Tak si představte, že je pátek odpoledne, Vy se pomalu chystáte domů na víkend, už si říkáte, co večer, co zítra… Ale pokud jste koordinátorka studentských aktivit na BROWNS, několikrát do roka se Vám stane, že máte třeba měsíc v kuse o sobotní program postaráno. Když se organizuje juniorský tábor, znamená to nejen pořádání aktivit a výletů přes týden. Velký akce vrcholí právě v sobotu. Jezdí se většinou do místních proslavených velkých zábavních parků.
Poprvé jsem s juniorským programem byla v divoký zoo v Currumbin (psala jsem tady), pak mě měl čekat Warner Bros. Movie World, kam jsem ale nakonec nejela kvůli bleskovým povodním.
Sea World – Mořský svět
No a je tu sobota 25.1. a já se v 9 ráno setkávám před prací / školou s vyučující Melody a asi 11 teenagery/kami mezi 11 a 17 lety. Jedeme do Sea World, což je asi 15-20 minut autobusem.
Protože musíme trávit nepřetržitě čas jen s těmi, komu ještě nebylo 13, jde jen o 4 lidi. Tak se s Melody domlouváme, že se rozdělíme, ona s nimi bude dopoledne a já mám tudíž 3 hodinky pro sebe. Poznávačku tohohle mořskýho světa začínám (bohužel) v pavilonu tučňáků oslích a císařských. Tihle tučňáci jsou doma v polárních oblastech. Ten císařskej je dokonce endemitem Antarktidy. A protože má Austrálie asi vlastních endemitů málo, přivezla si ještě další právě z odtud. Protože mi tohle přijde vyloženě ujetý, mizim dál. A na just sem nedám žádnou tučňáčí fotku.
Hned vedle objevuju pavilon s (někdy světélkujícími) medúzami. A musím Vám říct, že se z nich stává moje nový fascinace. Jak může bejt něco, co z 95 % tvoří jen voda, takhle úchvatný a zároveň mnohdy smrtelně nebezpečný? Lenka v říši divů…
Bohužel se mi fascinace o patro vejš mění trochu ve frustraci, protože tam pokračuje prohlídka medúzovou laboratoří. A to už mi zase evokuje uplně jinou říši divů. Neříkám, že jim tam ubližují – příběh kolem nás staví doprostřed výzkumnýho procesu, spolupráce s místní univerzitou, a to přece nikdo nemůže zpochybňovat. Ale ty umělý akvárka a plný světlo se mi prostě nelíbí.
Procházím dál kolem pelikánů, želv Ninja (který se připravují na představení pro děti, tudíž fotim pro Adama, až se ze mě kouří) a pak mě pěšina dovede až k obří horský dráze. Nejsem ani trochu typ na tenhle druh adrenalinu. Na Matějský jsem vloni s Adamem málem zemřela, když jsem svolila k navštívení jedný atrakce a společně jsme vybrali Booster Maxx (to si pusťte třeba tady jako ukázku). Opravdu a bez legrace to považuju za nejhorší zážitek mýho života, kdy jsem bála, že umřu a tekly mi slzy a nudle a myslela jsem, že to nikdy neskončí. Úspěšně jsem si k Adamový smůle vytvořila solidní trauma a zařekla se, že budu chodit jen na labutě pro děti cca do 3 let.
Moje první jízda
Takže přicházím k týhle horský dráze Storm Coaster (bouřková dráha), která upozorňuje na to, že se namočíte. Říkám si: tak ale, už jsem jednou tady, kdo ví, jestli sem ještě půjdu, tak to by byl hřích si to nezkusit. A tak píšu Adamovi, že jdu na to, zamykám věci do skříňky a sama mířím do fronty.
Jsem nervózní, protože jsem tam sama. Vychází na mě sedačka úplně vepředu celý bouřkový soupravy. Souprava se rozjíždí a mně už se trochu navaluje, zatím ale spíš jen ten adrenalin. Stručně a jasně. Ta jízda trvala asi 20 vteřin, nebylo to velký drama, ale křičela jsem. A z přední sedačky jsem vylezla mokrá tak, že jsem schla následující 3 hodiny.
Tak dobrý, jednu atrakci jsem dala – mám splněno. Zpátky k fauně. Další tučňáci (pěkně zapáchaj, mimochodem), tentokrát venkovní. Hned vedle koupání s delfínama. Po levý straně taková velikánská provazová prolejzačka s lodičkama. Dětskej ráj, si tak představuju. Čas zase tolik nehlídám, někam prostě dojdu.
