Týden 21: výhodnější zelenina, Lenka surfuje vol. 2, třicátiny, Eurovize

Neděle, a vlastně i soboty, jsou tady dny trhů. Od začátku víme o tom, že lidem tady nevadí i o víkendu brzy vstávat a jet shánět levnější cokoliv. Trhů se tu organizuje spousta, ale my jsme až do týdne 21 nebyli schopní se na nějaký dostat. A protože Adam dostal tip na jeden konkrétní trh se zeleninou, tak jsme si řekli, že si teda v neděli nařídíme budíka a vyrazíme. 

Vyrazili jsme kolem 9. hodiny ranní, konkrétní trh dostal méně konkrétní rozměr, protože Adam si sice pamatoval čtvrť, ale neznal přesnou lokaci. Tak jsme se nechali vést Googlem směr “Bundall market”, až jsme se najednou vyskytli před HOTA – Home of the Arts (Domov umění). HOTA je místem pro všechno kreativní – semináře, promítání, koncerty, představení a performance různýho druhu. No a v neděli jsou tam trhy. Spousta ovoce, zeleniny, dobrot, jídla a lidí. 

Jak jsem už psala, zelenina je tady prostě drahá. Jasně, zdejší platy jsou mnohem vyšší než v Čechách, takže věřím, že místní obyvatelé a obyvatelky ceny zeleniny neřeší. Ale my teda jo! Kdybychom ji měli jíst tolik, kolik bychom chtěli (a měli), tak by Adam musel dělat i noční (já ne, protože já musím po nocích studovat, žeano). Takže jsme si řekli, že na trzích ulovíme rozhodně levnější zeleninu, než jaká je k dostání v nákupních centrech. A tak jsme křižovali uličky u HOTY, pokukovali po cenách, množství, nasávali vůně, potkali Anet medovníkovou (Češku, která si tady otevřela pekárnu na dorty a soustředí se na medovníky – vynikající, více viz níže) a zjistili, že HOTA trhy jsou spíš o nedělním setkávání než výhodném nakupování.

Nicméně, koupili jsme 2 papriky za $4 (což bylo dobrý, protože se nám tady v supermarketu už povedlo koupit jednu za $3) a 3 středně velký pórky za $3.50. A to se taky vyplatilo, o to víc, že Adam už tuze dlouho toužil po smetanový pórkový omáčce. Ale nějak jsme nebyli tím nákupem uspokojení, a tak jsme vyrazili ještě na jedny vyhlášený ovocno-zeleninový trhy do Harbour Town Premium Outlets. 

Harbour Town je obrovský komplex tzv. outlet obchodů (což je specifický druh maloobchodu poskytující zákazníkům zboží, především značkové, s výraznými slevami – definuje Wikina). No a v tom komplexu je právě i nonstop otevřená ovoce-zelenina. A tam jsme teda konečně našli uspokojení. Produkty 1. i 2. jakosti, přičemž i ta druhá jakost pořád stojí za to, je ucházející a koupihodná. Sehnali jsme bezkonkurenčně nejlevnější hroznový víno (1 kg za $2, což je třetina oproti supermarketům), akční a dobrý manga, rajčata, brambory. A bylo nám jasný, že jsme tam nebyli naposledy, protože se to opravdu vyplatilo. 

Neděle byla ještě z půlky před námi, tak jsme se po obědě naladili na moře a vyrazili opět na Currumbin, tentokrát i s dlouhým surfem. Adam se sice už několikrát zařekl, že mě do surfování nebude tlačit. Že musí pochopit, že nemůže podle sebe soudit mě (a tudíž očekávat, že mě surf automaticky bude bavit stejně jako jeho.) Ale oba dva jsme vytušili, že “dneska by to šlo”, a tak jsme vzali boardy, trika s UV ochranou a za chvíli už jsem se plácala ve vlnách. Spíš teda vlnkách.

Rozhodla jsem se přestat aspirovat na to, že se na surf musim za každou cenu okamžitě postavit. A s Adamem jsme se dohodli, že se prostě budu po vlnách jenom vozit vleže na břiše, on mi bude pomáhat vybírat ty, na kterých by to mohlo pohodlně a bez rizika pozdějších výplachových traumat jít a oba budeme spokojený. Voda byla teplá, vlny většinou docela shovívavý a bylo z toho vlastně zábavný odpoledne a povedlo mi na surf i kleknout (za jízdy). No, jen se sami podívejte.

