Sice už to asi většina z Vás ví z našich jiných postů na sociálních sítích, ale na začátku týdne 17 se nám podařilo dotáhnout do konce to auto. Já jsem šla (6.1.) do práce a po cestě z ní mi volal Adam, kam má pro mě přijet. Tak mě nabral a jeli jsme rovnou na Odbor dopravy a hlavních silnic (celkem 2x, protože napoprvé nám nějak nevyšlo mít u sebe všechny papíry). Jen krátce – přihlášení auta, dostání nových SPZtek a k tomu i povinný pojištění třetí strany (první stranu – nás ještě pojistit musíme, to se tady dělá zvlášť) je tady otázka 10 minut u jedný přepážky. Plus třeba 10 minut čekání. V pondělí.
Stihli jsme taky dokončit náš první opravdovej vlog o shánění auta. Obsahuje vůbec první záběry, který jsme tady točili, takže žádný velký umění. Ale pokud Vás zajímají auto aukce v reálným čase, my dva a nepovedený záběry, tak mrkejte!
Zajeli jsme rovnou na nákup a užili si, že nemusíme těžký a zmrzlý věci tahat na zádech. Po 4 měsících závislosti pouze a výhradně na kolech bez přehazovaček v místních podmínkách (spousta věcí je tady prostě daleko plus MHD, kterýmu na jméno nemůžou přijít místňáci a místňačky, natož přespolňáci a přepolňačky, plus ty vysoký teploty) je auto prostě sakra velkou a znatelnou pomocí a někdy i úlevou. Přiznáváme, že aktuálně je pro nás zároveň i luxusem, takže nemáme v plánu to s jeho používáním nijak přehánět.
S autem se pojí několik dalších zážitků z našeho týdne 17. Adam při hledání práce stihl dostat parádní pokutu za parkování, když nesprávně porozuměl značce. Tady máte totiž různý druhy značek souvisejících s parkováním. Na některých je číslo a písmenko P, což znamená počet hodin zdarma, kterej můžete na místě parkovat. Někdy je tam ale ještě minipísmem (podle Adama) dopsáno “Meter”, což znamená, že můžete na místě sice stát označenej počet hodin, ale i tak k tomu musíte ještě zaplatit. No a tyhle dvě značky Adam zaměnil, na 10 minut opustil auto s tím, že tam může stát až 4 hodiny, a byla z toho tučná pokuta.
Já řídím sice skoro 12 let, ale považuju se spíš za sváteční řídičku. Parkovat podélně mi nejde ani s klasickým osobákem, s couváním mám taky pár humorných příhod… No a teď si představte, že máte kombika dlouhýho jak dodávku a ještě musíte jezdit nalevo. Dlouho jsem přemýšlela, jestli mám tohle zapotřebí. Jestli prostě Adamovi neřeknu, že to je jeho auto a ať s nim na mě vůbec nechodí.
Ale pak jsem si to rozmyslela. Protože, co kdybych někdy potřebovala třeba na nákup a Adam by nebyl doma? Tak jsem se odhodlávala a pokaždý si to rozmyslela. V práci si několikrát potvrzovali, jestli řídím, dokonce jsem jim musela skenovat řidičák. A tak jsem si došla k tomu, že čím dřív to zkusím, tím líp. Takže jsem to naše auto řídila už několikrát a je to strašně divný. Kromě toho, že jezdíte nalevo, tak sedíte napravo, takže si musíte hlídat úplně jiný úhly a místa, než na který jste byli zvyklý. A zpětný zrcátka přibližujou ještě víc, protože #kombik.
Domluvili jsme se, že o víkendu poprvé zkusíme i to, jak se v autě spí. Adam sehnal síťky proti hmyzu, který v pátek přidělal na zadní okýnka, který máme v plánu přes noc otevírat. V sobotu po práci mě vyzvedl, jeli jsme se koupat (a Adam surfovat). Bylo zataženo. Po koupačce a surfovačce jsme si připravili auto (nafoukli matraci), zajeli ještě pro nějaký jídlo na gril a odjeli najít místo na spaní.
Tady se nikde oficálně spát v autě nesmí. Považuje se to za kempování, a to se může provozovat jen na stanovených místech – v kempech (a za poplatek, samozřejmě). Jasně, že reálně se tu v autech spí, ale musíte vědět, kam jet, abyste nemuseli platit za parkování a abyste minimalizovali riziko, že Vás najdou policajti a policajtky a dostanete $150 pokutu.
