Týden 27 jsme zahájili výletem do chráněné oblasti Coombabah Lakelands, která nás tak oslnila, že jsme jí věnovali samostatný prostor tady. Tak se s námi mrkněte na další divokou faunu a flóru.
Začali jsme víc (ano, až v druhé polovině března) pociťovat obcházející Coronavirus. Do týhle doby se to tady vlastně moc neřešilo. Sledovali jsme hlavně vývoj v ČR, ale tady to bylo takový nijaký. Věděli jsme, že údajně není nikde v Austrálii toaleťák. Ale protože nám ho zajišťuje paní domácí, mohli jsme si z toho dělat i trochu srandu. Nikdo nevěděl, proč zrovna toaleťák. Až nám domácí řekla, že Austrálie odebírá hodně tohoto produktu z Číny. A právě kvůli Coroně zaznamenala dočasnej výpadek (kterej i po měsíci stále trvá). A Austrálie si svýho vlastního neprodukuje dost. Tolik k příběhu toaletního papíru.
První potvrzenej případ jsme v Austrálii sice měli už v druhý půlce ledna, ale ani tady nikdo nepředpokládal, že se to takhle rozjede. V Týdnu 27 už se všudypřítomným informacím nešlo vyhnout. Byly toho – logicky – plný rádia a TV. A i když na telku v podstatě nekoukáme, prostě se to k nám začalo víc dostávat. Plus já jsem vyloženě musela aktualizovaný informace vyhledávat, protože se to od nás očekávalo v práci.
Naše první coronový nákupy v úterý 17.3. byly trošku devastující. Osobně jsme pocítili zásobovačskou realitu. Ve třech krámech ze čtyř, který jsme objeli, nebyla absolutně žádná mouka, rýže, těstoviny, toaleťák (ten jsme ani neočekávali), konzervy – ani cizrna, ani žádná zelenina a fazole, žádný brambory, žádná mražená zelenina. Jasně, že krámy byly vlastně pořád plný jídla. Třeba uličky se sladkostma a brambůrkama a nutellou vyloženě přetejkaly. Ale při snaze nandat do košíku něco, z čeho by se dalo uvařit nějaký plnohodnotný jídlo, nás (spíše mě) jímala celkem solidní panika.
V prvním krámě to bylo: ježiš marja, hahaha, Aldi docela zaspalo. V druhým to bylo: ty jo, to zaspání je nějaký obecnější, sakra. Mě pěkně štvou. Ale tak, cizrnu mít budou určitě v tom třetím a s ní se dají dělat divy na tisíc způsobů. Ve třetím už to bylo: Adame, jsem zoufalá, co budeme jíst? A ve čtvrtým jsem se trochu uklidnila, protože tam byla možnost nakoupit aspoň uspokojivý množství pečených fazolí, kokosovýho mlíka (bez něj se prostě neobejdu), nějaký pečivo a konzervovanou zeleninu.
Nebylo snadný to přijmout. V ČR sice chybí droždí a Vy nemůžete péct domácí vymazlený houstičky. Ale tady teď musíte být připravený v kuchyni mnohem víc improvizovat a adaptovat se na jiný záležitosti, než je kupovaný pečivo. Takže přemýšlíme víc dopředu – když jdeme do krámu třeba jen pro to pečivo a vidíme v regálu poslední kilo rýže, bereme ji, i když zrovna nejdeme vařit kari. Prodává se beztak jen jedna na hlavu. Stejně jako konzervy (tam jsou to 2 ks na osobu), mouka – kterou jsem ale opravdu už skoro měsíc v krámě neviděla. Nebo z jiného soudku toaleťák, mýdlo na ruce nebo další dezinfekční a čistící prostředky. Je to zvláštní a pořád si lámeme hlavu, proč se to (nejen) tady děje.
Po tom prvním setkání s realitou a prožitým vztekem na “sobecký” lidi, co si naplnili doma všechny ty velký spíže a sklepy, až nezbylo na ostatní (třeba podstatně chudší přistěhovalce a přistěhovalky z východní Evropy) jsme si uvědomili, že burákovýho másla, marmelád, nutell a toasťáků je všude pořád dost. Takže by to v krizi vlastně vypadalo v podstatě jako splněnej dětskej gastronomickej sen.
Ke konci tohohle týdne Austrálie oznámila uzavření hranic a u mě v práci začalo být všem jasný, že se začíná smrákat na horší časy.
Protože ale náš život samozřejmě není jenom o Coronaviru, zažili jsme i jiný věci. Třeba jsme zjistili, že už je tu od začátku března podzim – coooo? Roční období se tady střídají přesně po třech kalendářních měsících. Takže po létě (prosinec – únor) přišel prostě 1. března podzim. To nás trochu rozhodilo, protože jsme toho chtěli v létě tolik stihnout (třeba se mnohem víc koupat v tý ultrateplý vodě). A najednou jsou tady podstatně chladnější noci a rána. Ale teplý dny vhodný na opalování mají pořád potřebnou sílu. Takže je to vlastně dost příjemný.
Objevila jsem, že vláda Queenslandu má na webu část zaměřenou pouze na ženy – poradenství v oblasti zaměstnání, zaměření na specifica ženskýho zdraví, bezpečnost, období penze, postavení v komunitě a taky historii queenslandských žen. A to mi přijde prima pokrokový.
