Týden 23 jsme začali nákupem zeleniny zase v Harbour Town, který jsme poprvé zmiňovali tady. vypadá to, že tam budeme jezdit pravidelně, protože se to fakt vyplatí. Sehnali jsme podstatně levnější papriky, cukety, salátový okurky (ty jsou tady jinak megadrahý), Adamovi do práce velký švestky a nektarinky. Utratili jsme i s pytlíkem pražených oříšků něco pod $30 a zeleninu máme skoro na dva týdny.
Hodně jsme jezdili k moři. Měli jsme štěstí na teplou vodu a počasí bez větších výkyvů, ale taky trochu smůlu na špinavou vodu, vyplavený kusy čehosi s výrazným rybím zápachem (a zrovna na našem oblíbeným Currumbinu) i velikánskej vítr. Gold Coast je prostě schopnej nabídnout během jednoho týdne úplně všechno – déšť, vítr, bouřky, pařáky, chládek.
Když jsme u toho pařáku. V úterý jsem měla odpoledne pro sebe a po škole si zašla lehnout na pláž. Koupala jsem se, opalovala, mazala se opalovacím krémem (ale jako na záda si člověk blbě dosahuje a přece nebudu říkat kolemjdoucím), nahrávala si vzkazy s kamarádem Ondrou, kterej je čerstvě dva měsíce v Sydney a domů přijela celkem slušně spálená.
Měla jsem ale už docela dobrej základ, takže Panthenol to zachránil, loupu se jen trochu v horní části zad a barva zůstává. Jako takhle… Na to, že je tu tak silný sluníčko a že jsem jinak svědomitá, tak skóre 1 připálení za víc než 5 měsíců je podle mě docela úspěch.
Únorový večery tady jsou fakt podívaná. Skoro denně jsou nebi jedinečný úkazy obrovský masy mraků, škála všech západových barev a je to, jak jinak, mimořádně fotogenický.
Taky jsem se v týdnu několikrát snažila natočit Adama na surfu. Zjistili jsme ale, že to přes vlny na pobřeží, který kolem sebe většinou máme, v podstatě není možný. Těžko se to vysvětluje, ale já na břehu jsem vlastně jakoby níž, než je potřeba. Surfuje se na vlnách předtím, než se zlomí a rozbijou o břeh. Jenže právě, než se rozbijou, mají takovou výšku, že Adama většinou v tom hledáčku ani nevidim.
A když ho najdu a točim, tak se netrefim do ničeho, co by s Vámi chtěl Adam sdílet. Taky je potřeba si uvědomit, že za hodinu a půl surfování Adam reálně stojí na surfu a jede dobrou vlnu třeba minutu a půl. Zbytek času na vlnu čeká, zkouší vlny chytat, zjišťuje, že tohle nebyla ta dobrá vlna, apod. Takže tahle mise je zatím neúspěšná, ale já myslím, že to přijde, až to budeme nejmíň čekat. A až zase pojedeme s Adamem někam, kde jsou u vody útesy, ze kterých budu líp vidět.
Fyzioterapie
Čekala mě volná středa, kdy jsem nepracovala, abych měla hodiny na sobotní výlet. Vypadalo to teda jako že si udělám den pro sebe. Jenže jsem se vzbudila s totálně zablokovanou pravou stranou krku a ramenem. Celej den jsem se nemohla pořádně hejbat a Adam si ze mě večer dělal srandu, že jsem Batmanka Lenka. Stalo se mi to tady už potřetí během posledních třeba dvou měsíců (asi blbej polštář?) a bylo to pokaždý horší a horší. Tak jsem si řekla, že s tím musím už něco dělat.
Tak jsem googlila masáže v krásných ezoterických studiích, abych se dozvěděla, že se ceny hodinových seancí pohybují kolem $80. A to jsem si říkala, že aktuálně nevydělávám tolik, aby se mi chtěly tyhle peníze za masáž dávat. Tak jsem rozhodila sítě a Šárka mi poradila, ať se podívám na služby kliniky při Univerzitě Griffith. Ta totiž mj. nabízí i cenově zvýhodněnou péči poskytovanou studujícími vyšších ročníků různých medicínských oborů. Samozřejmě za supervize zkušeného zdravotnického personálu. Studující mají šanci načerpat praxi, klientela tak dělá dobrý skutek a ještě platí třetinu toho, co by dala za služby zkušených tamních matadorek a matadorů.
