Je to sice se zpožděním, ale jak jsem slíbila, tak se vracíme k jednomu výjimečnému pátečnímu večeru. 7. února se tady v místním kulturním centru konal zahajovací večer Eurovision 2020 – Australia Decides následovaný hlavním rozhodovacím večerem v sobotu 8. února (psala jsem už tady).
Já jsem měla štěstí, že v práci byly k dostání nějaký volňásky a 2 z nich kolegyně z marketingovýho týmu nabídla i mně. No a to bychom s Adamem byli hloupí, kdyby se nám nechtělo jít, žejo.
Takže jsme se v pátek večer ocitli v centru natáčení živého televizního přenosu koncertu 10 soutěžících a několika hvězdných hostujících. Myslíme si, že se nám povedlo několik fajn fotek. Nikdy jsme na podobným přímým přenosu / živým natáčení nebyli. Není proto asi divu, že nás to celý řádně fascinovalo a chceme to s Vámi sdílet.
Dodneška sice přesně nechápeme, co se ten večer vlastně dělo, protože se posílaly smsky a někdo vlastně vyhrál a zpíval na závěr svou píseň podruhé. Nicméně to nebyla ta hlavní výhra. Ta se odehrála v sobotu a až sobotní vítězka se podívá na finále Eurovize do nizozemského Rotterdamu. Googlili jsme, ale prostě jsme to nevygooglili.
Večer otevřel extravagantní muzikant a perfomer iOTA s písní Life (Život) a mělo to takovou bowievskou energii. Po něm přišel s kytarou teenagerský idol a písničkář Jordan Ravi s vlastní tvorbou Pushing Stars (Tlačí/c hvězdy). To jsme s Adamem vyloženě nudili, ale asi nejsme cílovka. Jo a! Tenhle interpret ten páteční večer teda vyhrál, jen tak mimochodem.
Jordana následovala první ženská soutěžící, Adamova favoritka, Jaguar Jonze. Zpívala trochu depresivní písničku Rabbit Hole (Králičí nora) a měla moc dobrou pódiovou prezentaci (ano ano, příští rok budeme s Adamem rozdávat ceny hudební kritiky). Navíc žije v kulturním Brisbane, tak jsme asi nějak cítili, že je nám blíž.
Trochu depresivní divočinu vystřídala srdceryvná melancholická zpověď vítěze Austrálie má talent z roku 2011, Jacka Vidgena. Když vyhrál, bylo mu 14 (!). Nicméně, ani jeho písnička I Am King I Am Queen (Jsem král, jsem královna) nás moc neuhranula.
Co nás ale uhranulo byl čas, za který jevištní technika zvládala všechno připravit, změnit a přestavět. Fakt jako v řádu několika desítek vteřin došlo k úplný změně pódia, většinou za použití jednoduchých, ale velmi efektních přestaveb.
K těm náročnějším, ale za nás o to kýčovitějším, jednoznačně patřila prezentace známé australské hvězdy Vanessy Amorosi. Písnička Lessons Of Love (Lekce lásky) začínala Vanessou ležící na zemi pod autem. A tohle mělo všechno – silnici vedoucí do neznáma, bouřku, déšť – a to i naživo!
Vanessa nám ukázala, že pro umění se musí něco vydržet. A kameramani a technici nám zase odhalili pár kouzel dokonalých záběrů, na který se potom díváme doma a říkáme si, jak to pěkně vypadá. Ty, táto, to je snad vopravdická voda, nebo co?!
Naší společnou favoritkou se stala rodačka ze Sydney a poloviční Řekyně Diana Rouvas. Ta měla při písničce Can We Make Heaven (Můžeme vytvořit nebe?) méně náročnou úpravu pódia, ale o to víc toho předvedla hlasově (fakt, tohle jsme poznali dokonce i my).
Po poloEvropance přišlo zklamání večera – australská obdoba Dana Nekonečnýho. Místním publikem velmi oblíbený Mitch Tambo a jeho písnička Together (Spolu). Mitch byl ale TAK slabá obdoba nesmrtelného Dana, až to bylo vlastně dost blbý. Tohle vystoupení za nás mělo takovou kvalitu, že jsme si (poprvé za večer 😄) říkali, že ani nechceme, aby nás zabírala kamera.
Moderátorka nás každou přestávku během večera nabádala, ať máme happy faces (šťastné obličeje). A nám to teda obecně problém nedělalo, protože nás fakt bavilo to celý sledovat. Ale tohle bylo prostě celý takový velký špatný, nejvíc asi znatelně falešným zpíváním. A protože Adamům brácha Viktor je pražská muzikálová hvězda, tak jestli něco poznáme, tak falešný zpívání. Máme to totiž v rodině, žeano 😄.
Kdybychom měli místa na sezení, tak by nás hlasem pořádně posadila na zadek další vystupující, populární australská umělkyně Casey Donovan a její Proud (Pýcha). Po Mitchovi to byla z estetického a uměleckého hlediska dost příjemná změna. Jo a! Casey má knížku, která se jmenuje Big Beautiful & Sexier (Velká, krásná a ještě víc sexy).
Jako předposlední, bosá milovnice barevných vlasů, vystoupila Montaigne s písničkou Don’t break me (Nezlomíš mě) o dynamice v rozpadajících se partnerských vztazích. No a Montaigne to nakonec v sobotu celý vyhrála a pojede do Evropy.
Večer uzavřel takový komorní zpěvák a klavírista v jedné osobě Didirri, jehož pódium při písničce Raw Stuff (Surový věci) bylo sice hezky jednoduchý, ale tak nasvícený, že se Didirri nedal vyfotit ostře., a to jako jediný. Pardon, Didirri.
Aby bylo víc času na posílání smsek, ještě jsme měli možnost podívat se na několik vystoupení popového fenoménu ze Švédska (tohle nejsou moje slova, to jsem opsala z nějakýho bulváru, zjevně) Månse Zelmerlöwa, a australské umělkyně Dami Im. Ta v historii australské Eurovize vyhrála s nejvyšším skóre. Zpívali zvlášť i dohromady.
A závěrečné shrnutí? I když se s Adamem ani jeden moc neorientujeme v aktuální australské popové scéně, tak jsme si ten večer fakt opravdicky užili. Fandili jsme, tleskali a byli upřímně fascinovaní z toho, co a v jakým čase se na pódiu odehrávalo v přestávkách. Taky z toho, jak se točí ty různý moderní záběry z koncertů.
Hodně nás teda překvapilo, jak málo nás v kulturním centru bylo. Vlastně jen stačilo pár řad u pódia na záběry, kde jde vidět publikum, a zaplněný místa na sezení na záběry, kde je k týhle části sálu moderátorská dvojice otočená zády. Ono vlastně, kdyby bylo narváno, těžko by se tam ti moderující mohli takhle přemisťovat a každou chvíli točit odjinud.
Mimochodem, moderátorská dvojice byla složená z devětadvacetiletýho stand-up komika Joela Creasey a televizní a rádiové hvězdy Myf Warhurst, která byla v podstatě ve věku našich mamek (a nehrála si na to, že to tak není). Což bylo vlastně dost sympatický a fajn a myslím, že by se české produkce mohly v tomto ohledu inspirovat.
