukroví vyvolává, vůni, která prostě připomíná domov a blížící se Vánoce. A taky kvůli tomu, že se mi líbí ten proces, kdy na začátku máte ruce od másla a na konci esteticky uspokojivou, voňavou a dobrou štědrodenní snídani.
Měla jsem velkou radost, když se Míše můj nápad zalíbil a chtěla se přidat, souhlasila s pečením dvou druhů a se “zapůjčením” jejich kuchyně. (V našem domku je trouba na pečení čehokoliv, co se má péct rovnoměrně, v podstatě nepoužitelná.) Tak jsme se sešli (i s klukama) v sobotu (7.12.) dopoledne, nakoupily (jen s Míšou) vše, co bylo potřeba a pustili se do toho. Celkem 6 dávek skořicových hvězdiček a lineckýho. Pro všechny, koho teď napadá něco o mouce – je tu klasická hladká obyčejná, s cukrem moučka taky žádnej problém. Vanilkovej cukr jsme vyřešily trochou vanilkovýho aroma.
Pouštěli jsme si koledy (došlo i na polský – DJoval Adam, blíží se harrachovská sezóna a jemu by ta polština prostě chyběla) a pekli. A pekli. A pekli. Až se to chvíli zdálo až jako nekonečný. Nastavili jsme si fungující manufakturu – já pracovala s těstem, Adam vykrajoval, obě s Míšou jsme přenášely křehký výtvory na plech a Míša pak hlídala pečení. Nespálila ani jeden kousek! Na závěr to Adam ještě namazal a máme toho tolik, že můžeme přijímat návštěvy.
Loňský Vánoce jsem poprvé nespala doma, ale u Adama v garsonce, kde na mě, mimochodem, čekal přenádhernej dárek – žlutej ikeáckej ušák, o kterým jsem básnila posledních 5 let. To byl, řekla bych, takovej první opravdu dospěláckej předěl. Ale že budu ty letošní Vánoce spát v Austrálii, to by mě tenkrát ještě ani nenapadlo.
A já bych si přála, abychom s Adamem měli ty naše první společný Vánoce hezký a asi i tak trochu podobný tomu, na co jsme zvyklí. Takže kromě cukroví rozhodně bude pořádnej kotel bramborovýho salátu (majonéza Hellmann’s i kyselý okurky už jsem v krámě normálně viděla, trochu výzva asi bude něcojakočalamáda a malej kousek celeru). Stromek a ozdoby máme v ceně nájmu :).
Nebudu ale lhát. Advent ve čtyřicetistupňových vedrech a s palmama, kvetoucíma stromama a zpívajícíma ptákama všude kolem je prostě takovej míň intenzivní. Chybí mi vlastně docela ta atmosféra spojená s horkým svařákem a trdelníkem na trzích na Náměstí Míru. Vzpomínám i na vánoční večírky, kdy jsme si s lidma z práce dávali bizarní dárky do 50 Kč a jak jsem po večerech balila dárky a jména psala krasopísmem, který jsem se naučila na loňským workshopu. Co mi ale nechybí, je ten adventní shon, vůči kterýmu jsem v Praze prostě nikdy nebyla rezistentní. Letos totiž sháním v podstatě jen 1 dárek pro Adama a ten už mám vyřešenej. (Adam to jako vždy nechává na poslední chvíli)
Práce
Adam ji v týdnu 12 moc neměl. Což by se dalo využít třeba k nějakým výletům. Ale jak jsem už zmiňovala (tady), na kola už to počasí moc není. A auto (a druhou – moji práci) zatím stále nemáme.
Mně začaly chodit odmítavé odpovědi na moje dříve odeslané odpovědi na pracovní nabídky. Ne, nebudu dělat v turistickým heliportu, ani v několika obchodech s oblečením.
Pozitivní ale v týhle oblasti byl úterní telefonát s Rafaelou z BROWNS, která si se mnou domluvila na čtvrtek pohovor. Samozřejmě, že jsem s chutí termín přijala a jela se plná entuziasmu ucházet o pozici referentky / koordinátorky studentských aktivit. Adam mě doprovodil skoro až před školu (stejně jako když jsem tam šla první den) a kopnul mě do kyčle, abych zlomila vaz. Protože nic nechci zakřiknout, nebudu se v tuhle chvíli tady o tom nějak výrazně rozepisovat. Ale byl to moc příjemnej pohovor na mimořádně kreativní a rozmanitou pracovní pozici. Slíbily se ozvat “brzy” a já pořád ještě nevim, co to v australštině znamená.
