Byron Bay bylo na našem seznamu už pěkně dlouho. Je to město od nás vzdálený něco před 90 km na jih, tedy něco přes hodinu cesty autem. Řešili jsme, jestli tam pojedeme na noc nebo na otočku, a kdy a jak a proč… Až jsme se jeden pátek večer dohodli, že sobotu strávíme právě tam.
A tak jsme 21. března po ránu vyrazili. Počasí nám přálo a překvapilo nás velký množství motýlů všude kolem po cestě, i na dálnici. A taky odpočívadla v New South Wales, který mají svoje jména, jako třeba Sleepy Hollow (Ospalá díra – taky jste si hned vzpomněli na ten film s Johnnym Deppem?).
Na místo jsme dorazili s hodinovým posunem nějak chvíli před obědem a hledali jsme parkování zdarma. Což byl teda v tomhle turistickým městečku docela oříšek. Po chvíli ježdění támhle a semhle jsme dostali tip na free parking u fotbalovýho hřiště (který vypadalo jako to v Markvarticích). Tak jsme to tam ve stínu nechali a vydali se na Maják Cape Byron. Místní maják je jedna z hlavních turistických atrakcí Byron Bay, bez něj by to prostě nebyl plnohodnotnej výlet.
Kudy kam
Takhle… já moc dobrej orientační smysl nemám, ale Adam docela jo. Když někam jdeme, konzultujeme spolu ukazatele a mapy a snažíme se u toho fakt používat mozek. Ale v těch ukazatelích zaměřených na hlavní turistický okruhy kolem Byron Bay, aby se kdokoliv vyznal. Naplánovali jsme si, že to vezmeme nejdřív na maják a potom přes nejvýchodnější místo Austrálie až na pláž Wategos. S cestou od auta a zpátky k němu to mělo být asi něco přes 6 km, takže takový ten výlet “akorát”.
A tak vyrážíme na okruh a jsme si jistí, že správně. Vzápětí ale zjišťujeme, že jsme se nenapojili na správnou stezku, tudíž výlet musíme přizpůsobit a místa navštívit přesně obráceně. V největší výhni teda míříme na Wategos. Tam by Adam po zaregistrování kvality vln a jejich periody už nejradši zůstal. V dálce vidíme hrající si velryby.
V potu tváře potom šlapeme na nejvýchodnější bod Austrálie, kde máme snahu o společnou fotku. Říkáme dvěma rozdílným lidem, aby nás vyfotili. Výsledek? Ani jedna fotka není použitelná, protože na ní: jeden z nás (nebo oba) mrkáme, jeden z nás (nebo oba) mluvíme, jsme rozmazaní, nemáme nohy, ruce, hlavy, vypadáme jako svoji vlastní gumáci. Anebo všechno dohromady. Smutnej příběh, já vim.
Maják, zmrzlina a delfíní hrátky
Takže šlapeme dál na maják. Ten legendární, majestátní maják, který na Vás kouká z poloviny fotek, když kdekoliv hledáte #byronbay. Tak přesně tenhle maják je prostě maják. Bílej, velkej maják. Já vim, že už jsem se tady jednou o svým zklamání z nenaplněných majákových očekávání zmiňovala, ale tohle mělo být jiný. To měl být TEN maják. Jako takhle, on asi fakt vypadá majestátně, když ho vidíte za tmy, z větší dálky a fotíte ho na kvalitní objektiv. Anebo použijete dostatečný množství filtrů. Ale zblízka je to prostě maják.
Situaci zachraňuje porce kvalitní zmrzliny a, teď se podržte, hejno delfínů hrajících si v dáli ve vlnách. Naštěstí ta dále není zas tak obrovská, takže se nám daří to fotit a s trochou soustředění se na ně můžete podívat s námi.
Potom se pralesem vracíme zpátky a cestou se snažíme vymyslet, kde dál neplaceně zaparkujeme, abychom mohli zbytek dne strávit na pláži. Ptáme se v takový zapadlý uličce dvou odjíždějících holek, a ty nás uklidňují, že tady je to zdarma. Adam se ujišťuje, co teda znamená to škrtnutý “P” všude na značkách. Následně je upozorněn, že je tam malým písmem dopsáno, že to platí pro 1. až 6. hodinu noční. Ha! Tak takhle se teda Byron Bay chrání před lidma s dlouhýma autama a matrací na spaní.