Filosofická vsuvka
Já obecně úplně neholduju zoologickejm zahradám. Rozumím, že se tam ke zvířatům ošetřovatelé a ošetřovatelky chovají v naprostý většině případů určitě skvěle, a že jsou to nefalšovaní milovníci a milovnice zvířat. Chápu, že některý druhy zvířat lidskou podporu můžou už dneska potřebovat, aby se rozmnožovaly (jojo, já vim, otázka je, kvůli komu vlastně vymírají).
Jen se mi tam moc nelíbí ten vydělávací prvek a klece. Na druhou stranu jsem si vědoma toho, že tolika dětem (a někdy i dospělým) září očka a duše, když s nima rodiče podniknou výlet do zoo… Prostě zoo vnímám jako minci o dvou docela významných stranách. Sama děti zatím nemám, takže nejsem před tohle dilema postavená přímo. A moje práce je skvělá, umožňuje mi poznávat Gold Coast z jiných úhlů, než který objevujeme s Adamem. Takže se snažím být pokorná a umím si i mezi antarktickýma tučňákama v Austrálii najít pozitiva.
Delfíni
Takže, jsem ráda, když docházím přesně na čas na představení s delfínama. Delfíni prostě jsou něco extra. Jsou to nejchytřejší zvířata a ta jejich symbióza a (podle mě) hlubokej vztah s jejich lidskýma kámoškama na mě dejchá i z dálky. Jasně, je to celý zintenzivněný ještě dojemnou hudbou, takže je to emotivní a docela slušně působivý.
Potom se už blíží čas oběda, tak pomalu jdu na místo určení. Scházíme se s dětma. Jíme a smějeme se, když se drzí racci se absolutně nebojí a kradou z talířů nedojedený hranolky. Přichází čas, kdy jsem to já, kdo má pomáhat děckám se hezky pobavit. Mám 4 holky (jedna 13 letá se k nám dobrovolně přidala), který táhnou za jeden provaz. A k nim jednoho kluka, kterej se dost nudí, stěžuje si na vedro a ve volným čase předvádí basketbalový úskoky a poskoky a nadhozy a trojtakty a dvojtakty a já musim fakt dávat pozor, abych ho neztratila.
Děcka nejsou na zvířata zvědavý, hodně toho stihly dopoledne, takže mně se zavírá cesta k rejnokům, žralokům a ledním (!!!) medvědům. Čekáme hyperdlouhou frontu na řetězák. Holky se vracej znuděný, protože jízda trvala asi dvě minuty. Aby baskeťák z toho parku taky něco měl, snažím se je všechny namotivovat na medúzy. Takže jdeme k mojí radosti k medúzám a ty je docela baví. Snažím se je edukovat, upozorňovat na to, jak moc jsou jednotlivý medúzy nebezpečný a nabádat, aby nefotily s bleskem. Přiznávám, že jsem doufala, že tam vydržíme dýl. Baskeťák kupuje suvenýr malý ségře, což považuju za svůj největší profesní úspěch celýho dne.
Jdeme na další horskou dráhu, která je bohužel v údržbě. Holky mají jasno, chtějí znova na tu bouřkovou dráhu. Tam si s baskeťákem sedáme, čekáme na holky, baskeťák spokojeně kouká na videa a hlídá hodiny a holky dávají dráhu několikrát za sebou. Pak jdeme na kafe / zmrzku a protože byly všude fronty, je čas na odjezd.
Skupina, se kterou jsem jela, byla den před tím v zábavním parku Warner Bros. Movie World, kterej je známej nejdivočejšíma atrakcema, takže mám pocit, že se děcka nabažily a mořskej svět je moc nezaujal.
Střih. Dream World & WhiteWater World – Snový svět a vodní svět
Je tu sobota 1.2. a já se v 9 ráno setkávám před prací / školou s vyučujícím Lucou (z Itálie) a asi 8 teenagery/kami od 11 do 17 let. Jedeme do Dream World & WhiteWater World, což je asi 15-20 minut autobusem. Tentokrát jsem si děcka vzala dopoledne já. Protože je jich už takhle málo, zůstávají se mnou všechny, takže chodíme ve větší bandě.
