Týden 18 nám začal takovým mimořádným překvapením, který jsem zmínila už v tomhle článku. Na verandě, hned vedle stolu, jsme v neděli po ránu objevili obrovskou relikvii horečky sobotní noci. Ano, chápete správně. Někdo se tam pozvracel. Jako jasně, spolubydlení je spolubydlení a už z podstaty toho slova jste, pokud spolubydlíte, odsouzený k tomu se spolubydlícími sdílet spoustu privátních záležitostí.
Já jsem spolubydlela ve svým životě jen rok a kousek, na vejšce v Praze se třema dalšíma holkama. Ale bylo to vždycky jen na pár dní v týdnu a nikdy se tam nikdo vedle stolu nepozvracel. Nebudu lhát, já jsem tady už hodněkrát říkala Adamovi, že nevím, jestli jsem na spolubydlení ve 30 letech stavěná, že jsem si prostě už za ty léta v garsonce zvykla na svoje soukromí, vlastní pořádek i vlastní nepořádek, vlastní rytmus vypínání filmů, vlastní rytmus ponocování. Ale je mi jasný, že puštěná telka nebo popíjení na verandě během vánočního volna fakt nejsou věci, kvůli kterým by bylo na místě svolávat domovní radu. Pokud bych teda zrovna nevstávala na ranní do práce.
Ale zvratky už teda “reached my highest level” (dosáhly mojí nejvyšší úrovně, mamko). No nic, jedna spolubydlící to v sobotu nějak nezvládla ukočírovat, tak si to tam odložila a nějakým nedopatřením na to do rána zapomněla. Tenhle týden se spolubydlící stěhuje jinam. Vašek za necelý dva týdny odlétá a místo něj jde do pokoje jeden Lukáš, se kterým jsme se taky už několikrát viděli. Tolik ke spolubydlení.
Adamovi se zase podařilo dostat se do vody v den, kdy byly snad ty nejlepší vlny, jaký zažil. Nojo, já vim, píšu to tady teď skoro každej tejden. Tak to berte jako důkaz toho, že léto je tady fakt obdobím těch nejlepších vln. Jo a! Docela často nám píšete, jestli bych náhodou nechtěla Adama u toho jeho surfování natočit. No, tak třeba i chtěla. Ale nemáme na to techniku. Je potřeba mít nějaký zařízení, který zvládne hodně přitáhnout na dálku, protože na vlny se čeká docela daleko od břehu, odkud bych točila. Takže buď si Adam od někoho půjčí něco, co se bude dát použít anebo dřív nebo později uvidíte nějakou nahrávku, kde Adam skoro nebude vidět, bude to rozmazaný a bude se to klepat.
Když jsme u tý vody… Přišlo období medúz. Už tady máme ty malý modrý potvory – měchýřovky portugalské (známé též jako modré portugalské válečnice, anglicky blue bottles – modrý flašky). Nejsou smrtelný, ale jsou prej hodně bolestivý a většina lidí, co tu surfuje, s nimi má nějakou zkušenost. Tak se Adam snaží být ostražitý a domnívá se, že jednou se dotkl nějakého zbytku toho jejího žahadla bolelo ho to a štípalo.
Obecně platí, že když Vás žahnou, je potřeba ze sebe sundat ty žahadýlka, omejt žahnutý místo ve slaný vodě (a spláchnout všechny ty zabodnutý ostýnky), moc se nehejbat, aby se to nerozproudilo, a polít si ránu co nejteplejší vodou, kterou je možný v okolí sehnat. Konec okénka první pomoci.
Loučili jsme se v týdnu se spolubydlícím Bhupenem, který po několika letech odjel asi na měsíc a půl domů do Nepálu navštívit rodinu. Tak jsme popíjeli na verandě a domluvili se, že až se vrátí, uděláme si nějaký nepálský a český večer a vzájemně si uvaříme.
V týdnu 18 nám taky Gold Coast ukázal, zač jsou toho pořádný přívalový deště. Hodně pršet začalo v pátek na noc. Celou noc bubnoval do střechy velkej déšť, až nás to budilo, a Adam dokonce nenápadně odstranil batohy z podlahy – byl připravenej na variantu, že nám do domu nateče.
Nám sice nikam nenateklo, ale v Gold Coast to bylo docela divoký. Byly rozlehlý uzavírky na silnicích, výstrahy, aby lidi zůstali doma. Nepršelo jenom u nás. Viděli jsme fotky z jiných částí Austrálie, kde museli odchytávat v divokých ZOO krokodýly, protože se tak moc zvedla voda, že by prostě přeplavali plot a vegetili mezi lidma. Nějaký jiný lidi taky na svý zahradě měli tolik vody, že jim tam připlul divokej žralok.
