Jak už jsem psali v týdnu 19, proběhl tu Den Austrálie. Tenhle Den Austrálie je prostě velká věc, nejde se do práce, lidi se schází, grilují, popíjí, dobrou vůli spolu mají… A co se stane, když vyjde tenhle svátek na neděli? No co? Přidá se k tomu svátku ještě volný pondělí. Protože nezlobte se na mě, ale za to přece nikdo nemůže, že 26.1. byl nepracovní den. Takže víkend se prodloužil o jeden den a dělalo se to, co se tu dělá vlastně skoro pořád – gril a socializace.
U nás v domku se chýlilo k personálním změnám. V neděli 26.1. jsme se loučili s brzy odjíždějícím Vaškem. Takže se u nás už po poledni začala scházet velká spousta lidí, třeba kolem 20. Jel gril, jeden návštěvník dokonce přinesl i domácí znojemskou omáčku s rýží, takže většina si pěkně zavzpomínala na ČR. A třídit třetinky od pivek budeme tak čtvrt roku.
V týdnu 20 jsme měli ještě jednu, podstatně méně personálně náročnější grilovačku. Spal u nás Honzův známý, co bydlí v Sydney, a chtěl by se přestěhovat do našich končin a měl tady nějaký pohovory. No a za ty přespání nás velmi velkoryse pohostil a my jsme si moc pochutnali.
Pondělní sváteční den jsme strávili tak, že Adam jel dopoledne surfovat a odpoledne jsme si udělali výlet na skvělý Snapper Rocks. Z výletu jsme byli tak unešení, že jsem o něm napsala samostatnej článek plnej fotek (napsala jsem ho vlastně hlavně kvůli těm fotkám) a mrknout se můžete tady. Den jsme zakončili po dlouhý době večeří venku. Naše oblíbený indický bistro mělo zavřeno, tak jsme šli o kus vedle do jiný indický Sher-E-Punjab Indian Restaurant. Paní se nás ptala, jak chceme ty naše jídla pálivý. Jasně, že jen velice jemně! No, takže já jsem měla co dělat, abych to dojedla 😄.
Už delší dobu jsme s Adamem přemýšleli nad tím, proč máme 1-2x do měsíce v pokoji nežádoucí pavoučí návštěvu (která se ukazuje zásadně po setmění a zásadně v oblasti kolem koupelny). O to víc s ohledem na fakt, že nikdo další z baráku tím netrpí. Už jsem koukali, jestli nemáme nějaký díry v pletivu na oknech, ale pořád jsme si říkali, že to asi bude mít něco společnýho s odpadem. Máme totiž jako jedinej pokoj vlastní koupelnu. No a tak jdu takhle jednou před půlnocí už v polospánku na toaletu, zběžně zkontroluju všechny zdi, a těsně před usednutím HO vidím vedle nohy.
Adame, Adame!!! Zdrhal. Ne Adam, ten pavouk. A víte, kam? Do odpadu / odtokovýho kanálku, kterej máme vedle sprchovýho koutu v podlaze – asi pro jistotu, kdyby z koutu, kterej má dveře, něco vyteklo. Jenže protože nám tam nic nevytejká, je tam sucho. Tady se ty odpady do hloubky nekopou, takže kdoví, kde má ta trubka konec… Nicméně, od tý doby máme na tom odtoku talíř, protože nejsme schopný koupit nějakou pásku, a navždy uzavřít tuhle bránu do Upside Down (řekněme třeba podsvětí, mamko).
A taková poznámka na závěr – objevila jsem tu jeden pohřební ústav. Zaujalo mě to proto, že ta budova vypadala trochu jako milionářská rezidence. Název ústavu: White Lady Funerals (Pohřby bílé dámy) s dovětkem: a women’s understanding (ženské pochopení). Zaměstnankyně nosí bílé kostýmky s tmavými klobouky a koženými rukavičkami a zaručují ženské pochopení při poskytování pohřebních služeb mimořádné kvality. A fakt celo\u tu firemní filosofii staví na tom, že jejich pohřební ředitelky z pohřbu udělají událost úplně jiný úrovně.
Škola
Dodělávali jsme takový drobnější šolichy a přišel čas na vybrání si partnera/ky ke skupinovému projektu – kompletní návrh společenské události pro 300 osob na Gold Coast s dopolední konferencí a odpolední zábavou. Vše na základě reálných informací dostupných z internetu, včetně nacenění. Já jsem si už dřív snažila vytipovat lidi, se kterými by se mi mohlo pracovat fajn. A říkala jsem si, že v úterý teda za někým zajdu. A ani jsem to nakonec dělat nemusela. Jedna z nich, Joyce z Brazílie, za mnou přišla sama, zeptala se, jestli už mám někoho do dvojice a byla ruka v rukávě. Vyměnily jsme si kontakty a byly tak připravený na další týden, kdy společný projekt měl být hotový.
Práce
Adamovi skončila v tomhle týdnu ta práce na fasádách. Poslední den byl hodně slunečnej, tudíž horkej, a to je nepříjemný i sedět, natož celej den fyzicky pracovat. Důkaz místo slibů.
V Gold Coast, nebo teda aspoň u nás v práci, mají lidi k zaměstnání takovej hezky střízlivej vztah. Pořád se mi stává, že mě kolegyně “napomínají”, když jim píšu v úterý (kdy mám nepracovní den), nebo když jsem dobrovolně přesčas. Oni sice těch 8 hodin v práci jsou fakt hodně výkonný, ale odbije pátá a prostě se vypínají počítače a jde se domů. Jasně, je to trochu nadsázka, ty vyšší pozice, na kterých stojí odpovědnost za ještě významnější věci, je možný v práci potkat i později. Ale obecně se tady běžná práce fakt nedodělává po večerech doma nebo o víkendech. Po pracovní době Vám většinou na e-maily nebo zprávy v pracovním chatu nikdo neodpoví. A já to vlastně kvituju. Je to zdravý.
Další věc, která mě v práci moc mile překvapuje, je to, že povýšení následuje oznámení v pracovním chatovém rozhraní. Tam manager/ka veřejně poděkuje a pochválí zaměstnankyni/ce za její/jeho dosavadní práci. Nejedná se ale o nějakou univerzální formulku. Dozvíte se přesně, proč byl tenhle člověk povýšen, co si na něm jeho nadřízení/é cení a za jaký mimořádný kroky si zaslouží specifickou pochvalu / ocenění. A to je podle mě moc fajn.
V týdnu 20 jsem vybrala místo na první studentskou Happy Hour (One Cavill Beach Bar s výhledem na oceán), na kterou se studujícími půjdu další čtvrtek. Podařilo se mi vyjednat i slevu na jídla. Byla jsem ve třídách tuhle Happy Hour promovat, což budu dělat častěji, aby studujícím nic důležitýho neuniklo.
Proběhla taky moje poslední sobota s juniorským táborem, tentokrát v Dream World – taková směs zoo, Matějský pro malé i velké, nákupního centra a aquaparku. Protože mám zase pár fotek, který bych chtěla sdílet, přidám je do rychločlánku k informacím o Sea World, kde jsem byla týden před. Za mě je Dream World takovej asi nejvíc univerzální park z těch, kde jsem zatím byla. A pozor – navštívila jsem dokonce dvě atrakce!