V úterý 4.2. byl předvečer mých 30. narozenin. A musím teda říct, že jsem to docela prožívala. Bilancovala jsem. A vzpomínala na to, jak jsem si představovala, že můj život bude ve třiceti vypadat. A musím teda uznat, že současná realita snad nemůže být vzdálenější od těch (bláhových) představ. A z toho vyplývá co? Že je určitě fajn mít sny, ambice a snažit se za nimi jít, pokud cítíme, že je to “vono”. Ale když náhodou z bodu A do bodu B nedojdeme přímo rovně vzdušnou čarou, ale podnikneme na té cestě naopak nějaké (vzdušné) okliky vedoucí třeba na druhý konec světa, není na tom vůbec nic špatnýho. Což je asi docela logická věc, ale já jsem si jí prostě před spaním s Adamem po boku musela připomenout a zvnitřnit.

Je mi 30

Středa 5. února byla dnem, kdy se mi na hrbu objevil třetí křížek moudrosti (říká se to vůbec takhle?😄). Hned po ránu se začala objevovat nějaká přání z Čech, kde ještě bylo úterý. S Adamem jsme se dohodli, že narozky budu mít jakoby až odpoledne, tudíž jsme dopoledne nedělali nic zvláštního.

Po obědě mě Adam dovezl do práce. Kolegyně mi hned popřály, daly jsme si šneky z listovýho těsta, co jsem upekla, a byl to příjemnej den. Než moje nadřízená odešla z práce, zavolala mě s tím, že mi chce ještě něco ukázat. A ukázala mi, že v učebně č. 4 na mě čekaly všechny kolegyně ze studentského servisu s přáním a dortem a zpívaly Happy Birthday a já jsem zčervenala, protože jsem to vůbec nečekala. Pak jsem dostala ještě ekologickou láhev na pití a ekologickou plátěnku a bylo to moc prima.

Věděla jsem, že Adam něco kuje, protože se v posledních dnech schovával do rohu místnosti s novým notebookem. A byl tajemnej, jak kdyby hackoval nějakej milionářskej účet. Dobře, to bylo spíš moje přání, než že bych to opravdu očekávala. Na hackování milionářských účtů je Adam moc čestnej. A tak jsem si říkala, že když pro mě chce zajet do práce autem, asi už to bude součást narozenin. Po pěti minutách v autě jsem dostala instrukci, ať se podívám do kaslíku u spolujezdkyně. Tam na mě čekala mapa k pokladu, kterou jsem musela rozluštit. 

A tak jsem luštila a po příjezdu domů hledala podle mapky na zahradě další indicii. Nakonec jsem se dozvěděla, že překvapení na mě čeká v pokoji. To překvapení bylo 30 balónků na posteli a mezi nimi notebook s videem. Video byl sestřih přání a vzkazů od mých kamarádek a kamarádů z Čech. Bylo to víc než 11 dojímacích minut, který Adam korunoval novým portrétním objektivem na náš foťák (o kterým jsem dlouho mluvila) a… počkejte si… totálně dokonalým kokosovým medovníkem od Anet z Golden Bake Shop, která je moc šikovná, a já moc děkuju, že nám udělala narozeninový den ještě hezčí. A ten dokonalý kokosový medovník jsme pak večeřeli a do soboty snídali. A mohli bychom vlastně žít jenom na tadytěch dortech. Tak moc jsou lahodný a jemný a delikátní. 

Díky Adamovi jsem měla krásný, originální, dojemný narozeniny. Ale stejně jsem rozhodnutá, že až se vrátíme do Čech, tak bude oslava.

PS: Pokud byste chtěli nějaký audiovizuální materiál týkající se mých narozenin, hledejte na Instagramu Výběr z příběhů “Lenka 30”.