Já jsem vždycky myslela, že u nás v Čechách máme drsnej sever. Ale tady se zdá, že Austrálie umí bejt pořádně drsná celá.
A když jsem načala ty divoký zvířata… Takovýhle macky máme normálně tady nás na poloostrově na ostrůvcích zeleně u silnice. Jezdíme kolem nich na kole. A já měla tuhle cestu pěšky a to nešlo nefotit.
Škola
V pondělí 13.1. jsem měla první oficiální výuku. A od tý doby, co chodím do práce, jsem věděla, že tam od rána nebudu. Prostě jsem si řekla, že to nějak dopadne. A taky, že jo. Sice mi před polednem ze školy volali, co je se mnou a jestli je všechno v pořádku. Já, že je, ale že s nima musím něco důležitýho probrat. Tak jsme to potom probrali, v soukromí jsme se shodli na tom, že zvládnu kombinovat práci se studiem a pak jsem šla dohánět dopolední látku. To, co se tam beze mě dělalo přes 3,5 hodiny, jsem si udělala samostudiem za 2. Takhle to bude každý pondělí a všichni budeme spokojený.
Tady jsem tady psala o tom testu gramotnosti, kterej jsme museli dělat. A to Vám povím, to nechcete. Čtení a psaní, ok. Ale počítání? V úvodu testu bylo napsáno, že celkem trvá ho vyplnit průměrně asi hodinu. Já ho dělala tak dvě s tím, že jsem několik počítacích úloh prostě vzdala. Pochopit matematický zadání v angličtině, když neznáte ty správný slovíčka, je prostě totální vyšší dívčí. A i když si ty slovíčka přeložíte, může se stát, že Vám ten matematickej anglickej slovosled stejně pořád nedává smysl. A já se rozčilovala a nadávala jak špaček… A pak jsem si řekla, že to nemám zapotřebí, že procenta zvládnu i bez tohohle tréninku a odeslala jsem test s čistým svědomím.
V úterý jsme se ve třídě domluvili na tom, že chceme nějak přispět na regeneraci Austrálie po těch strašnejch požárech. Byla jsem ráda, že mám stejně naladěný spolustudující. Vymyslelo se, že si uděláme “bake sale” – napečeme doma nějaký dobroty a pak si je budeme vzájemně za dobrovolný příspěvek prodávat. Co se vybere, to se dá na pomoc postiženým zvířatům a na Červený kříž. Předem jsme se přihlásili, kdo a co bude péct. Tak jsem, samozřejmě, nemohla chybět a zapsala jsem sebe a svoje rajčatovo žampionovo sýrový šneky z listovýho těsta.
A jak ta výuka na Pacific Training Group teda vlastně probíhá? Všude se oficiálně dočtete, že se jedná o 15 hodin prezenční výuky týdně (v mým případě pondělí a úterý) a dalších 5 hodin on-line samostudia. Jako takhle, ono by se to celý dalo dělat samostudiem, ale to by se nelíbilo austrálskýmu imigračnímu úřadu. První den jsme dostali všichni přístupy do toho školícího systému. V něm máme elektronický studijní materiály a pak zadání jednotlivých otázek a úloh.
Během dopoledne Saraid (naše trenérka – tak se tady říká vyučujícím) projde hromadně látku, kterou máme za ten den pochopit. A pak musíme vypracovat ty aktivity, který se k probraný látce vztahují. Často se jedná o zpětné dohledávání informací ve studijních materiálech. Ale taky jsme třeba počítali procenta (to, když potřebujete k nějakýmu produktu připočítat i tzv. komisi / provizi pro sebe, nebo přičíst k celkový ceně produktu nějaký daně).
Čekám, jak se to rozjede. Závěr tohohle studijního bloku bude předložit projekt vypracovaný ve dvojicích zaměřený na návrh jedný velký společenský události na Gold Coast. Budeme to muset celý vymyslet, nacenit, a to včetně reálné nabídky doprovodného programu za reálné ceny. To mi přijde docela fajn, googlit a vymýšlet si kreativní doprovodný program pro stovky lidí nebude úplná nuda. A aspoň si doplním přehled o tom, co se tady dá po odpoledních kulturně dělat.