Takže jsme vygooglili nějaký potvrzený místa, jeli jsme se na ně podívat, vybrali to, který bylo nejmíň ve svahu, zaparkovali a tak strašně se rozpršelo, že nám bylo hned jasný, že naše mise je ohrožená. A byla, protože pršelo tak, že bysme nemohli ani otevřít ty okýnka a myslim, že bysme byli do rána vařený/dušený.
Tak jsem si říkala, že vlastně nebude tak hrozný moct se aspoň jeden den z týdne vyspat bez budíku v posteli. Ale kromě toho, že mě v noci budila španělská diskotéková hudba z obýváku, na nás ještě v neděli ráno čekalo na verandě báječný překvapení. Ale protože neděle je začátkem týdne 18, budete si na něj muset počkat.
Myslím, že týden 17 byl týdnem spousty neočekávaných událostí. Kromě toho, že jsem řídila dlouhý auto vlevo, se Adamovi rozbil mobil (přestal se nabíjet), ale má tady naštěstí ještě jeden. Dál – Adam začal číst knížku. Ne poslouchat. Číst! OK, sice výměnou za to, že v sobě konečně objevím neutišitelnou touhu naučit se surfovat. Ale co si budem, taková neutišitelná touha, to není jen tak. Ta má svůj čas… Navíc, mně teprve nedávno přestalo po dvou měsících chrčet v tom uchu, který mi vypláchla vlna, když jsem se rozhodla tu vášeň objevovat tak trochu proti svý vůli.
Po hooodně dlouhý době nám přišla očekávaná pošta z Čech od nejky Janiny a našich a udělala nám velkou radost.
Národní park Springbrook
V úterý jsem měla poslední volno během pracovního týdne na hodně dlouhou dobu. Tak jsme si zajeli na Currumbin (tam jsou ty dobrý vlny), Adam surfoval, já se povalovala na dece (nebyla jsem ve svý kůži). Když měl Adam nasurfováno, zbývalo ještě dost času do setmění. Tak jsme zajeli směr rock pools (skalní bazény), který nám byly doporučený, a až na místě jsme zjistili, že jsme zase v Národním parku Springbrook. Akorát z jiný strany.
Okamžitě, když tam na parkovišti vystoupíte z auta, víte kde jste. Upozorní Vás na to zvuky přírody, který jsou často dost neidentifikovatelný. S Adamem jsme si mysleli, že se tam vykoupeme, ale brzy jsme zjistili, že i tam je znát období sucha. Voda v “bazénech” sice ještě byla, ale rozhodli jsme se, že do ní lézt nebudeme. Tak jsme šli, kam nás vedla cesta, dívali se, kam šlapeme a občas se zastavili a nasávali. Nasávali vůni, která se měnila podle toho, jak blízko jsme byli ke zdrojům vlhka, ale asi i podle toho, jaký zvířata to tam v noci mají pod palcem. Nasávali jsme ale i všechny ty zvuky a život kolem.
Hodně brzo jsme si uvědomili, že šeptáme. Ta příroda tam k tomu totiž vyloženě vybízí a nabádá. Jste prostě na území, kam nepatří lidi. Ti jsou tam jen na krátký návštěvě, protože se sami rozhodli, že si tam teda občas zajdou zarelaxovat, projít, naplnit plíce čistým pralesním vzduchem anebo se vykoupat (a v horším případě u toho dělat i docela hluk). A ta příroda se zjevně rozhodla to občas tolerovat a dovolit nám tyhle chvíle zakoušet.
Pamatujete na mojí dohodu s Adamem, že když uvidíme něco živýho příliš blízko, nenápadně a klidně se na to upozorníme a nanavigujeme se jinam? Tak já jsem celou procházku v parku hledala místo na zastavení, posezení a nerušený nasátí. Došli jsme až na konec stezky, kde byly pozůstatky pily po těžbě dřeva ze 40. let 20. století (Cougal Cascade), a dalo se tam sejít vedle stezky na kameny do potoka. Tak jsem se tam posadila, chtěla jsem zavřít oči a najednou slyším Adama: Leni? Mohla by ses zvednout, nedívat se na zem a jít pryč touhle stranou?
Nojo, byl tam na listě výstavní pavouk s barevným tělíčkem a u něj už jsme, na rozdíl od těch obrů, co se nám ometají kolem baráku, nemohli zaručit, že opravdu nic nedělá a neskáče a není naštvanej a jedovatej. Ale jak vidíte, žiju, takže jsem evidentně docela klidně odešla správnou stranou.
Národní park se tady pro mě rozhodně stává místem číslo 1. Kam se na něj hrabe rozpálená pláž nebo místní centra turistickýho ruchu.
