Na začátku týdne 15 jsme jeli hromadně do supermarketu. Někdo sháněl Ježíška, někdo nakupoval potraviny na celý svátky. Já jsem byla v tý druhý skupině, protože Ježíška jsem potkala už dávno předávno. Slíbila jsem, že se postarám o salát a věděla jsem, že nás bude na Štědrý den minimálně 6. Tak jsem musela pěkně plánovat a počítat (a vzpomínala jsem u toho na mamku).
Protože Adam nedostal žádnou zprávu z práce, smířili jsme se s tím, že nejen ten předvánoční týden, ale ani ten vánoční nebude mít pracovní (a doufali, že ten povánoční už to vyjde). Tak docela jezdil s klukama surfovat. Někdy se zadařilo třeba dvakrát denně, někdy jen dojeli k vodě, aby zjistili, že “tam nic neni” (jakože vlny na ježdění). A já byla doma a četla si v deníku.
Den před tím Štědrým jsem doma poklidila, protože kluci zmizli na surf a mně se nechtělo flákat. Začala jsem vařit zeleninu a brambory a vajíčka na salát a pak jsme se do něj pustili hromadně. Ten dělal to, ten zas tohle. Já jsem to koordinovala, míchala a ochucovala.
Australské salátové poznámky:
- Je dobrej i bez vařenýho celeru.
- Je dobrej i bez čalamády. Je dobrej i bez majonézy Hellmann´s (australská v akci je dostačující).
- Problém je s nakládanýma okurkama – polský extrémně kyselý, místní extrémně sladký a hřebíčkový, ale když se to smíchá, je to akorát.
S Adamem jsme se večer domluvili, že chceme jíst salát celý svátky a seznali jsme, že ho ze 2 kg brambor je prostě málo. Takže jsme večer ještě z kilíčka přidělali a já jsem byla klidná.
Štědrý den
Nebudem si lhát, já jsem měla rozhodně velkou snahu mít ten den co nejpodobnější tomu, jakej býval doma. Ale je jasný, že to byla vlastně dost nereálná snaha. Povedlo se začít pohádkama. Namazali jsme si ke snídani pár jednohubek se salátem a pustili si S čerty nejsou žerty. Potom jsme si dali ke svačině trochu cukroví a pustili si k tomu Ledové království. To jsem, mimochodem, viděla poprvé a byla jsem moc mile překvapená.
Během dne jsme si s Adamem balili dárky – předem jsme se domluvili, že to zvládneme nějak kreativně bez balícího papíru, pouštěli si koledy. Odpoledne jsme venku na verandě připravili stůl – objevila jsem vínovej ubrus a zelený hadrový prostírání, takže vánoční barvy zůstaly zachovány. Taky jsme volali na několikrát domů. Před 18h jsme se pustili do příprav večeře, takže si každý hodil do trouby / na pánev, co uznal za vhodný. My jsme s Adamem měli vege variantu kuřecích nugetů a ryby (značka Quorn – pyšně bez masa). A musíme Vám říct, že ta alá ryba chutnala líp, než ta skutečná zabitá.
U stolu jsme se dohodli, že od večeře tradičně nebudeme odcházet. Vašek měl krátkej proslov a pak jsme se pustili do jídla, který i bez polívky bylo vydatný.
Ježíšek k nám přišel někdy kolem 19h (našel nás nehledě na to, že jsme v Austrálii). Byl skromnej (a pro nás s Adamem i soukromej), ale laskavej a osobní (je vidět, že Ježíšek nás poslouchá a zná). Adam měl zabalenej dáreček v sametovým povlaku na polštář a já v Adamových pokažených vytisknutých životopisech. A já jsem si říkala, že mi tam snad Ježíšek odpoledne balil auto, když jsem slyšela, kolik používal izolepy.
Adam dostal ručníkový pončo na pláž (a dalo by se říct, že ho sundavá jen, když je to nezbytně nutný). A já jsem dostala skvělou seberozvojovou pracovní knížku / deník, čelenku a šaty (který bohužel nebyly šité přesně na mně a tak jsem je za pár dní vyměnila za další výbornou knížku, lacláče a jiný šaty a ještě jsem se vešla do rozpočtu).
Večer jsme zakončili skupinově se spoustou dalších lidí z Čech ve městě v baru s vodními dýmkami a před půlnocí jsme byli doma.
Pamatuju si, že jsem si minulej rok říkala, že už jsem velká a že asi i připravená mít vlastní Vánoce. A to mě ještě ani nenapadlo, že ty další budou na druhý straně světa. Byli logicky úplně jiný než ty, na který jsme zvyklí z domova. Neměly takovou atmosféru – asi i proto, že tady na každým rohu nevonělo svařený víno a trdelníky. Ale byly naše. Jaký jsme si je udělali, takový jsme je měli. A to teda bez těch našich maminek a tatínků bylo rozhodně úplně jiný.
… A další sváteční dny…
Následující dny jsme podle plánu pojídali salát. A cukroví. A zkoukli celýho Zaklínače. “Na Štěpána” tady Australani a Australanky s irskými a britskými kořeny říkají Boxing day – krabicový den. Historicky to byl den, kdy služebnictvo mělo den volna a od svých pánů a paní dostávalo vánoční krabice, se kterýma mohlo jít domů za svojí rodinou. Dneska se to nijak zvlášť neprožívá. Prý se občas dávají dýška v samoobsluhách, pošťákům a pošťačkám, roznašečům a roznašečkám novin a tak. Většina lidí to ale prožívá tak, že vyrazí na celej den do nákupního centra, protože až 75% slevy jsou přeci k neodolání. Nám to s Adamem nedošlo a vydali jsme se tenhle den tisknout pracovní smlouvu a ty davy! Ty davy!
Na konci týdne 15 jsme se dozvěděli, že máme auto! Nebo jako takhle… Odsouhlasili jsme koupi a zaplatili auto a čekáme, až projde všema kontrolama a pojištěním a tak. A pak bude náš. Bílej dlouhej Holden Commodore.
Práce
Jak už je zmíněný výš, Adam nic. Nebudeme si lhát, úplně jsme takhle s výpadkem příjmu nepočítali, ale co slyšíme z okolí, je to tady běžný, že se kolem Vánoc prostě několik týdnů moc nepracuje. To jsou holt ty bohatý země, no. Já jsem dostala pracovní smlouvu, kterou jsem si tady v okolí nezvládla vytisknout a podepsat. Ale protože se blížil den mýho nástupu do práce, počkalo to tam.
