Týdeník

Týden 16: Silvestr, poprvé v práci a (vzdálené) požáry

8 ledna, 2020 by Lenka Žádné komentáře

Poznámka: Na úvodní fotce je Žvejka, kterou jsem takhle ozdobenou našla po příjezdu z práce. Myslela jsem si, že mám tajného ctitele/ctitelku. Nemám, Adam měl náhodou cestu kolem.

Týden 16 jsme začali zase v bazénu. Ten pro nás je takovou tou aktivitou, když se nám “něco chce”, ale nechce se nám boj s větrem na kolech ani nic finančně náročnějšího. Adam měl v tomhle týdnu štěstí na surfu – prý zažil zatím svoje největší a nejlepší vlny. Nejlepší jsou podle něj ty, který si dlouho držej zvednutej tvar a nepřepadávaj. To bylo pondělí, který pro nás bylo zase po nějaký době mimořádně dobrým dnem.

Stihli jsme taky v tomhle týdnu dojíst vánoční cukroví (takže poprvé v mým životě nezbylo nic do mrazáku na Velikonoce). Objevili jsme za pomoci Zuzky a Pepy další hezký místo na grilování, ze kterýho je skvěle vidět západ Slunce – Budds Beach.

Západ Slunce na Budds Beach, Gold Coast, 2020 — Budds Beach

Jak už jsem psala tady, koupili jsme auto! Auto, který jsme si ani neozkoušeli. Ale všechno za nás důsledně udělal Chris a psal nám o každý ne/dokonalosti, kterou na tom autě objevil. Taky za nás během týdne vyřídil všechno papírování. A pak už jsme jen čekali, až auťák dostane certifikát pojízdnosti, což se v týdnu 16 nestihlo.

No a jak jsme měli mimořádně prima začátek týdne, tak jsme to využili k foto seanci u nás na zahradě u palem. Ty já jsem měla už dlouho v merku. Většinou objevím nějaký pěkný místo, v hlavě si představím, jakou bych tam chtěla fotku a sdělím to stručně Adamovi. On mě vyfotí a ukáže fotku se slovy: hele, tahle dobrá, ne? A já se na ní natěšeně podívám a zjistím, že na ní mám několik brad, přimhouřený oči, kouty (který normálně nemám), ramena přes celý záda (který normálně nemám) a tak. Ale tohle pondělí nám podle mě vyšla výjimečná spolupráce.

Portrétní focení u palmy, Gold Coast 2020

Silvestr

Většina osazenstva našeho domku byla pryč na různých výletech. My jsme na silvestrovský večer zůstali v Gold Coast a připojili jsme se k Míše a Honzovi a Míše a Honzovi (ne, to není překlep). A strávili jsme u Míši a Honzy na verandě příjemnej večer. Na Gold Coast je taková silvestrovská specialitka – nedělá se tu jen jeden ohňostroj, ale velký množství, a nadvakrát. Ve 20 hodin se po celým pobřeží odpalují ohňostroje pro ty, co chodí brzy spát. Na půlnoci je potom připravenej velkej ohňostroj na hlavní pláži Surfers Paradise pro všechny, kdo ještě nespí. Jeden z těch prvních ve 20 hodin jsme sledovali ještě z balkónu a byl fajn. Na druhej jsme se vypravili spolu s tisícema dalších lidí na hlavní pláž a čekali na půlnoc na tu hitparádu.

Poprvé jsme s Adamem slavili Silvestra někde, kde člověk venku nemusí mít zimní bundu. Bořili jsme nohy do písku a máčeli si je před půlnocí v oceánu. A pak byla půlnoc a ten ohňostroj odpalovnej z lodí rozhodně nezačal přesně v 0:00 (protože tohle já si hlídám, abych mohla odpočítávat). DJ k tomu mixoval z pódia na pláži písničky (přičemž z každý pouštěl asi 10 sekund) a já vzpomínala na takový ty vymakaný ohňostrojový přehlídky, kdy petardy a rachejtle jsou přizpůsobený melodii vybraný hudby.

Ohňostroj trval asi 15 minut. My jsme se potom se zbytkem rozloučili a chvílema tlačili kola a chvílema šlapali zpátky dom ty naše obligátní 4km. A bavili jsme se o tom, co na ten odpad z ohňostrojů říká asi oceánská voda a živočichové v ní a uplně extrémně jsme kroutili hlavama nad tím, že si ohňostroj neodpustilo ani Sydney s ohledem na to, jak to tam dole mají s požárama.

Práce

Pondělí, předposlední den v roce 2019, jsem šla poprvé s radostí do práce jako nová koordinátorka studentských aktivit BROWNS English Language School (jejíž domovinou je recepce a tudíž i všechno, co s ní souvisí). Doma mě to (bez peněz) vlastně nebavilo. Cítila jsem cestou do práce takový to příjemný napětí, když sice nevíte, co bude, ale těšíte se.

Před 8. ráno už před školou čekali studující, pro který to byl jejich první den. Otevřela mi Grace, kterou jsem do tý doby neznala. A za 5 minut už jsem měla v ruce iPad s přihlášenou aplikací a fotila jsem nový studující a nahrávala jejich fotky do systému. A cítila se užitečně.

Mám poloviční úvazek, takže ty 4 hodinky utekly jako voda. Grace mě (v tom nejlepším slova smyslu) vůbec nešetřila a intenzivně do mě lila, co šlo. A tak to bylo celý týden. V úterý už jsem byla hodinku na recepci úplně sama. V pátek už jsem byla schopná vyřešit spoustu studentských požadavků bez pomoci, odpovědět na podstatnou část dotazů a nejasností, a měla ze sebe prostě dobrej pocit. A to je moc příjemný. Taky jsem dostala pracovní polo triko, takže mám vlastně tak trochu i uniformu.

