Tenhle výlet byl jen o pár nedělních hodinkách malý kousek od běžné žijící goldcoasťácké civilizace. Chráněná oblast Coombabah Lakelands v nás ale zanechala takový dojem, že jí musíme věnovat samostatný prostor.
Věděli jsme, že na klokany a koaly se většinou lidi jezdí dívat do místní divoký ZOO (psala jsem o ní třeba tady). Já tam byla s děckama z práce taky a i přes nějaký výhrady to považuju za fajn zážitek. Ale pořád je to ZOO, žejo. Musíte platit vstupný, kolem je spousta vedlejších atrakcí pro děti, ploty. A tak jsme se rozhodli, že teda zkusíme tu Coombabahu, protože lidi na Instagramech říkali, že tam jsou klokani v divoký přírodě. A od první chvilky jsme věděli, že nebudeme litovat.
Do té chráněné oblasti projedete bránou, která je denně otevřená od šesti ráno do šesti večer a jste tam. Prostě jste uprostřed žijící divoký přírody. Sice na jedný straně míjíte soukromý malý letišťátko, ale to fauně a flóře zjevně vůbec nebrání v tom, aby prosperovala a hrála tam prim.
Už před parkováním vidíme vedle cesty dva klokany, takový místní zvědavý hlídače, nejspíš, a tušíme, že to bude dobrý. A taky je. Parkujeme a už z místa vidíme desítky krmících se klokanů, klokanic a klokaňat. Spoustu ptáků a zeleně. Vklouzáváme do klokaní společnosti, máme respekt, ale nebojíme se. A oni rozhodně taky ne. Odhadujeme, kdo je tam ten hlavní klokan. Což znamená, že hledáme toho s největší svalovou hmotou na prsou a v ramenou. Fotíme, smějeme se jejich drbání na břiše (představujem si, že takhle se na břiše drbal Tyrannosaurus rex) a odpolední hygineně, a užíváme si příjemnou fascinaci, že tohle je FAKT Austrálie, a jdeme dál.
V oblasti je několik značených okruhů, což předem nějak zvlášť nezkoumáme a vybíráme si prostě třeba tenhle. Tak jdeme dál podél močálů, v nichž se ve vodě rozhodně něco pohybuje. Za jediný mínus považujeme naši nepřipravenost v podobě opomenutí repelentu, protože těch komárů! Asi to tak ale mělo bejt, co bysme taky zamořovali rezervaci nějakou chemií, žejo. Však můžeme bejt rádi, že tam vůbec jsme.
A tak jdeme dál po dřevěný stezce, kterou po obou stranách lemujou ty močály jako z Cesty do pravěku. A přemýšlíme, kolik asi je na deseti metrech čtverečních jedovatých pavouků a hadů. Protože ohromný pavučiny a pavouky, samozřejmě, vidíme, ale naštěstí jen z bezpečný vzdálenosti. Výrazně cítíme bahno, vlhkost a svědění po komářích štípancích. Pro jistotu občas dupeme, kdyby náhodou byla nablízku pakobra. A vyhýbáme se malým roztomilým zeleným žabkám. “Malá a roztomilá žabka” pro mě je vlastně dost na hraně oxymóronu, protože jestli mám v životě z něčeho reálnou fobii, jsou to žáby a olizování dřívka od nanuku.
Za celou procházku po pravěkým okruhu potkáváme jen jednu rodinu se psem. Docházíme až k nějakým domům v osobním vlastnictví. Takže se otáčíme a jdeme zpátky, mokneme, pak odbočujeme na jinou stezku a jsme v místě, kde nás prve vítali ti klokani – hlídači. Tady si taky všímáme mapy a zjišťujeme, že stezek je kolem mnohem víc, a že jedna z nich je stezka Koalí. Takže je nám jasný, že se sem příště musíme vrátit podívat se po koalách.
Na cestě k parkování si najednou všímáme duhy. Krásný, čistý, sytý duhy. Vlastně dvou! Fotíme jak diví a za chvíli nám duhy začínají mizet před očima, tudíž stojíme vlastně pod jejich koncem. A na konci duhy lidi nachází co? Poklad. Takže Adam žertovně poznamenává, že našel poklad ve mně. A já vim, že jsme v tu neděli určitě objevili další část pokladu, kterej nabízí divoká australská příroda. V ní je ještě pořád všechno v pořádku a rovnováze.