Tak jsem neváhala a objednala se na fyzioterapii. Poprvé v životě. Tam jsem dorazila v pátek, vyplnila jsem všechny možný nemocniční papíry a na starost mě dostal studující, co se jmenoval nějak na D (Dan nebo David, z toho všeho jsem to zapomněla). První “sezení” trvalo hodinu a půl a spočívalo ve snaze přesně identifikovat, co způsobuje mojí krční blokaci. A to prostřednictvím detailního popisování bolesti a opakujícího se hodnocení bolesti od 1-10 (co kde, jak a při čem mě bolí různé části krku a zad). A to Vám teda povim, že to v angličtině není jednoduchý chápat, ani vysvětlovat.
Dan nebo David se opakovaně na něco ptal, nechával mě dělat nějaký pohyby a cviky, prohmatával krk, odbíhal za supervizorem, vracel se. Po cca hodině a deseti minutách se supervizorem Mitchelem došli k tomu, že mám problém s atlasem (1. obratlem) a že ten problém způsobuje to, že mě bolí celá pravá horní polovina zad a ramene. Takže mi chvíli střídavě masírovali takový zatvrdlý místo pod pravým uchem u čelisti, navrhli mi jednoduchý cvičení a další konzultaci za týden. Stálo mě to $30, a měla jsem radost, že jsem si konečně dovolila tenhle typ péče dopřát. V Čechách se mi podobný zablokování stalo xkrát a prostě jsem to jen nechala odejít, protože to je přece zbytečný utrácet za ztuhlej krk, žejo. A pořád si říkám, že relaxační masáž by rozhodně neurazila.
Spoiler: Atlas je teprve začátek. Pokračování příště.
Po terapii jsem měla ještě čas před prací, tak jsem si koupila svačinu a šla do parku (Broadwater Parklands). Tam jsem si našla super místo u vody ve stínu stromů a začala jsem v nonstop společnosti ptáků pracovat s deníkem vysněného života, co jsem dostala od Adama. Jedla jsem solený oříšky, pila něcojakorajec pampeliška a cejtila jsem se fakt ohromně vděčná za to, co mám/e.
V týdnu 23 jsme si s Adamem udělali i materiální radůstky. Já jsem si po skoro půl roce v Austrálii koupila sluneční brýle v Kmart. Sice nosím dioptrický, ale protože na pravý oko vidím docela dobře i bez nich a s levým jsem domluvená, že rozmazání čas od času zvládne, mám konečně co nosit na pláž.
Protože mi Adam k Valentýnu dal neočekávaný překvápko, cítila jsem dluh. A přesně jsem věděla,čím bych ho chtěla vyrovnat. Po nákupu brýlí jsem měla ještě čas, než jsme se s Adamem měli sejít na obědě. A tak jsem prošla pár krámů s… Košilema s krátkým rukávem. Ano, je to tak. Já jsem tomu taky nevěřila, ale i košile s krátkým rukávem mohou vypadat neotřele a stylově (Jaro Sláviku!).
Už dýl jsme se s Adamem bavili, že se nám to tu na lidech líbí, a že to určitě musí být pohodlný a vzdušný. A já objevila obchod, kde je měli zrovna v akci. Adam za mnou sice přišel bos a v pracovním oblečení, ale uznali jsme, že ty košile vypadají skvěle i k pracovním kapsáčům. A protože cena byla akční za košile v počtu tři, byla to teda jasná volba. Odešli jsme s boží košilí s plameňákama, romantickýma květinkama a havajským motivem alá Vražedné pobřeží s Nickem Slaughterem (viva la 90. léta na TV Nova a každodenní keňu hýdu hýdu hou v úvodní znělce).
Focení už máme za sebou, ale až v týdnu 24!
V tomhle týdnu jsem měla taky štěstí na několik setkání třetího druhu. První bylo na cestě na fyzio, kde mě po vystoupení z tramvaje zastavila vysportovaná žena, s tím, že mi prostě musí říct, že mi to dneska fakt sluší. Popřála mi hezkej den a šla si po svým. A mě to překvapilo (a potěšilo) a myslim, že se mi něco podobnýho stalo v životě poprvé.
