Máme za sebou polovinu našeho australskýho dobrodružství (cca třetí týden v dubnu). A bojíme se, že ta druhá půlka uteče rychleji, než bychom si přáli.
Máte rádi/y Likertovu škálu? Tak pojďme na ni!
- Líbí se nám tady? Určitě ano.
- Stýská se nám? Určitě ano.
- Jsou začátky hlavou dolů krušný? Určitě ano.
- Stojí to za všechny ty peníze, papírování, přípravy a zařizování? Určitě ano.
Tady by ten článek vlastně mohl skončit, ale myslím, že už jste zvyklí/é, že stručnost mi je většinou cizí😏. Tak jedeme dál!
- Zažili jsme fakt nepříjemný chvíle, kdy jsme přemýšleli, že se vrátíme domů? Spíše ano.
- Zažili jsme tady fakt skvělý a neopakovatelný chvíle, kdy jsme přemýšleli, že se nevrátíme domů? Spíše ano.
- Až se vrátíme domů, budeme jinými lidmi? Spíše ano.
- Až se vrátíme domů, budeme lepšími lidmi? Spíše ano.
Mám jednu skvělou inspirativní kamarádku Věru, která se tuším v roce 1990 sebrala a odjela ve dvaceti letech studovat sama do Ameriky. Bez internetů, smartfounů a whatsappů. Věře jsem odsud psala 23. října 2019. Den potom, co měl Adam za sebou cestu v sanitce a 4 pohotovostní stehy v nártu z pokusů o surfování na úzkým prkně. (Na to prkno si sice troufnul po měsíci, ale reálně by s nim měl problémy i teď.) A já cestu na výběrko, při kterým v autobuse nějakej chlap se zjevnou mentální poruchou předstíral, že nás střílí. K tomu se sám klidným milým hlasem uklidňoval a hlubokým hrdelním pak sám sebe fuckoval. (Pokud nevíte, o čem je řeč, tak je to všechno tady.) Byli jsme tady 5 týdnů a bylo to… těžký.
Prvních několik měsíců jsme věčně něco nevěděli, neznali, všechno se nám zdálo strašně drahý, nemohli jsme najít žádnou práci. Připadali jsme si tady nepotřebný, chudý, zbytečný. Byli jsme nervózní, často jsme se hádali.
Věra mi mj. tenkrát napsala: “Upřímně, mě to vůbec nepřekvapuje, že ten začátek je tak těžký, ty kecy o sezení na pláži se skleničkou drinku a o bezstarostném “land of plenty” jsou úplně mimo. (…) Vaše jediná, ale zato pekelně podstatná, výhoda je, že jste na to dva a milujete se a jste tak schopni se podržet a probírat ty sračky ve dvou, což není úplně k zahození. (…)
Na druhou stranu, tenhle začátek je skvělej ve smyslu, že si fakt hrábnete na dno. To je myslím pro nás privilegovaný vzdělaný bílý Evropany/ky velmi důležitá zkušenost. Morálně vás to oba určitě posílí a budete mít hodně let na to to neustále reflektovat. (…) Moc dobře vím, že “lepším člověkem” v mnoha ohledech (a morálně a sociálně empaticky nejvíc) jsem se stala skutečně až v momenty, kdy jsem Krylovsky “ryla držkou v zemi”. (…) Nezapomeň, že člověk se fakt nejvíc posouvá, když je to nepohodlné a naráží na svoje hranice.“
Teď zpětně si nemyslím, že jsme poznali reálný dno. A že k rytí držkou v zemi jsme taky měli daleko. Ale ty dny, kdy mi bylo nejhůř, jsem to jako dno a rytí vnímala. Ale měla jsem vedle sebe milujícího Adama, co měl 95 % času připravenou náruč a milý, povzbudivý, uklidňující a optimistický slovo k tomu. Asi tak nějak plus mínus ty 4 % času, kdy měl Adam svoje slabší chvilky, jsem se já snažila nabízet mu svoje objetí a motivační proslovy (i když si myslím, že tohle jde líp Adamovi). A to 1 %? To byly ty krátký pesimistický ostrovy nihilismu, kdy nám nebylo dobře ani jednomu a nebyl tam prostor a energie na aplikaci doporučení ze seberozvojové literatury. A to jsme se málem rozcházeli.
Hlavně díky těm několikaměsíčním krušným začátkům, který si, samozřejmě, zažívá naprostá většina lidí v podobný situaci, si dneska dovolím říct, že náš vztah s Adamem je mnohem pevnější a stabilnější. Nic podobnýho už s nikým jiným nemůžu zažít, protože už nikdy nebudu poprvé v životě odstěhovaná na víc než rok na druhej konec světa. Do země, kde nikoho neznám, a moje tituly a praxe nic neznamenají. Díky tomu všemu si dneska připadám i já sama pevnější a stabilnější jako člověk, jako osobnost.