V týdnu 27 jsem stihla ještě poslední větší aktivitu se studujícími před tím, než se to všechno zavřelo. Navštívili jsme vyhlídkovou část mrakodrapu SkyPoint – nejvyšší budovy celý Austrálie. SkyPoint má 77 pater, 235 metrů a poskytuje v podstatě 360 stupňový výhled po okolí. Kromě toho, že bylo fakt oslňující a krásný dívat se na Gold Coast z takový výšky, tak jsme si za pomoci toho nadhledu hodně uvědomila vděčnost.
Vděčnost za to, co jsme s Adamem za ten půl rok spolu a každej zvlášť zvládli. Že fakt žijeme ve městě, který jsme od stolu v Čechách vybrali přesně podle tadytěch fotek na Googlu, který jsem si teď měla možnost sama vyfotit. Šla jsem pak domů pěšky a byla vděčná za dvě Adamovy práce, za to, že mi umožnil dát si na čas a počkat si na práci, která mi bude dávat smysl a bude mě posouvat. Za to, že máme denně možnost užívat si oceánskej vzduch a vodu, celej rok bez přízemních mrazíků a břečky na chodnících.
Protože jsme si všimli, že přišel podzim, měli jsme pocit, že o víkendu musíme podniknout zase něco výjimečnýho. A tak jsme se vypravili na jednodenní výlet do Byron Bay. Máme zase plno fotek, takže bude samostatný článek.
Škola
Po emailu nám bylo oznámeno, že poslední týden před dvěma týdny volna pojedeme jenom online (protože virus) a po těch dvou týdnech, že se ještě uvidí. Konec školního hlášení.
Práce
Sobotu jsem měla původně strávit v zábavním parku s jedním účastníkem dalšího juniorskýho tábora. S kolegyní z pobočky v Brisbane, kterou čekalo to samý, se nám vlastně vůbec nechtělo. Ne, že bychom panikařily. Jen jsme řešily, že zatímco se všude podporuje a praktikuje práce z domova, my máme jet ošmatlávat mastný tyče na centrifugách se stovkama dalších lidí, který se rozhodli si tady tu dovolenou užít do poslední chvíle. A protože s kolegyní asi víme, jak si správně přát, někdy ve čtvrtek bylo rozhodnuto, že se nikam nepojede. No a v neděli už byly zábavní parky zavřený.
Na recepci to byl docela mordor, protože ne každý si v době pandemie zachovává chladnou hlavu a (zdravej) rozum. Tak to prostě je a nedá se to kritizovat nebo nepřijímat. Studující tudíž začali/y hromadně panikařit, činit rozhodnutí o návratech domů z minuty na minutu pomalu uprostřed vyučování, a to zejména do míst, kde je to dlouhodobě v Evropě nejhorší – Španělsko a Itálie.
Kolegyně se začaly netajit tím, že musíme začít počítat s možností uzavření školy a padaly i otázky jako: kdo za nás zaplatí hypotéky? Já jsem ale zůstávala pozitivní a říkala jsem si, že když mi to přání vyšlo se zábavním parkem, mohlo by vyjít i teď.
Vedoucí akademického týmu zorganizovala sbírku základních potřeb pro studující v nouzi. Těch, nebudeme si lhát, máme ve škole minimum. Šlo ale hlavně o to, že když jsem svoje rozčarování z absence základních potravin pocítila já, klepavou bradu mi zastavil Adam se slovy, že je to v pohodě, protože živit se nepřetržitě nutellou a burákovým máslem je vlastně obdoba ráje. Studující, narozdíl ode mě, šli/y za touhle vedoucí akademického týmu s tím, že v podstatě mají strach, jestli nebudou nuceni/y vyhladovět k smrti.
A cynická část mojí osobnosti se nemohla ubránit otázce: “A jestlipak, když jsi zjistil/a, že v nejbližším obchoďáku (5 minut pěšky od školy) nemají čínský polívky, jsi sedl/a na tramku nebo kolo a jela omrknout i ty další, méně frekventovaný sámošky?”. A tak jsme teda připravily krabici #viralKindness – We’re all in this together (#virálníLaskavost – Jsme v tom spolu), ve který postupně přibývaly nudle, toaleťáky a müsli tyčinky z osobních zdrojů vyučujících.
Vysvětlovací vsuvka k #viralKindness: já si samozřejmě nemyslim, že bezbranným lidem v nouzi by se nemělo pomáhat. Jasně, že mělo! A všema deseti! Jen jsem se tu už mnohokrát setkala s tím, že třeba věk 25 let (tudíž věk, ve kterým se naše rodiče starali třeba o pětiletý děti) vůbec nemusí jít ruku v ruce s dospělostí, samostatností, racionálním uvažováním a smířením s tím, že na světě jsou věci, který se nezaříděj samy jenom proto, že Vám je to pohodlný. Já si totiž myslim, že rozhodnutí odjet na druhej konec světa a stát se tam jazykově i ekonomicky oslabenými články by mělo jít ruku v ruce s přijetím faktu, že tady věci nebudou snadný, že budete muset snižovat svý standardy, vystupovat z komfortních zón… A i to je součástí zahraniční zkušenosti, která nás chtě nechtě posune a udělá z nás v určitých ohledech jiný lidi.
Adam si v tomhle týdnu vyzkoušel zase něco dalšího. Lezl po střechách. Jako doslova, s jištěním a vší parádou. Z používání úplně jinýho svalstva si zase namohl, co šlo. A domu přijel pozitivně naladěnej s tím, že až se vrátí do Čech, bude fakt vymakanej 😄.
