Poznámka na začátek: úvodní fotka je ze starýho iPhonu, úplně bez úprav. Západ Slunce z Hibiscus Park.
Tenhle týden začal návratem z výletu do Noosa (k přečtení a pokoukání zde). Jezdit přes poledne po australský dálnici je fakt zážitek, a to i když neřídíte (a tudíž nemusíte dávat pozor)!
Floristické okénko: Doma na nás po návratu čekala úplně přelitá perská fialka, která se jmenuje česky hořepník pomezní (podle mě název jak z bradavickýho skleníku Pomony Prýtové). Dala jsem jí na dobu našeho výletu ven na verandu na stůl, aby měla víc světla. Jenže někdo z domku asi došel k závěru, že potřebuje spíš víc vody. Tak moc vody, až z toho po týhle nevyžádaný pomoci potřebovala resuscitaci a dodnes není jistý, jak vážný budou trvalý následky. Ale víme, že vážný, možná i fatální. Lilie míru alias lopatkovec je stabilizovaná, vyhání pořád nový a nový květy, ale hnědnou jí kraje některých listů – prý nemá ráda suchý vzduch. To si ale bude muset zvyknout, protože máme stropní větrák a jeho ne/používání během dne je otázka ne/přehřátí našeho organismu. Konec floristického okénka.
Máme nějaký personální změny v našem sdíleným domku na cípu poloostrova. V pondělí odletěl zpátky do Děčína Honza st. A místo něj se ve stejnej den nastěhoval Vašek (kterej už tady dřív nějakou dobu bydlel).
Volný čas, který aktuálně mám, jsem začala vyplňovat tvorbou vlogů (mamko, to je video blog – natočený video, kde se mluví nebo dokumentuje okolí). Učíme se proto točit krátký videa tak, aby to z toho našeho foťáku vypadalo co nejlíp. A já to pak zkouším po domácku stříhat, přidávat hudbu, na kterou se nevztahují autorský práva (a to je teda pořádná fuška najít nějakou vkusnou), a další detaily, který zabírají spoustu času. A skoro si jich potom ve videu nejde všimnout.
Když jsem dokončila první vlog z našeho výletu do Noosy, bylo třeba to video vyexportovat. No a ten vodoznak, o kterým jsem věděla, že verze zdarma bude mít, byl obrovskej ohavnej barevnej pruh přes půlku obrazovky během celýho videa. Tak jsem se naštvala a zaplatila jsem nám doživotní licenci na tvorbu videí bez vodoznaků. Tak doufám, že nás to nepřestane nějak hodně brzy bavit. I s ohledem na to, za co utrácim peníze, když pořád ještě nepracuju a Adam teď týden taky ne.
Celý čtvrtek jsme strávili u bazénu v Southport (poprvé jsme zmiňovali třeba tady). Měli jsme chuť si pořádně zaplavat a v Adamově případě i zapotápět a za necelých 200 Kč za oba za celodenní vstupenku to byl úplně ideální relaxační den.
Fandíte Star Wars? Tak to Vám rozhodně neuniklo, že 19.12. byla premiéra (asi) posledního dílu Vzestup Skywalkera. Já fanynka nejsem, ale Adam je skalní. A protože má na Štědrej den i svátek, rozhodla jsem se potěšit ho s předstihem a pozvala ho do kina na promítání s těmi titulky na vyžádání (jak jsme psali třeba tu). Sice s nima zase byly nějaký komplikace – jedno zařízení bylo rozbitý a druhý vybitý, ale nabili nám ho aspoň během 20 minutových upoutávek a reklam před filmem a vydrželo. Radost byla dvojitá (Adamova z filmu a moje z jeho radování) a příště film prej vybírám já. Mimochodem, nevíte, co se po novým roce chystá za dobrý premiéry (kromě Malých žen, o těch vím)?
A protože pátek byl dnem Adama, dali jsme si ještě odpoledne na Netflixu první díl seriálu Zaklínač, na kterej se Adam těšil snad stejně jako na Star Wars.
Přichází ty Vánoce?
Už se to blíží. Pro mě s Adamem to znamená první společný Vánoce a musíme říct, že jsou teda pěkně netradiční. Po sněhu a smogu ani památky, když zrovna někde blízko nehoří nebo sem nefouká dým ze Sydney. Městská vánoční výzdoba pracuje s motivem koal a papoušků. Sháníme letos jen jeden dárek, a to pro sebe navzájem. Máme jen dva druhy cukroví, který jsme si sami napekli. V úterý 17.12. jsme ozdobili (cizí) umělej stromeček (cizíma) levnýma ozdobama z KMart. A čeká nás komunitně laděný Štědrý den asi v 7 lidech, se kterými se známe několik týdnů až několik měsíců (nebo vůbec). Budou to teda pěkně netradiční Vánoce.