Austrálie nás bez diskuse naučila se na svět dívat trochu jinak. Nechat víc plynout (i Adama překvapilo, jak moc se tady někdy nechává plynout) a věřit, že vždycky přijdou lepší zítřky. A že všechno je přesně tak, jak má být. Že někdy je třeba prostě zatnout zuby a smířit se s tím, že tahle práce prostě zase neměla vyjít. A že to nijak nesouvisí s našima lidskýma kvalitama. A že tihle lidi se i přes jejich sliby prostě neměli ozvat. A že to nijak nesouvisí s našima lidskýma kvalitama.
Vždycky jsme se, samozřejmě, chovali úplně normálně (= slušně) k lidem z “východu”, co do ČR jezdili za těžkou fyzickou prací (a k tomu ještě třeba živili rodiny). Ale po australský zkušenosti tam bude mnohem víc “asi trochu tušim, jak se cejtíte, i když Vy navíc ještě asi živíte rodinu” – až budeme zase zpátky v těch svých privilegovaných pozicích. Bude v nás víc pokory, fakt! Jakkoliv pateticky a nadneseně to může znít. Vrátíme se jako lepší lidi, to si troufám říct už teď.
Přichází ta odlehčenější část textu.
Jak jsme si zvykli na dolary
Na dolary se zvyká těžko. I po sedmi měsících ještě stále z našich úst můžete slyšet: “No to si dělaj prdel! Tolik jim za to teda rozhodně nedám”. Ale je to už s mnohem větší nadsázkou a pochopením toho, že i ceny jsou tu přesně takové, jaké mají být. Lidi se tu prostě mají dobře. A i když někdy od místních slyšíte, že je někdo “chudák”, pořád to má k českýmu chápání “chudáků” docela daleko.
Jasně, taky tady mají starosti s drahýma hypotékama, drahým vzděláváním, zařízeními péče o děti a zdravotnictvím (většina si platí soukromý, protože veřejný tady prý není na moc dobrý úrovni – vyvráceno Adamovou jizvou na nártu). Ale i přesto není neobvyklý, že tu lidi za život postaví nebo nakoupí a za chvíli zase prodají několik domů a aut. Obecně se tu hodně žije v domech s velkýma zahradama a jezdí velkýma nadupanýma autama.
A taky je tu bezdomovectví a drogy a potřebný Armády spásy. Ale nesporně je tady vyšší životní úroveň, než na kterou jsme zvyklí od nás. Však jsme taky na Zlatým pobřeží… A proto tady pro místní není problém dát 150 Kč za kilo červený papriky. Což vlastně oproti českým cenám není s ohledem na místní poměry zas tak dramatickej rozdíl.
Pro dokreslení. Žijeme v neluxusním (= jetým) domku celkem v 5 lidech. My máme s Adamem velkej pokoj s vlastní koupelnou, dvěma umyvadly a každej vlastní šatnou (chudá obdoba Sexu ve městě, co?). K domku náleží zahrada, 2 parkovací místa, ponton (výbornej na opalování a pozorování ryb a rejnoků). A když jde Adam 3x týdně do práce (težký, fyzický, zahradní roboty), stačí nám to. Vydělá na nájem, jídlo (podstatně kvalitnější, vydatnější a víc labužnický, než jsme kupovali na začátku – viz níže) a benzín. Hustý, co?
A já si můžu dovolit si to tady dávat na paničku. Číst, když se mi chce, péct banánovej chleba, když se mi chce, cvičit jógu nebo plést makrame pírka, když se mi chce. Jako jasně, z tohohle finančního přísunu toho moc neušetříme. Ale žijeme si skromně a zároveň příjemně. A co teprve, když jde Adam do práce třeba 4x! Nebo se ke třem ofiko dnům přidají naše společné brigády u domácích! To už pak je po kouskách i na novej surf, džíny, Cinzano nebo na budoucí výletění.
Základ je mít tu práci. V jednom člověku alespoň na ten poloviční úvazek, řekla bych. Což je asi ta největší výzva, který na Gold Coast většina přistěhovalých musí čelit. Když máte práci, neustálá přítomnost oceánu, pláží a národních parků Vám pak spouští úplně jinou dávku emocí a endorfinů.
Jak jsme začali normálně jíst
Začátky byly krušný. Přivezli jsme si s sebou do Austrálie samozřejmě i úspory, to je jasný. Ale rozhodli jsme se, že je hned na začátku neprojíme. Že asi přijdou jiný věci, za který bychom je chtěli utratit (třeba letenky). Takže jsme hodně přepočítávali a i tak jsme byli nervózní z toho, kolik projíme peněz.