Lenka v uniformě Browns English Language School, 2020 — Hrdá zaměstnankyně

V prvním týdnu jsem se hodně učila, co obnáší práce na recepci a přímá studentská podpora. Recepce je první místo, kam chodí studující s jakýmkoliv problémem a očekávají, že ten problém tam bude záhy vyřešen. Odvážila jsem se taky poprvé zvednout telefon, aniž bych věděla, kdo volá. To byla největší výzva, protože tam prostě nevíte, co z toho bude a jestli tomu člověku budete s ohledem na jeho australštinu rozumět. A nevyřešila jsem ho na první dobrou úplně dokonale (ale na druhou dobrou, když jsem paní volala zpět, už to dopadlo). Měla jsem taky první on-line jednání s nadřízenými a kolegyněmi z Gold Coast a Brisbane.

A taky jsem se naučila říkat: nezlobte se, jsem tu první týden a tohle ještě neznám, myslím, že to bude takhle, ale musím to potvrdit se zkušenou kolegyní. A nebylo mi u toho trapně jako dřív kdykoliv, když jsem něco nevěděla. Nějak jsem si líp uvědomila, že ode mě v prvním týdnu nikdo příčetnej nemůže očekávat 100% znalosti, a tudíž je úplně v pořádku říct, že něco nevím. Jedinkrát jsem se nesetkala s kyselým obličejem nebo očima vsloup.

A teď, když to píšu, tak mě hřeje vědomí toho, jaký mám štěstí. Štěstí, že jsem v cizí zemi dostala takhle skvělou šanci pracovat v mezinárodním kolektivu mimořádně milých lidí. Lidí, kteří se vzájemně v chatu úkolují, aby mi tady ten začátek udělali co nejpříjemnější a abych se cítila vítaná. Mám štěstí, že můžu pracovat za fixní plat, být kreativní, nebát se mít vlastní nápady a ještě v rámci pracovní doby jezdit po zábavních parcích jako doprovod studujících, co se přihlásili do juniorskýho “tábora”. Jsem vděčná.

V dalším týdnu mě čeká hlubší seznámení s těmi studentskými aktivitami, které budu koordinovat. Zatím mám jen přibližnou představu, ale už teď mě baví ve volných chvílích přemýšlet o tom, jak by se to dalo prohloubit, okořenit… A to jsem v práci už dlouho neměla.

Požáry

A když už jsem nahoře to téma požárů trochu nakousla… Kámoška z Prahy Pája se nás na Facebooku ptala, jestli a jak na náš každodenní život dopadá to, že Austrálie hoří, a jak to tu lidi vnímají. Je pravda, že Pája není jediná, koho zajímá naše žitá realita. Není divu, televize a internet jsou plný dramatických zpráv, to víme. Beru si proto odpověď, co jsem psala Páje jako inspiraci a píšu i sem.

Požáry jsou v Austrálii běžná záležitost, vyskytují se každoročně a máme informaci, že je to pro některý dřeviny dokonce potřeba. Letos jsou ale výjimečný tím, že začaly o dost dřív, než obvykle a, bohužel, se táhnou až do teď. Začalo už období sucha, který tomu, logicky, vůbec nepomáhá. My žijeme na jihu státu Queensland a kolem nás je vlastně docela klid. Což v reálu znamená, že tu hořelo / hoří, ale víc ve vnitrozemí a ne dramaticky a nikdo, s kým jsme se potkali, z toho nebyl rozhozený. Požáry se tady nehasí, dokud nezasahují do obydlených částí nebo významných národních parků (tam jsou někdy omezený vstupy / zákazy). Párkrát tu bylo trochu kouřově zataženo a dým byl cítit i ve vzduchu, ale to bylo jen v řádu jednotek dní a teď už dlouho ne.

Podstatně větší problémy mají třeba ve státě New South Wales, který sice začíná 30 km od nás na jih, ale ty velký požáry jsou podstatně dál. Hodně se mluví o Sydney (přes 800 km od nás). Tam se zavírají některý výpadovky z města, spousta lidí je v nemocnicích s dýchacími potížemi, ale mění se to ze dne na den. Máme tam teď čerstvě kamaráda Ondru a ten říkal, že tam mají smog a občas cítí kouř (mluvíme tu o centru města).

Ty požáry jsou letos daleko za hranicí běžnosti. Z map mizí města, umírá obrovský množství zvířat, hodně ohrožený jsou koaly. Nestíhají utíkat a eukalypty jsou mimořádně hořlavý. Průměrná léčba jednoho koaly stojí $7000 (jo, až tak). I evakuační centra se musí dál evakuovat, atd. Ale my jsme v bezpečí a spolu s celým světem si přejeme pořádný deště.

A ještě taková věc nakonec. Do 20. století byly požáry většinou pod taktovkou domorodého obyvatelstva. Jednalo se o řízený požáry – Aboriginci a Aboriginky věděli/y, kde, co a kdy je vhodný vypálit, aby to přírodě prospělo a minimalizovaly se nežádoucí dopady neřízených požárů. Bohužel, ve 20. století se jim tahle možnost vzala spolu s půdou, o kterou pečovali/y a je to celý podstatně horší.

Australská vláda vyčlenila na boj s požárem a zotavení 2 miliardy australských dolarů a další peníze na to jdou z rozpočtů jednotlivých států. Většina z Vás to asi už někde zahlídla, ale pokud byste chtěli i Vy Austrálii přispět, tady jsou nějaký kontakty: