Coronavirus tentokrát pouze na 2 odstavcích!
Tak už i na naše pláže došlo. Kvůli viru tu zavřeli 3 nejnavštěvovanější pláže (Spit, Surfers Paradise a Coolangata) a přilehlá velká parkoviště. Naštěstí se ale Gold Coast pyšní celkem 60 km pláží, takže kluci zachovali surfařský klid a prostě jezdili jinam. Goldcoasťácký starosta se dokonce nechal několikrát slyšet, že sice chápe naléhavost situace a zavírání populárních pláží kvůli zamezení přenosu Coronaviru. Zároveň ale upozornil, že pro lidi je velmi důležité mentální zdraví, a to si místní udržují právě pobytem na pláži. Apeloval proto na dodržování rozestupů a důraz na neshromažďování většího počtu lidí, ale cvičení, běhání nebo chůzi po pláži vyloženě podpořil.
Placený parkování u nás zrušili všude v širším centru. Obchody s jídlem mi ještě stále přinášejí frustraci. Prostě nemůžete plánovat, co budete vařit k obědu, protože na to dost možná nesežene všechny ingredience. Ale zase to v lidech trénuje improvizaci a neplánování, to je taky důležitý.
Napsali nám z agentury Information Planet, že by na sociálních sítích rádi sdíleli stručný rozhovor s námi a pár fotek k tomu. Tak jsme neváhali, připravili odpovědi a pod TÍMTO odkazem si můžete přečíst výsledek, pokud máte chuť a náladu.
Četba, Ikea, podzimní surfování a další volnočasové aktivity
Dočetla jsem knihu podle skutečného života autorky Elizabeth Gilbert Jíst, meditovat, milovat. A byla jsem z ní tak nadšená, že Vám tady o ní chci napsat. Na prvních stránkách, kde se autorka rozplývá nad hlubokýma hnědýma očima italského hřebce jsem nejdřív pochybovala. Ano, vytvářela jsem si závěry a byla jsem docela blízko k tomu knížku odložit. Ale naštěstí jsem to neudělala a pak jsem si na ní smlsla za “pár” seancí. Brala jsem jí jako inspiraci k vlastním úvahám a zahrnovala jsem do nich i Adama. A to se rozhodně nestává u všech knížek.
Po dočtení jsem si teda googlila, jak postupoval autorčin život dál a byla jsem trochu zklamaná (jooo, měla jsem očekávání – zase). Tak to kdyžtak třeba nedělejte, jestli se ke knížce někdy dostanete😄. Rozečetla jsem duchovně-ezoterickou bibli: Moc přítomného okamžiku od Eckharta Tolle. Zatím se mi to na mě zdá až příliš filosofický. Tak si dávám pauzy, ale chci se tím prokousat.
S Adamem jsme měli na začátku týdne 30 takovou línou neděli. Prohlíželi jsme si katalog Bunnings (místní domácí potřeby, hobby market atd.) a to nás navnadilo na český katalog IKEA. A tak jsme se oba (fakt) kochali, stavěli vzdušný zámky a plánovali, co by se nám líbilo jednou v našem budoucím společném doma (mimořádně upozorňuju na str. 236-237).
Jako určitě musíme mít vzdušný a světlý byt (to jsou dva základní atributy, kterými naše současná sluje bohužel vůbec neoplývá). Nad postelí v ložnici (nebo v rohu, promiň, Adame) bude mít zřejmě svoje čestné místo nejkratší surf, na který se tu Adam vypracuje. A v relaxačním / čtecím koutku bude rozhodně viset obraz australské malířky Kariny Jambrak. Tu jsem tady na Instagramu objevila už asi před půl rokem a čekám na správnou chvíli (ta přijde asi až začnu zase vydělávat😃), kdy si od ní něco koupíme jako památku na celý zbytek našeho života.
Máme nefalšovanej podzim. Na pláži už odpoledne bývá docela slušná zima (kvůli větru). Voda je taky docela studená, surfaři a surfařky postupně přidávají delší a silnější neoprenové svršky. Adam má jen ten jeden vršek, takže se asi blíží čas, kdy bude muset investovat do neoprenu na celé tělo. Protože on je sice otuželej, ale až takhle podle mě teda ne. Na mě už ta voda svou teplotou není vůbec. Ano, můžeme se shodnout na tom, že jsem rozmazlená. Anebo jsem prostě takový ten neotužovací typ. Víte, jak někomu na bolest dělají dobře spíš studený nebo teplý obklady? Tak já jsem rozhodně ten teplý typ. Chtěla jsem tím říct, že se už nekoupu. Adam se teda snaží využít každou volnou chvíli, kdy jsou nějaký vlny, protože se blíží zima a se zimou flat (tak se říká tomu, když je oceán plochej, bez vln).
Adam chodí do práce někdy skoro denně, ale někdy třeba jen dva dny v týdnu. Tu dobu já využívám k tomu, co chci dělat záměrně sama, nebo nezáměrně, ale hodí se to. Často se během dopolední opaluju na mole a poslouchám inspirativní podcasty. Sluníčko má tou dobou ještě pořád sílu na to, aby dokázalo příjemně opálit. Ještě, že tu zahradu a molo máme. Karanténa má v tomhle prostředí úplně jinej rozměr.
Začala jsem doma cvičit jógu podle videí Pavly Rožumberské (na Facebooku studia Kodokai Opava). Dávám si teda jenom softíčkový verze, ale když se hecnu a zkouším zpevňování středu těla, tak to je jak lekce fitness cvičení, akorát u toho hraje meditační hudba a lektorka na Vás mluví pomalým, klidným hlasem. Jinak mě tohle posilování frustruje uplně stejně.
Po večerech se s Adamem procházíme po okolí, sledujeme, jak to tam s karanténou a prací z domova ožilo, někdy bereme foťák a fotíme západový barvy našeho poloostrova. Koukáme taky na další seriál: Babylon Berlin, taková noir krimi z období Výmarské republiky. Já už jsem ho teda před 2,5 lety viděla. Jenže o mně se ví, že mi chybí gen na pamatování si děje filmů, seriálů, knížek (pamatuju si většinou jen fragmenty děje, příběhy dílčích postav nebo jen pocit: líbilo x nelíbilo). Tak si to užívám i podruhý a lekám se a jsem napjatá a přemýšlím, kdo to teda byl… Takže i po 2 letech dobrý!
U nás v domku se chystají změny. Spolubydlící Honza z Děčína nám řekl, že se za dva týdny bude po skoro 2,5 letech stěhovat. V domku teda zůstaneme 4 a uvidíme, jestli to bude dočasně nebo ne.
S blížícími se Velikonocemi jsem nám objednala ekologické veganské deodoranty a sprcháč značky Native. Ty produkty mě zaujaly ve videu jedné ze dvou YouTuberek, které tady sleduju, a která na ně poskytovala slevu. A tak jsem si říkala, aby nás nepokadil ten beránek, žejo. Deodoranty měly přijít za dva dny, pak teda za 7-10, protože Corona. A tak jsem se chtěla blíž podívat, jak k nám cestují. Zjistila jsem potom nejen, že cena byla v amerických dolarech (čili podstatně větší, než jsem si myslela a za kterou jsem je byla ochotná pořídit), ale taky, že k nám jdou až ze Spojených států.
A to byla letos jediná věc, kterou jsme v souvislosti s Velikonocemi řešili. Níže tematická fotografie.
Škola
Přišlo úterý po dvoutýdenním volnu, což znamenalo se na půl devátou ráno přihlásit do všech těch různých online platforem a do videochatu s naší vyučující. Pak různý zkoušky, ukázky, vyrušování pozdě se hlásících lidí, co si chtěli při karanténě trochu přispat. Online vyučování je náročné. Věčně se někdo na něco ptá – někdy prostě proto, že má špatný připojení a neslyší, nestíhá, nerozumí. Někdy ale taky třeba proto, že si zrovna o něčem povídal/a se spolubydlící/m (to vím proto, že si lidi nevypínají mikrofony). Pořád se vzájemně zdržujeme. Práce na 15 minut trvá 4x tak dlouho. V podstatě nejde mít vlastní tempo. A to není za odměnu.