Letos poprvé od doby, co nevěřím na Ježíška, jsem doma nepomáhala s výběrem vánočních dárků a jejich balením, což je vyloženě moje relaxační parketa. Na Vánoce nebudu pomáhat s přípravou bramborovýho salátu, kterej samozřejmě děláme nejlepší na světě. Ale dá to rozhodně víc práce od doby, co nemáme dědečkovy domácí kyselý okurky. Nebudu jíst skvělý pomáčený banánky s nugetou a vosí hnízda, který děláváme společně jako rodinnej klan. A každej rok u toho slýchávám od taťky: “v náplni je málo rumu, já tam přidám” a od mamky: “tak jo, taťko, ale opatrně, ať se to nezdrcne”.
Poprvé se doma o Vánocích nepoškorpíme kvůli nějaký malichernosti. Nebudu zdobit stromeček u našich na Štědrý den ráno u pohádek nebo koled. Poprvé nebudem na stromeček s bráchou posvátně věšet ty růžový a modrý třpytivý domečky a připínat zlatý ptáčky, kterým je několik desítek let. Ani ten ošuntělej stříbrnej ořech, kterej taťka domů přines ještě za komunistů. Nebudem před večeří s mamkou jako poslední stát a kontrolovat, jestli máme všechno, protože od štědrovečerní večeře se přece nevstává. Moje 29. Vánoce nebudu doma v tom samým obýváku rozbalovat dárky, kterých si pořád dáváme dost, i když jsme všichni v podstatě dospělí a každý rok si říkáme: tak letos minimalisticky, jo, vždyť už jsme velký.
Při psaní tohohle článku jsem si uvědomila, že doma na Vánoce sice nedržíme desítky klasických tradic v podobě lití olova (jasně, tady se mi vybavuje skvělá scéna z Pelíšků) a rozkrajování jablíčka. My máme několik svých vlastních tradic, po kterých se mi už stejská a na Štědrý den ještě rozhodně bude. A taky se mi stejská právě po tom našem klanu. A kdyby to nebyl vyloženě neekonomickej a neekologickej nesmysl si na otočku zaletět na nejlepší salát, vosí hnízda a štědrovečerní Pelíšky k nám na krutej sever Čech, neváhala bych ani chvilku.
Užijte si skvěle svátky! S lidmi, co máte rádi, a tam, kde Vás těší být.
Práce
Adam do tý svojí celý týden nechodil. Nejsou zakázky. Tak už zase jedeme sami sobě trochu na dluh a přemýšlíme, jak budeme tyhle výpadky do budoucna řešit.
Já jsem hodně řešila, jak se mám postavit k té kolizi školní docházky a potenciální docházky do práce (už jsem nastínila tady). V pondělí jsem proto věnovala několik hodin pročítání všech možných pravidel, podmínek a sankcí, který se se studiem na Pacific Training Group (PTG) pojí. A řeknu Vám, že to černý na bílým vypadalo jako velmi přísný pravidla a podmínky středoškolskýho intru (včetně volání na policii, když bez dovolení nepřijdete 3x po sobě do školy).
Takže mě to rozhodilo, protože práci pro BROWNS jsem nechtěla kvůli dvěma dnům v týdnu ve škole zahodit. Tak jsem si dala nějakej čas osobního litování a stěžování a pak jsem investigativně vygooglila nějaký aktuální studující PTG. Naštěstí se mi povedlo obdržet uklidňující a pozitivní informace, který se mnohem víc blíží mojí představě docházky do školy, kterou jsem si jako 29letá samostatná zodpovědná žena předem celou zaplatila. Pokud by někoho zajímaly detaily, ozvěte se!
Tak se mi obrovsky ulevilo, napsala jsem do BROWNS, že ty pondělní půldny zvládnu a že detaily ještě proberu ve škole, až do ní nastoupím. A čekala jsem na odpověď. Ta přišla ve středu (18.12.). A byla milá a pozitivní. Teď čekám na aktualizovanou smlouvu a vypadá to, že nastoupím v pondělí 30. prosince. Ani nevíte, jakou mám radost, že tahle epizoda má šťastný konec. Dlouho jsme slibovali, že až s Adamem budeme mít práci, napíšeme o jejím hledání pořádnej článek. Myslím, že se pomalu můžete začít těšit.
A nakonec jedna fotka z procházky po parcích našeho poloostrova. Adam a jeho sen (pravačka právě dělá na surfu).