Eurovize

Že Austrálie není v Evropě? To jí ale vůbec nebrání účastnit se pěvecký soutěže – Eurovize. Já jsem v pátek 7.2. nečekaně dostala 2 volňásky na předvečer hlavního přenosu, Eurovision – Australia decides (Eurovize – Austrálie rozhoduje). To v praxi znamenalo, že jsme s Adamem strávili páteční večer v místním kulturním domě (kterej je kousek od místa, kde bydlíme, a dřív jsem ho s Vámi sdílela na na fotce s nočním osvětlením) na živým koncertě všech 10 soutěžících.

Viděli jsme na vlastní oči, jak vypadá živý natáčení, roztleskávání publika při komerčních přestávkách, přestavby pódia během 3 minut… Prostě všechno, co k akcím tohohle typu patří. A nehledě na to, že hudba nebyla vyloženě náš šálek džusu, tak jsme se fakt upřímně bavili. Mám plno fotek, který chci naházet do zvláštního článku pro ty z Vás, které/ří se řadí mezi hudební fajnšmekry/ně a zajímá je i nějaké to zákulisí.

Nicméně, tahle fotka je naše oblíbená, protože má všechno. Silnici, déšť a blesky na obrazovce i v reálu, kamery, flitry. Prostě top!

V týdnu 21 se rozjelo dvoutýdenní období v podstatě neutuchajících tropických dešťů. Pršelo podle mě klidně kolem 20 hodin denně (někdy i víc) a nebylo to žádný lehký poprchávání, ale provazy. Já byla TAK šťastná, že máme auto a že mě Adam může vozit do práce / na zastávku, protože jsem si nechtěla ani představit, jak bych vypadala, než bych dojela na tramvaj na kole. 

Škola

Už v minulým týdnu nám přišel ze školy e-mail, že se máme v pondělí dostavit přesně na 12:30, že s námi budou něco důležitýho řešit. No a byla to možnost dobrovolničit na místním Sand Safari Arts Festivalu. Což je samozřejmě docela fajn nabídka, ale nebudeme si lhát, my tady s Adamem sháníme spíš práci, za kterou nám někdo zaplatí. A když už se stane, že máme oba dva volno, tak se snažíme dělat to, kvůli čemu jsme sem přijeli – poznávat a užívat si okolí. Takže zatím nemám v plánu se festivalu zúčastnit. 

Už jsme s Joyce (mojí partnerkou pro skupinový školní projekt) rozpracovaly konkrétní věci, domluvily se, co a kdy stihneme, zadaly si domácí práci a byly připravený to do úterý 4.2. dotáhnout tak daleko, abychom mohly trenérce odprezentovat naši společenskou událost. Navrhly jsme konferenci pro Billabong za účelem zvýšení prodeje v období místní zimy, skvělým odpoledním programem a večerním síťovacím koktejlem. Pracovaly jsme na dvou verzích cenové nabídky, vč. všech detailních popisů a vysvětlení, na itineráři celého konferenčního dne, na plakátu a prezentaci. Všechno jsme do úterního odpoledne stihly a měly klid. Do dalšího pondělí. 

Práce

Adam měl v týdnu 21 zase období pracovního klidu. Stejně jako většina našich známých, co se tu živí rukama a venku. Nedaly se dělat betonový obrubníky, nedaly se odvodňovat střechy, nedalo se zahradničit ani mýt okna ve vejškách. 

Já jsem do práce samozřejmě standardně chodila, v obrovským slejváku jsem měla první Happy Hour se studujícími v One Cavill Beach Bar, ze kterýho je standardně nádhernej výhled na oceán. Akce byla nakonec i přes déšť docela úspěšná, manažer baru nám protáhl akční slevy na jídlo a pití na celý večer. A já jsem díky dešti zjistila, že mám úplně, ale úplně děravý (jediný) slušný pracovní baleríny. Takže plán na sobotní propršený odpoledne byl jasný – sehnat nový černý baleríny. A povedlo se, v akci za $10. Takže uvidíme, jak dlouho budou se mnou zvládat pracovat.

V práci jsem se přesvědčila, že se tam praktikuje tzv. open door policy (politika otevřených dveří). Což v praxi znamená, že se moji kolegové a kolegyně diví, když ťukám, než vejdu do dveří. Už přece nejsem studentka, ale jedna z nich! Já si na to teda rozhodně nemůžu zvyknout, takže ťukám a ostatní se mi dál smějou.