Před nedávnem se nám povedlo podniknout jeden skupinový výlet. A protože jsme ulovili nějaký další prima fotky, tak Vám je servírujeme tady v samostatným rychločlánku. Byla to taková neplánovaná záležitost – Adam přijel jedno nedělní poledne ze surfu a ohlásil, že za hodinu vyrážíme na pěší túru.
Tak jsme si rychle ohřáli pečený fazole, co zbyly po pandemických paranoidních nákupech konzerv, a vyrazili na místo určení. Výlet zorganizoval Jenda z Rumburku a podal nám následující informace: je to v Národním parku Springbrook, půjdeme 6 km (internet psal o 490 metrech šplhání, ale tím jsme se neměli trápit), a bude to hezký. A to nám stačilo.
Vyrazili jsme v počtu 11 lidí, což tak úplně neodpovídalo aktuálním koronavirovým opatřením. Navíc jsme během pár minut jsme došli k cedulím, které zmiňovaly něco o tom, že na ten náš turistický okruh se nemá chodit, nebo co. Ale tak, před týdnem tam byli známí a šlo to, tak co by to nešlo tenhle týden, žejo?
Jako takhle. My s Adamem nejsme kdovíjaký turisti. Ke kopcům máme vztah především, pokud je na nich sníh a my máme na nohách lyžáky (hlavně teda Adam, já jsem i v tomhle dost nová). Tudíž kombinace stoupání, suché hlíny, nekvalitní (ale za to designově vyvedené) obuvi a ostnatých drátů upozorňujících na soukromý pozemek způsobila velmi brzy to, že se mi chtělo domů, nebo aspoň dolů. A trošinku brečet.
Rozpaky z těch drátů a značek byly cítit i mezi několika dalšími členkami a členy výpravy, ale přeci jen, támhle za tou zatáčkou už budeme od soukromých pozemků na metry daleko, fakt.
Cesta měla naštěstí takový ty lehčí a těžší úseky. Takže vždycky, když už jsme si s Adamem mysleli, že jsme bandu nadobro ztratili, přišla pohodovější rovina. Nebo mírnější stoupání. Nebo se před námi otevřel nějakej boží výhled, a tudíž se nám povedlo skupinu dohnat.
Při jednom takovým kratším odpočinku na focení se k nám na chvost připojil Kopy, kterej se celou cestu snažil v podstatě profesionálně fotograficky zachycovat. Kopy je horolezec a týmový hráč. A protože si asi stačil všimnout, kdo je nejslabší, ale padáka si nezaslouží, šel zbytek cesty na vrchol s námi. A byl připraven nastavit pomocnou nohu na zapření, či trpělivě poradit, kde se mám tadynatý skále teďka chytit. (Pro vysvětlení, Adam byl samozřejmě připraven taky, ale někdy jsem potřebovala supervizi zespoda i zeshora.)
Ano, čtete správně. Na skále. Jak jsem psala hned zezačátku, turistické stránky mluvily o půl kilometru šplhání. Ne, že bychom museli vyloženě horolézt po pravoúhlých skalách, ale malý kousky cesty byly vlastně i trochu adrenalinový. Zvlášť s pavoukama ve velikosti dlaně profesionálního hráče basketbalu nad hlavou.
Sláva nazdar výletu! Došli jsme až na vrchol. Zatímco ostatní už odpočívali, fotili, svačili, já se začala shánět po vodě na umytí rukou (protože to předešlý stoupání stálo fakt za to), abych si tu sušenku mohla dát taky.
Sečteno, podtrženo, rozhodně to nebyla žádná Ká dvojka, ale já jsem teda určitě nebyla jediná, kdo se pořádně zapotila. No, tak viz níže poslední fotka 😅. Nemáš za co, Adame.
Jo a! Taky si vždycky na vrcholu říkáte: “Uff, to jsem ráda, nejhorší máme za sebou”? A pak si záhy uvědomíte, že dolů je ta cesta s ohledem na kyčle mnohdy ještě míň příjemná? Ale né, nechci hysterčit. Bylo to prima, fajn, spadla jsem jen dvakrát a odřela si jen jednu dlaň.
Byl to první výlet tohohle druhu (jakože vyloženě turistickýho, na náš vkus), co jsme tady podnikli. A rozhodně by nám nevadilo si někdy něco podobnýho zase zopakovat. Když na dálku netrčí z pralesů ty palmy, člověk si připadá trochu jako doma, v Labáku.
A tady je celá naše výprava. Zleva: Lukáš (spolubydlící), Jenda z Rumburku, Bhupendra z Nepálu (spolubydlící), my dva a čas, pod námi Honza z Děčína a Monča, Kája, Markét a Radek. Fotí Pavel alias Kopy. Stejně jako fotku, kterou jsem použila jako úvodní. Děkujeme!