Druhé setkání mělo zcela jiný charakter a spočívalo v tom, že si se mnou chtěla hodně intenzivně povídat paní při čekání na tramvaj. Po krátkém small talk (několika větách ze slušnosti) o mé zrzavé barvě vlasů mi vysypala, že vlastně odhalila masivní případ pedofilie ze strany jejího strýce. Napsala a na internetu publikovala o tom článek, ale policie jí ho pod pohrůžkou zatčení donutila smazat. Ale ona se musí trochu usadit a chce do toho zase pořádně píchnout. Taky měla problémy s otčímem a matkou alkoholičkou. A to mi všechno řekla během dvou minut a vlastně u toho byla tak hezky usměvavá a zase mi popřála prima den. A z toho jsem teda byla opařená podstatně víc.
Práce
Já mám svou stabilní práci s fixním příjmem a Adam střídá zahradničení a pomoc s fasádami (nebo s tím, co je zrovna potřeba). A to teď klidně i 6x do týdne. Proto jsme měli málo mimopracovních aktivit (a tudíž i málo fotek). A tak když se Adam vrací z práce, dělá doma stojky, aby se mu všechny ty doláče vysypaly z kapes do společný kasičky. Takže se máme po finanční stránce zatím asi nejlépe, jak jsme se tu měli. A jsme za to každý den fakt upřímně vděční.
To samozřejmě neznamená, že si můžeme kdovíjak vyskakovat. Až teď se nám pomalu daří si splatit vlastní dluh za auto (jako ale nemyslete si, že jsme za dva měsíce ušetřili přes $2000, ten dluh nebyl na celý auto, něco jsme měli jako základ 🤑). A vlastně právě včas, protože začínáme řešit tu červnovou dovolenou na Bali.
Zahradničení Adamovi poskytuje možnost nahlédnout do životů (nebo teda spíš zahrad) finančně velice dobře zajištěných lidí. Tenhle týden byl třeba v rajský zahradě s honosným atriem v řeckým stylu, stromem a sochou (ze které vytékala voda) uprostřed. Ale jako těšte se na další týden, protože ten to vyhnal ještě o štok vejš.
Každá práce má samozřejmě svoje výzvy. Takže zatímco Adam musel řešit třeba extrémní teploty a související fyzickou náročnost zahradničení, já mám spíš výzvy psychickýho charakteru. Ve smyslu práce na vlastní trpělivosti, snahy chápat i do té doby nepředstavitelné dotazy a požadavky a nutnosti být milá a usměvavá, i když mě bolí půlka těla a nemůžu ani normálně otočit hlavou.
A teď si představte, že je pondělí. Den, kdy nastupují noví/nové studující. Nastupují do školy anglického jazyka v Austrálii. Ještě jednou: do školy anglického jazyka v Austrálii. Vy stojíte za pultem recepce, vyzýváte postupně příchozí, aby Vám ukázali/y pas, kontrolujete údaje, dáváte podepsat formuláře na bydlení, karty pojištěnce/ky a posíláte je za kolegyní Adrianou, aby je vyfotila do našeho systému.
A v tom Vám k pultu dorazí mladý muž a místo pozdravu řekne: Hablas español? Mluvíš španělsky? A Vás nenapadne odpovědět nic jinýho, než: No! Welcome to Australia! (Ne! Vítej v Austrálii!). A připadá Vám to samozřejmě jako adekvátní odpověď. Ale pak Vás chytne trochu paranoia a říkáte si: nebylo to nevhodné? Neměla jsem říct spíš: Je mi moc líto, že v Austrálii ve škole anglického jazyka nemluvím jakožto recepční španělsky. Počkal bys, prosím, hodinku, dvě, já se zavřu do úklidové místnosti s YouTube a slibuji, že si potom hezky španělsky popovídáme?
Samozřejmě, že ten mladý muž se uměl anglicky poměrně obstojně dorozumět. Ale tak co, za zkoušku nic nedáte, že jo. Takže zatímco on zkusil mojí španělštinu, já jsem i v týdnu 23 zkoušela zvedat telefony a řikám si, že příště začnu hovor následovně: Dobrý den, mluvíte česky? Ty telefony pořád bolí, je to nekomfortní a pokaždý, když začnu mluvit, tak se zadejchávám a zadrhávám (na což v češtině nejsem absolutně zvyklá). A bojím se, že nebudu vědět, jak požadavek vyřešit. Ale naštěstí mám skvělý kolegyně, který mě nikdy nenechají ve štychu.
