Máme odškrtnutý další národní park. Tentokrát jsme byli v nedalekém Burleigh Head. Zaparkovali jsme zdarma v rezidenční části a šlapali kousek na vyhlídku Tumgun. Protože to bylo den po těch velkejch deštích, příroda měla zase úplně jinou vůni. Takovou tu vlhkou, hlinitou, víc zvířecí. Tenhle park byl na první pohled takovej víc jako neklidnej, divokej. Ve Springbrooku jsme vždycky měli pocit tamní fungující symbiózy, tady jsme cejtili, že bychom se měli mít na pozoru.
No a po chvíli se Adam, jdoucí o několik kroků napřed, zastavil a řiká: “Hele stůj. Stůj! A zacouvej trochu”. Na kusu skály na úrovni mých ramen byl nějakej hnědej plaz s hadí hlavou, u kterýho nebylo na první pohled zřejmý, jestli má nohy a je to ještěrka, nebo nohy nemá a je to brown snake, čili hnědý had, čili ultrajedovatá pakobra. No, nebudeme si lhát, do rodu pakober patří i nejjedovatější hadi světa.
Ještěrka / pakobra nás asi zmerčila, protože se začala uklízet a uklízela se za pomoci nohou. Nohou! Takže to byla fakt hnědá, hodně velká ještěrka, spíš teda jako ještěr. Když jsme viděli nohy, tep se nám zase zklidnil, já se ještěra ještě snažila vyfotit a pak jsme docela rychlým krokem mašírovali rovnou na vyhlídku.
Samozřejmě, že jsme si nemohli neudělat pár obligátních fotografií na vyhlídce z profilu, selfíčko s rozmazaným Adamem v pozadí a pár fotek s flórou a faunou. Fauny tam totiž tentokrát bylo mnohem víc než v těch parcích, kde jsme byli dřív. Potkali jsme zase ty ptáky – tabony lesní, co jsme fotili už v Noosa National Park (tady), milující se stonožky, ale hlavně spoustu agam vodních (Australian Water dragon, australský vodní drak).
V parku bylo snad o 5 stupňů méně než mimo něj, což jsme kvitovali, protože po včerejším ochlazení už nebylo ani vidu ani slechu. A co teda tentokrát bylo ještě intenzivnější – zvuky. Ty pralesní zvuky! Ptáci se normálně přezpívávali, snad se radovali z vlhka anebo nás vyháněli, kdoví. Zkusili jsme to natočit, protože si pořád říkáme, že bychom Vám to chtěli ukázat. Sice to není vyloženě autentický, ty zvuky to chtě nechtě zkresluje, ale tady je aspoň minutka a půl.
V tomhle týdnu jsem taky objevila kouzlo Pohlednic online. Znáte to? Online vytvoříte pohled z vlastních fotek (na počítači nebo v mobilní aplikaci), napíšete text, vložíte adresu a zaplatíte. Česká pošta to potom za Vás v Praze vytiskne a pošle Vámi uvedené adresátce / adresátovi. My jsme na tyhle pohlednice úplně nečekaně dostali voucher od mojí sestřenice Báry a díky tomu si už babička v Děčíně má co přimagnetkovat na lednici.
Nevěřili byste (nebo možná jo), jak málo stačí bambusu, aby to rozjel ve velkým stylu. On teda roste, i když jsou sucha. Ale jak sprchne, zahrada se promění v zelenou divočinu. Některý z nich mají klidně přes 1,2 metru a fakt rostou před očima.
Kosmetický PS: buďte vděčné/í za to, že v českých drogeriích je běžně k dostání korektor Catrice Liquid Camouflage High Coverage Concealer Water Proof. Mně došel a sehnat tady kvalitní náhradu do $20 se mi nepovedlo. Kruhům pod očima a australskýmu Ebay zdar.
Škola
V týdnu 19 se na procesu doručování informací, které měly spíše charakter pro studující turismu, nic nezměnilo. Chci ale zmínit tu naši charitativní akci, na které jsme se jako třída domluvili (psala jsem tady). V pondělí jsem přišla domů docela unavená – dopoledne v práci je hodně intenzivní a pak rychle přepínám na školu, kde se snažím za co nejkratší čas dohonit zameškaný dopoledne.
Doma jsem se potom chtěla flákat, než jsem si uvědomila, že vlastně musím (a chci) péct ty moje šneky z listovýho těsta na charitativní účely. Tak jsem asi dvě hodiny vařila a pekla a v úterý teda jela do školy se šnekama na tu velkou parádu.
V mojí hlavě byla škola nějak vyzdobená, na hlavní chodbě byly stolky a misky s výtvorama a usměvaví spolustudující. V reálu nic takovýho k nalezení nebylo na hlavní chodbě ani v naší třídě. Prosim Vás, já to zkrátim. I když to nebyla celoškolní akce (jak jsem původně pochopila), tak si myslím, že se to dalo hezky využít. Mohlo nás to stmelit, líp jsme se mohli poznat aspoň v tý třídě. Mohly z toho být pěkný fotky, škola by se mohla promovat jako uvědomělá instituce, která studující podporuje v tom, aby byli akční a pomáhali.