Wategos za každou cenu
K autu je to cesta dlouhá. Proto mě Adam nechává ve stínu v parku na lavičce a sám jde pro auto. Pak mě nabírá a parkuje na tom místě, který nám poradily ty holky. Jenže! Já jsem se nějak nenastavila na to, že Adam potřebuje jít bezpodmínečně zpátky na tu Wategos pláž. Takže jeho otázku: “Chceš teda parkovat tady nebo jet někam blíž,” jsem odbyla slovy: “Hele zůstaneme tady, však je to k pláži kousek”. A na nohy jsem si vzala jeho o pět čísel větší gumový pantofle, protože svoje boty na pláž jsem s sebou neměla.
“Však je to k pláži kousek” zase nějak nezpracoval Adam. Takže se vydáváme cestou, která se mi ale po chvilince stává povědomou. Jo, jasně, asi proto, že jsme po ní už jednou šli. A ta cesta není krátká a je do kopce a pak z kopce a my jsme ověšený věcma, uchozený a mně je vedro. No, takže se naštvávám (nejdřív pouze vnitřně) a v hlavě se sama sebe ptám, proč se, sakra, Adam nemůže spokojit s tou nejbližší pláží, a musíme se táhnout až na tu dalekou. Nebo, proč jsme se, sakra, nějak líp nedohodli, nepochopili, nevysvětlili si, jaký máme představy…
Každopádně, na Wategos teda dorážíme už s docela slušně rozhrabaným hrachem (jakože rozhádaní – pro ty, co neznají severočeskej žargon), Adam odchází středem surfovat a já ho během tří hodin vidím jednou.
Být či nebýt nahoře bez
Na pláži se mi líbí. O dost víc, než u nás na těch goldcoasťáckých. Lidi jsou tam takový “jinačí”. Není tam vidět tolik silikonu a o kousek dál tráví odpoledne skupinka holek, který jsou všechny nahoře bez, mají rozpuštěný vlasy, hrají na kytaru a zpívají. A tak mě ta hippie atmosféra strhne a říkám si: to je příležitost se poprvé po půl roce v Austrálii taky opalovat bez horního dílu plavek.
Užuž si ty plavky sundavám a najednou si všímám, že 2 metry vedle si rozbaluje deku parta studujících ode mě z práce. Chápete to? Tak chvilku uvažuju nad tím, jak moc by bylo nevhodný, kdybych dělala, že je nevidim. A pak si řeknu, že by to asi bylo trochu nevhodný (i když o kus dál třeba leží pán, co má bezkonkurenčně větší prsa než já). A využívám situace, kdy se studující pakují do vody. A tak si čtu Jíst, meditovat, milovat a užívám si příjemný opalování, který prokládám koupačkou v teplý vodě a lehce focením.
Někdy kolem 17h má Adam odsurfováno, takže se ještě trochu pohrabeme v hrachu a pak ho necháme hrachem. Adam se vrací sám pro auto a jede pro mě k pláži.
Naše další zastávka je v roztomilým centru městečka. Byron Bay je jedno z takových těch menších dovolenkových destinací, kde máte jednu hlavní ulici s ubytováním, pár postranních se suvenýrama, fast foodem a několika restauracema, jednu večerku a spoustu krásných pláží.
Bohužel už jsou tu krámky s různým rozevlátým oblečením, sekáče a suvenýry zavřený, tak se aspoň bosky procházíme a přemýšlíme, co s večeří. Já chci šetřit, protože přece nebudu mít za chvíli práci, ale Adam je spíše pro dát si večeři tam. Takže nakonec váháme mezi Orgasmic Falafel (tak se ta restaurace fakt jmenuje) a Succes Thai Food bistrem. Vítězí bistro a my si totálně užíváme výborný veganský pad thai (u kterýho se nás – zase – ptají i na to, zda chceme jídlo ochutit rybí omáčkou nebo ne, protože v Austrálii dobře znají rozdíly mezi veganským/vegetariánským jídlem a tím, kde jsou živočišný produkty).
Budeme se opakovat, ale i v Byron Bay se nám mimořádně líbilo a uměli bychom si představit strávit tam podstatně víc času. Dýchá tam na Vás (ještě větší) pohoda, klid a bohémská rozevlátost. A to my máme rádi.