Tenhle park je specifickej a podle mě nejvíc univerzální. Má část atrakcí pro větší, menší (nebo bázlivější) a i ty nejmenší. Má část s divokou zoo, nákupní část a pak má část WhiteWater World, což je aquapark. Ale to si počkejte. Rovnou Vám prozradím, že tentokrát jsem zvládla dvě atrakce (zlepšuju se), přičemž jsem vybírala z těch klidnějších (nebo jsem si to teda aspoň myslela).
Doprovázím teda proto děcka na většinu divokejch atrakcí, ze kterých jsou v různý míře paf. A mezitím se snažím konverzovat s baskeťákem, kterej si to tam prostě evidentně neužívá. A tak si s nim prohlížim mapu a snažím se vymyslet, co by se mu mohlo líbit. Nejeví zájem ani u mapy a tak mu v jednu chvíli říkám: Hele, tak mi řekni, co bys chtěl dělat? “Go Korea!”
To mě odzbrojuje, protože na to nemám co říct. Tak mu připomenu, že rodiče už brzo uvidí, a navrhuju jít na horskou dráhu Hot Wheels, která nevypadá dramaticky. Cestou se ještě zastavujeme u další divočiny a já si užívám pohled na část pro panenky Barbie nebo Katy Perry. A poslouchám baskeťáka: “Korea is best, good weather, cold” (Korea je nejlepší, má dobrý počasí – zimu).
Dráha, od který (si) slibuju, že je pro děti
Potom se blížíme k tý dráze a já si řikám, že to je moje šance. Je sice vysoká, ale z toho já problémy nemívám a vypadá to, že se netočí hlavou dolů. Takže vyšlápneme až nahoru, vtipkuju s dětma, že pani učitelka asi bude křičet (hahaha) a jeden kluk mi řiká: “Teacher? Your boyfriend is very handsome. Tall and long hair. You and your boyfriend – very good!” (Pani učitelko? Váš kluk je moc hezke. Vysokej a s dlouhýma vlasama. Vy a Váš kluk – velký dobrý!).
Tak jsem trochu rozptýlená, sedám si do dráhy, velice brzy začnu mít zrychlenej dech a pak už moc nevim. Nějak se to točí, hlavou dolů, pozadu, popředu, takže mám zavřený oči a křičim. Naštěstí všechny tyhle jízdy trvají fakt chvilku, aby fronty odsejpaly, tak to máme brzy za sebou a já se zaříkávám, že až odevzdám skupinu, půjdu na letadýlka. Video na ukázku třeba tu.
Pak jdeme na kafe, ještě na jednu dráhu a mám skoro padla. Předávám děcka Lucovi a jdu si za svým. takže na letadýlka, který jsou super. Nic vzhůru nohama, pěkně pohodička, jen chvilkový naklopení břichem k zemi. Skvělej výhled… A to, že jsem si ještě mohla řídit naklápění, jsem zjistila bohužel, až když jsem viděla, jak to dělá další skupina. Nevadí.
WhiteWater World
Mám prozíravé spolubydlící a přítele (není jenom vysokej a hezkej, abyste věděli!), kteří mi ráno doporučili si s sebou vzít i věci na koupání. Já jsem brblala něco o tom, že se tam nebudu promenádovat. Ale nebudem si lhát. Tahle sobota byla fakt hodně horká, takže po letadýlkách mířím rovnou do části s aquaparkem. Tam, bohužel, nefotim, protože je všude mokro.
Rychle ji procházím, abych věděla, o co tam jde, vracím se do kabinek a pak dvě hodiny relaxuju. Na nějaký skluzavky a tobogány mě taky moc neužije (ano, budu jednou budu ten nudnější rodič, ale s tím asi můžu žít), takže si zabírám lavičku blízko bazénu s umělýma vlnama a jdu na to. Bazén začíná brouzdálkem, kde je báječně teplá voda, postupně je hlubší a studenější. Ale umělý vlny jsou fajn rozptýlení. Takže víc než dvě hodiny postupně usychám ve stínu a zase se smáčím a mám se.
Fotka © 2020 Australasian Leisure Management
A pak se zase setkávám se zbytkem skupiny, osvěžujeme se, fotíme poslední fotky a jedeme zpět ke škole. Byl to prima den. Další pracovní sobota mě čeká v druhý půlce února, kdy pojedeme s dospělýma studujícíma do Byron Bay. To bude zase úplně jiný profesní zkušenost.