Co ale vnímám jako takovou první znatelnou vadu na kráse je to, že je úplně zřejmý že ty studijní materiály se snaží zabíjet několik much jednou ranou. Já studuju event management, ale většina zadání se týká turismu – jsme v cestovce, navrhujeme zájezd pro starší pár, počítáme poplatky za cestovní pojištění a transfer z letiště do hotelu… Jako ok, procenta jsou procenta a je asi tak nějak jedno, jestli si je trénujeme na odměnách pro mluvčí na konferenci a výzdobě pódia, nebo na tom, na kolik vyjde půjčení automobilu na tři týdny na Bali pro čtyřčlennou rodinu. Ale prostě si myslím, že by tam těch eventů mohlo být víc. Kdybych chtěla studovat turismus, šla bych studovat turismus, žeano.
Práce
S Adamem už nám oběma bylo jasný, že si Adam bude muset nějakej přivýdělek urgentně najít. Začal teda jezdit na kole Uber Eats. Pokud to někdo nezná, jedná se o to, že na kole nebo v autě vozíte lidem jídlo, který si objednali přes aplikaci Uber. Peníze Vám chodí jednou týdně rovnou na účet. Nezbohatnete, ale když nejste líný, na jídlo nebo nájem to něco hodí.
Původně jsme googlili i to, že by Adam vozil v autě lidi , když už máme to auto. Ale auta musí mít nějaký věk, a to naše už je na to moc starý. Pak jsme si říkali, že by Adam vozil v autě jídlo, když už to auto máme. Ale protože ten dovoz jídla není moc dobře placenej, a protože tady se dělají auta silný, tudíž žravý, tak jsme to taky zavrhli. Tak si Adam zřídil účet jako řidič – cyklista. A než mu účet zaktivovali, jezdil místo spolubydlícího Honzy. Věnoval tomu vždycky cca 2-4 hodiny podle toho, jak skákaly zakázky, byl asi pětkrát v týdnu. Když měl blbej den, vydělal si třeba něco kolem $20, když měl lepší, nebylo takový vedro a tudíž se dalo jezdit dýl, tak i mezi $40 – $60.
Výhodou je, že Adam má kolo rád. Půjčil si tady od kluků dokonce kolo s přehazovačkou, tak se nenadřel tolik, jako na svým Žihadlu. Možná by se to na první pohled neřeklo, ale i dovoz jídla může bejt trénink toho, jak si nebrat věci osobně a nenechat si zranit ego. Třeba když na Vás teenageři ve velkým drahým autě pořvávají na silnici a snaží se Vás plácat po tom velkým Uber batohu, když Vás míjejí.
Ale taky to přináší, řekněme, o něco humornější situace, třeba když zjistíte, že jedete do nějakýho “šantánu” s jednou krabičkou hranolek. Tak je ve dveřích odevzdáte, dáte se na cestu zpátky a najednou na Vás vyběhne paní ve věku mamky Vaší o několik let starší partnerky, a je jenom v podprsence a průhledným župánku a naštvaně volá, že ty hranolky jsou studený.
Jooo, Uber cyklista, ten tvrdej chleba má.
Já mám chleba podstatně měkčí. Pořád se seznamuju s novýma věcma, ale už začínám chytat, vo co gou. Měla jsem schůzku s nadřízenou Rafou, kde jsme si objasnily zase další věci (rozpočty na studentský aktivity např.), dostala jsem taky od Chanel z marketingu přístupy na sociální sítě školy, pochvalu našeho Instagramu a povolení k tomu, že můžu libovolně za školu sdílet, co budu chtít.
Čekal mě sobotní výlet se studujícíma do zábavního parku Warner Bros. Movie World, kde jsem měla být pracovně 4 hodiny. Dostala jsem souhlas k tomu, aby tam se mnou jel i Adam a odpoledne jsme si mohli park užít po svým. Povedlo se mi vyloudit od Matthewa ten slíbený lístek jako odměnu za naše psaní o BROWNS (stačilo jen pro Adama, a tím pádem jsme ušetřili peníze za lístek pro mě). A taky jsem dostala nabídku půjčit si pracovní auto. Ano, až takhle štědré lidi kolem sebe v práci mám. Ten zábavní park je daleko, hromadnou dopravou cca hodinu a půl, tak mi řekli, že si mám to auto půjčit, abych byla na MHD nezávislá. Hustý!
Protože ale v ten pátek začalo pršet, zvedly se vody a zatopilo to i ten zábavní park, kam jsme měli jet. Takže se v sobotu brzy ráno akce Movie World zrušila. Celý den pršelo, bylo příjemný chladno a vzduch a my jsme byli doma a hráli World of Warcraft.