Na druhou stranu, já tímhle musím projít jednou týdně a většinou to mám za dvě až tři hodiny odbytý. Neumím si představit ty studující, kteří/ré to mají denně. Klobouk dolu!
Práce
Tahle část článku bude v následujících týdnech poněkud kratší než jste byly/i zvyklé/í.
Já k tomu nic nemám a Adam mi většinou podává jen stručný informace. Tenhle týden kombinoval zahradničení a ještě tu druhou brigádu. Ta byla tentokrát mimořádně náročná, spíš ale psychicky. Vázla tam nějak komunikace, Adam to asi neměl dostatečně vysvětlený, a nějak se to všechno kazilo… No a od tý doby na týhle brigádě nebyl a žijeme výhradně z příjmů ze zahradničení. A jde to.
Trochu vážnosti a hloubky na závěr
Když jsme poprvé procházeli obdobím bez práce, bylo to hodně náročný. Bylo těžký si v tom nacházet pozitiva a netrápit se z toho, že nemáme příjmy. Cítila jsem všudypřítomný pocit (existenční) nejistoty, na který jsem nebyla do tý doby až tak zvyklá. A který mi obecně nedělá dobře. Raději mám věci pod kontrolou, jisté, předvídatelné. Neřešili jsme skoro nic jinýho, pořád se to vracelo a bylo to hodně nepříjemný.
A pak přišla práce. Nejdřív první Adamova, kdy byl někdy pryč třeba 14 hodin. Ale zase vydělal dost peněz. A peníze s sebou v tý době přinášely pocit vytoužené jistoty. Pak jsem našla práci i já, v době, kdy měl zase Adam období sucha. Tak jsme se v těch nepříjemných pocitech vystřídali. Já chodila do práce vydělávat jen tak tak na jídlo a nájem. A Adam jezdil s knížkou sám na pláž, kde se mu dařilo vyhýbat se stresu, kterej pramenil asi spíš z mýho než Adamova vnitřního nastavení. Pak se objevila další práce i Adamovi a nastalo období klidu, vydělávání, splácení vlastních dluhů a nakonec i šetření. Finanční stabilita se hodně úzce pojila se stabilitou další. Nás jako individuí, nás jako páru. Ulevilo se nám.
O Adamovi jsem z dřívějška věděla, že máme úplně odlišný vztah k penězům. Adam si je umí víc užívat, když je má. Mnohem víc má zažitý to, že peníze se mají točit – když je máš, užij si je (utrať za to, co tě těší) a neboj se, že by pak nepřišly nějaký další. A jsi nezaměstnaná/ý? Nevadí! Ono to vždycky nějak dopadne. Se správným pozitivním přístupem a otevřenýma očima nakonec něco přijde ve chvíli, kdy to bude nejvíc potřeba.
Já jsem spíš typ, co si peníze zašívá do matrace, asi na horší časy nebo co. Což ale znamená, že jsem ve třiceti ještě nikdy nebyla na “dámském wellness pobytu”, na masáži, za kterou bych platila (protože to přece nepotřebuju), nevlastním žádný designový kousek nábytku, nad kterými pravidelně slintám na Googlu (protože to přece nepotřebuju) a megadrahej parfém Chanel Mademoiselle jsem musela dostat ke 27. narozeninám od nejlepší kamarádky, protože už jí nebavilo poslouchat, jak ty ženský krásně voněj a jak bych taky chtěla takhle vonět, ale nebudu, protože takhle drahej parfém přece nepotřebuju.