Další moje osobní výzva, se kterou se v práci setkávám, je tisk. Ano, tisk. Poskytujeme studujícím možnost si tisknout, co potřebují. A to byste nevěřili, ale většina z nich to chce jednostranně (tudíž nešetřivě). Adam má teorii, že si to potom lepí do sešitu. Ale já jsem byla na úřadu (v předchozí práci) zvyklá tisknout co nejvíc úsporně, černobíle, oboustranně, 2 strany na list. A tohle plejtvání mi dává zabrat.
Ale co je úplně nejhorší, jsou certifikáty. Když na BROWNS skončíte se studiem, máte nárok na certifikát, to dá rozum. Ten certifikát si můžete stáhnout v online aplikaci, takže ho máte rovnou v pdf na celý život k dispozici. No anebo přijdete na recepci s tím, že ho chcete vytisknout (na stříbrný papír, podotýkám). Lenka Vám vysvětlí, že ho najdete v pdf v aplikaci ke stažení a že rozhodně není povinný ani nutný si ho tisknout. A že pokud ho vyloženě nepotřebujete někam odevzdat anebo se náhodou zajímáte o životní prostředí a přírodu, tak ho najdete v pdf v aplikaci ke stažení.
A Vy pak odpovíte, ať Vám ho vytisknu. A já řeknu OK, fájn, usměju se a uvnitř trpím. Protože jsem už tolikrát viděla zmuchlaný stříbrný papíry čouhající z kabelek nebo učebnic. Takže je podle mě pochopitelný, že se mi to tisknutí zdá v dnešní době úplně zbytečný. Vůbec by mě nikdy dřív nenapadlo, s čím vším budu muset vnitřně zápasit. #ekoteroristka
No a konečně jdeme do finále. V sobotu se konal školní výlet do proslulého Byron Bay, kde je legendární maják a nejvýchodnější místo v Austrálii. Jak se tak střídalo počasí, dalo mi obrovsky zabrat, abych sehnala aspoň 5 studujících, co měli/y o výlet zájem – lidi se hodně báli deště. Ale podařilo se. V 8 ráno v sobotu jsem se se studentkama sešla na místě určení, dala jim na sebe číslo pro případ potřeby a slíbila, že se spolu báječně pobavíme. Čekaly jsme na autobus s lidmi z BROWNS Brisbane, ke kterým jsme se měly přidat.
Autobus přijíždí, nastoupíme za na první pohled rozverným řidičem / průvodcem, studentky se posadí, rozdáme jim papíry k podpisu a zjistíme, že… Pro mě tam není místo. Můžu si prej sednout na zem, říká řidič s tím, že ještě musí udělat jeden telefonát. A tak ho udělá, pak si mě zavolá ven, oznámí mi, že na zemi sedět nemůžu. Prý to není bezpečný, což mě samozřejmě ani trochu nepřekvapuje a vlastně jsem ani neměla dobrej pocit z toho, že to hrozilo. Řidič vysvětluje, že nedostal aktualizovanej seznam lidí, tudíž přijel s malým autobusem. Omluví se, chce se obejmout na důkaz věčného přátelství a já musím jít studentkám teatrálně oznámit, že: jejda, došlo k nedorozumění a já s Vámi jet nemůžu, ale to přece absolutně nevadí, pobavíte se i beze mě.
Přišlo mi to trapný, byla jsem naštvaná, protože jsem se na ten výlet samozřejmě těšila, investovala čas do cesty ke škole, atd. Ale co, no, selhání lidského faktoru se objevuje ve všech profesích a bylo nám slíbeno, že se to už nebude opakovat. A protože do Byron Bay chceme jet určitě i s Adamem, tak je to vlastně jedno.
Po tom, co Adam po poledni dorazil z práce, jsme jeli na dvě hoďky k moři, kde tentokrát extrémně foukalo. Cestou domů jsme si koupili pár ciderů a udělali si hezký sobotní odpoledne na verandě.