Škola
Tak už se zase vrací na scénu část věnující se škole. V pátek (10.1.) jsem totiž byla na orientační schůzce v Pacific Training Group (PTG), kde budu 9 měsíců studovat Event Management. Ve třech blocích po 10 týdnech. Přišli jsme před 9 ráno a dostali jsme asi hodinový výklad zaměřený na to, jak (přísný) pravidla budeme muset dodržovat, zejm. s ohledem na docházku. Tak musím říct, že jsem z toho neměla úplně nejlepší pocit. Ale o přestávce jsem se pobavila s jednou Češkou, Johanou, která na PTG už nějakou dobu chodí, a ta mě naštěstí uklidnila.
Potom následovalo papírování, focení na studentskou kartičku (kterou ale dostaneme až za dva týdny) a pozor! Dostali jsme taky odkazy na testy jazykové a numerické gramotnosti. Tak mi bylo hned jasný, že se mám se svým vztahem k matematice na co těšit.
Jestli jsem si někdy stěžovala na klimatizaci na BROWNS, tak se tady veřejně omlouvám. Protože na PTG je buď chvíli příjemný teplo, který se brzo i v pár lidech změní ve skoro nedýchatelno. Anebo, když se zapne klimoška, je tam totální zima. Ale jako taková, že i po odchodu z budovy máte ještě tak hodinu studený prochladlý nohy.
Práce
Tenhle týden nám přinesl několik jobovek. Ta nejvýznamnější ale byla ta, že se teda Adam oficiálně dozvěděl, že do konce ledna pro něj určitě práce nebude a pak se uvidí. My jsme to asi tušili, ale stejně jsme doufali, že ten “příští” týden už to určitě začne.
Znamená to pro nás čáru přes rozpočet, se kterou jsme nepočítali, obrazně i reálně. A kdybychom o tomhle velkým výpadku věděli od Vánoc, mohli jsme to začít řešit dřív. Ale nedá se nic dělat, jsme zase o pár kroků zpět. Tam, kde jsme museli vyjít s jedním neplnoúvazkovým příjmem ve dvou. Bylo nám z toho dost těžko, protože do roku 2020 jsme si naplánovali, že začneme vydělávat oba a (už konečně) šetřit na březnovou / dubnovou dovolenou.
A tak jsme si to asi nějak potřebovali nechat rozležet, jaký podnikneme následující kroky. Já jsem teda chodila do práce, Adam trávil nějaký čas na pláži (ano, s knížkou) a po 4 hodinách mě vyzvedával a jezdívali jsme spolu domů.
Pak se Adam rozhodl objet ruční myčky aut a poptat se tam. V jedný mu slíbili, že se ozvou a vezmou ho na zkoušku. V ostatních se rozhodně nedalo mluvit o příjemným jednání, spíš naopak. Studentský víza se někdy ukazují být důvodem k neprofesionálnímu (až opovrhujícímu) přístupu.
V mojí práci je to skvělý. Opravdu. Každej den jsem vděčná, že do ní můžu jít a těším se, co mě v ní čeká. Měli jsme v pondělí velký nával studujících, poprvé jsem je všechny v doprovodu kolegyně Grace provázela po okolí a říkala, co, kde a jak (a jak se mi hodilo, že jsem tenkrát první den pozorně nasávala důležitý informace). Zbytek týdne jsem se začala víc zaměřovat na oblast studentských aktivit. Mám na to energii a chuť a to je vlastně ideální kombinace s tím, že mi to přináší možnost zaplatit nájem a jídlo.
V pátek jsem byla na skok na grilovačce studujících, který se účastní našeho juniorskýho programu / tábora. Čekal mě první výlet s nimi v sobotu, tak jsem se jim byla ukázat. A měli co dělat, aby si mě všimli, přes to sledování smartfounů. Tak jsem z toho byla malinko rozčarovaná (byla to fakt síla) a říkala jsem si, jaká asi bude ta sobota.
V sobotu ráno jsme teda vyrazili na výlet do Currumbin Wildlife Sanctuary (Currumbinské útočiště pro divoká zvířata). Což v překladu znamená takovou divokou ZOO. Já moc zoologickým zahradám nefandím, ale musím říct, že tahle měla místy skutečně takovou divočejší atmosféru. Třeba takový leguáni se tam procházeli úplně volně, jak se jim zachtělo. Viděla jsem poprvé klokany a koaly. Takže jako fajn divoká příroda všude kolem. Ale to, že se tu adorují klokani a emu jako národní znak, kterej se ale v tu samou chvíli prodává v obchoďácích k jídlu, to mi prostě hlava nebere. Příští sobotu jedeme do zábavního parku Warner Bros. Movie World, tak jsem zvědavá, jestli i tam budu mít ambivalentní pocity.