Nechápejte mě teď špatně. Nejsem lakomá nebo hrabivá. Jen jsem se v době letních brigád, kdy jsem si vydělávala na svoje nadstandardní požitky, naučila žít skromně (kdo ne, žejo, ale mně to asi nějak zůstalo) a investice si řádně promýšlím. Někdy tak dlouho, že ty skvělý boty za pár stovek už nakonec nikde nemají. Taky jsem vždycky měla pocit, že s finanční peřinou na účtě se mi žije prostě lépe, více lehce a uvolněně. No a i díky tomuto přístupu jsme s Adamem vloni mohli odletět do Austrálie bez nutnosti interesovat do našich finančních záležitostí rodiče, babičky, či jiné potenciální investorky a investory. Takže stejně jako kdykoliv jindy, i toto mělo svůj důvod.
No, zpátky k Austrálii. Po dvou měsících stabilního klidu přišla pandemie. Ty dva měsíce považuju zpětně za prostor pro nadechnutí se a nabrání energie na další procházení si tohohle důležitýho tématu – lpění na financích, finanční stabilitě, jistotě a kontrole. A tak jsem se nadechla, odpočala a dostala výpověď s nejistotou vyhlídkou na pokračující pracovní poměr někdy v budoucnu.
Měla jsem na výběr. Znovu se utápět v nihilismu, litovat (se), strachovat se z budoucnosti a trápit se, jaký všechny výlety a cesty nevyjdou. Přenášet to na Adama, hádat se a vzájemně se nechápat. ANEBO (!) k nastalé situaci přistoupit jako ke druhé šanci a postavit se k tomu úplně jinak, nově, pro mě vlastně neznámně. Asi už je Vám jasný, jakou možnost jsem si vědomě zvolila. A jak mi připomněl Adam, možná už nikdy tolik volnýho času jenom pro sebe mít nebudu. A to je pravda.
Rozhodla jsem se, že to nechám plynout. Adam přece vydělává, i když nepravidelně, a nějaký úspory nám zbyly, takže hlady neumřeme. Nikdy jsem neměla moc času jen na svoje zájmy, na sebe. A teď ho mám! Nikdy jsem (po dostudování vejšky) nebyla nezaměstnaná. Celých 5 let jsem chodila denně do práce na plný úvazek. To není výkon na Nobelovku, já vim, spousta z Vás to má stejně a možná i s několikanásobkem tý pětiletky. Ale já chodila do práce, která byla (a pro moje bývalé kolegyně a kolegy = současné přátelé stále je) psychicky velmi vyčerpávající. Někdy tak moc, že si nešlo volný čas ani moc užívat, protože Vám na něj prostě nezbyla energie. A já jsem v tom vlastně nebyla zas až tak moc spokojená (což je asi to podstatný). Máte někdy pocit, že ten život vlastně nežijete, spíš ho jenom tak krájíte? #hanamaciuchova 😊
A tak jsem se nastavila tak, že “everything is gonna be alright” (všechno bude v pohodě). Taky jste si teď představili, jak písničku Three Little Birds of Boba Marleyho pobrukuje Will Smith ve filmu Já, legenda? Užívám si čas, kterej jsem dostala, dělám věci, na který mám zrovna teď a tady chuť a náladu. A co je nejlepší – nic nemusim. A mám víru, že práce a peníze zase přijdou. Proč by neměly, až bude zase všechno blízko tomu, čemu říkáme normál.
Asi Vás teď nepřekvapí, že naše domácí nám pár dní po nabídce starání se o naší zahradu nabídla práci na jejich zahradě. Jako jejich formu přispění ke složitý situaci (studujících) lidí bez práce nám otevřeli pomyslný dveře jejich království (na zahradě mají část, který říkají castle (zámek)) na kraji pralesa a poskytli nám příležitost si u nich přivydělat. A my jsme samozřejmě s chutí tuhle nabídku přijali. V týdnu 30 jsme o tom zatím jenom mluvili a domlouvali. A tak se těšte na další týdny. Spolu s kolečkem, kameny, mulčem, dolováním hlíny i hlubokých kořenů přišla taky spousta inspirace.