Takže z celý naší třídy (asi 25 lidí) jsme upekly 2, slovy dvě. Já svoji krabici šneků a ještě jedna spolužačka vegan cheesecake. Když učitelka začala vybízet k tomu, ať to teda ukážeme, začneme jíst a přispíváme, tak většina lidí dělala, že tam vůbec není. Jedna spolužačka (obecně působící vulgárně a přidrzle) nahlas a od plic prohlásila, že je úplně švorc, takže ona teda žádný prachy nikam dávat nebude a nic nepřipravila, protože nemá kuchyň. Pár lidí se zvedlo, ve skleničce zacinkaly nějaký drobný, obdržela jsem pochvalu na šneky a bylo to. Půlku tý krabice jsem dovezla zpátky domů Adamovi.
Byla jsem zklamaná, protože jsem měla očekávání a představy, který se absolutně minuly s realitou. Beru si z toho ponaučení, že příště se asi budu víc ptát, víc angažovat do organizace a nic neočekávat.
Práce
Když se Adam smířil s tím, že bude teda asi nějakou dobu jezdit Uber na kole, naskytla se jiná práce. Honza spolubydlící zná jednoho Čecha, kterej sháněl pomocnou ruku na obklady fasád po deštích. Tak si to Adam domluvil a celý týden jezdil na fasády. Byli tam ve třech ještě s jedním Australanem, kterej s Adamem (ve zvláštní podobě australské nadsázky) mluvil o těch hroznejch přistěhovalcích, co berou Australanům práci a ženy.
Ano, ti přistěhovalci, co nemluví dobře anglicky, nemají místní vzdělání, ani žádný společenský postavení (a vlastní holku k tomu). A tu přistěhovalci, kteří práci dělají za třetinovou mzdu než Australani. Ale protože je Adam silná osobnost a odkládání ega stranou je tady běžná součást života, vážil si toho, že dostal příležitost si po docela dlouhý době vydělat.
U mě v práci přes týden úplná pohoda. Snad jen to pondělí… Každý pondělí mám s nově nastupujícími studujícími orientační procházku po okolí. V tom velkým počtu se to nedá udělat za kratší dobu než 50 minut. A já chápu, že je před obědem a je vedro. Ale tohle pondělí jsem si za a) připadalo jako učitelka, taková ta, kterou nemá nikdo rád, protože prudí a za b) jsem si říkala, kam ten svět spěje 😀
Při procházkách se snažím být stručná a nezdržovat omáčkou: tady máte slevu na jídlo, tady máte slevu na kafe, tady choďte na tramku a tuhle kartu si kupte a pokaždý (!!!) si pípejte před nástupem a po výstupu. Tady je skvělý cool studentský místo, kde se občas zdarma najíte a můžete tam zdarma tisknout. Tady je druhej BROWNS kampus, tady nakupujte potraviny a můžete tu získat slevovou kartu. Tady jsou doktoři/ky, tady pošta, kam si nechávejte posílat věci. Tady je levná drogerie (hlavně ty opalovací krémy!), tady máte slevu do kina, tady slevu do posilky, tady vedení účtu zdarma. Tohle je knihovna. A teď se mnou zůstanou mladší 18 let a ti/ty, co budou bydlet v našich BROWNS bytech. Má někdo nějaký otázky?
Můžete si tipnout, kolikrát ještě potom odpovídám na poštu, kartu na MHD, na to, kde se dá zdarma tisknout, ale hlavně! Nevěřili byste, jak není vůbec snadný mít potom pohromadě ty, co budou bydlet v našich BROWNS bytech. Mnohem víc než kdy dřív teď chápu vyučující. Fakt těžko se hledá rovnováha mezi milou asertivitou (tak ale lidi, poslouchejte mě chvíli, bude se vám to hodit, přísahám) a mezi milou přátelskostí a usměvavou profesionalitou.
Na neděli 26.1. (to už bude náš týden 20) vyšel velký svátek Den Austrálie. Den, kdy se tu vylodily první britský flotily v roce 1788 a námořníci vztyčili vlajky. A domorodé obyvatelstvo mělo určitě obrovskou radost. No nic. Na BROWNS se rozhodlo, že se tenhle den oslaví v pátek 24.1., a to koštováním australských dobrot.
Takže jsme včas naobjednaly TimTamy, lamington dortíčky, jam drops, krekry Shapes (ve tvaru Austrálie) a vegemite pro 350 lidí. Ve čtvrtek odpoledne jsem vyzdobila školu a připravila pro studující fotokoutek s rekvizitama. V pátek jsem pak třem skupinám připravila postupně koštovačku (na detailní fotky koukněte na Instagram) a fotila lidi ve fotokoutku. Pak to po nás všechno umyla, uklidila, sesbírala a uložila do sklepa. Vybrala fotky na Facebook, upravila a těsně po 17. hodině (to mi končí pracovní doba) je na ten Facebook nahrála (zde). A měla tímto za sebou svojí první celoškolní společenskou událost. A s dobrým pocitem navrch.
V sobotu 25.1. jsem jako doprovod našeho juniorskýho tábora jela do místního zábavního parku Sea World (Mořský svět). Protože mám pár hezkých fotek, který bych s Vámi chtěla sdílet, udělám z toho separátní “fotoreportáž”. Takže pro teď jen tolik: medvěd lední, přirozeně žijící v severní polární oblasti a tučňák oslí, přirozeně žijící v jižní polární oblasti, vyskytující se v australském zábavním parku, je podle mě úchylárna. Delfíní show byla takovým zvláštním způsobem dojemná. Děti byly tentokrát dost znuděný, což jsem nějak nemohla pochopit – horská dráha byla krátká, řetízák trval jen dvě minuty, bylo vedro, o zvířata nestály. A tak jsem si říkala, že to vlastně není moje starost. Hlavně, že jsme všechny přivezly zpátky domů v původním stavu.