Kupovali jsme nejlevnější toastovej chleba i sýr (u sýru jsme milerádi zůstali, protože je fakt dobrej, což se o tom toasťáku říct nedá). Čerstvý zelenině kralovala mrkev (kilo za 30 Kč, někdy i méně) a rajčata, který zrovna byly v sezóně. Salátovou okurku jsme neměli v puse asi prvních 5 měsíců. Neměla sezónu a stála 50 Kč, což byla jednoznačně “no go” zóna. Dneska sezónu má, kupujem jí za jeden dolar a jsme spokojení.
Myslím, že si ani neumíte představit tu radost, když jsme zjistili, jak málo tady stojí konzervovaný fazole, zelenina, houby a hlavně (!!!) kokosový mlíko (který je navíc teda chuťově nejlepší, jaký jsme kdy měli).
Na začátku pobytu jsem zhubla. Neměli jsme kola, ani práci. Takže jsme všude chodili pěšky (i na lov desítek konzerv) a o kupování “něčeho navíc” jsme si nechávali jenom zdát. Vrcholem našeho obžérství byl toasťák s burákovým máslem a marmeládou. Ostatně, naše nadšení z nacházení levnýho jídla je zjevný třeba v tomhle článku z října 2019.
Pak přišly česnekový bagety do trouby – to byla velká revoluce a připomínka našeho úžasnýho evropskýho pečiva. Následoval halloumi sýr a dýňovo kariový karbanátky na gril, objevili jsme jarní závitky do trouby, cookies s kouskama čokolády, na kterých jsem byla jednu dobu nepokrytě závislá. Zalíbila se nám cena avokád, špenátu a tofu, taky zmrzliny, pomazánkovýho másla, kari pasty a místní obdoby twixek. Koupili jsme auto a já mám zase co dělat, abych dopla džíny z Čech.
Velkej přelom přišel ve chvíli, kdy jsme objevili v Aldi vídeňskej chleba, kterej nám nejvíc připomíná ten českej. Byli jsme tak přejedený toho hnusnýho toasťáku, že jsme ho od tý doby neměli v puse. V Aldi mají i cenově dostupný hermelíny a čerstvý sýry, brambůrky a trojúhelníčky z listovýho těsta s ricotou a špenátem do trouby (jojo, hodně tady frčí jídlo do trouby a celkově polotovary). Často v akci sladký brambory a dýně nebo cukety.
Kupujeme mnohem víc čerstvý zeleniny, občas vyrazíme na trhy, pokoupíme to levnější, co je zrovna v sezóně a je nám fajn. Řekli jsme si, že mít dobře v břiše je základ pro to mít to dobrý i na jiných frontách (u mě platí dvojnásob, mám to v genech). Takže už tolik nepřepočítáváme a jsme vděčný, že se máme takhle hezky.
Jak jsme se změnili
Fyzicky? No, já jsem tady stihla oslavit třicetiny, Adam šestadvacetiny (ale to až za půlkou). Někde vlasy více přebývají, jinde chybí. Někdo z nás má z toho slanýho vzduchu, písku a twixek mnohem výraznější ochlupení na nohách (můžete hádat dvakrát, kdo). Většinu svalů máme silnějších, protože se tady neflákáme. A i když já toho fyzicky nedělám mnoho, pořád je to o dost víc než doma v ČR. Možná nám na začátku přibyly nějaký starostný vrásky, ale každá vráska má svůj důvod a je připomínkou buď mimořádnýho smíchu, nebo překonání trápení. Takže za nás dobrý.
Adam jednoznačně zaznamenal obrovskej posun v surfování. Na začátku měl zkušenost leda ze Surf Arény v Letňanech. A dneska chytá klidně dva metry vysoký vlny, zatáčí a dělá duck dives (takový to zajetí do vln se surfem, když se blíží nebezpečná vlna). Vlastní 3 surfy, z toho jeden na okrasu a dva na prodej. Umí výborně jezdit autem s volantem napravo a na levý straně. A taky couvat se zahradním traktůrkem, sázet stromy, dělat hezký záhonky a rozpoznávat základní druhy ne/bezpečný zahradní zvěřeny.
Já rozhodně nezaznamenávám tak výrazný sportovní posuny. Surf jsem zkusila v počtu v řádu jednotek, pokaždý jsem dostala přes papulu a rozhodla jsem se, že to není pro mě. Ale to je zase jiná kapitola. Za svůj důležitej a asi největší posun považuju to, že jsem se zklidnila, zpomalila, naučila jsem se nebýt neurotická plánovačka, co neumí unést žádný změny. Užívám si čas, co mám sama pro sebe. Kvůli zablokovaným zádům jsem si nově osvojila schopnost usínat na boku (ne vždycky) a spát bez polštáře. A za podstatnej pokrok považuju, že jsem teď větší kamarádka se svým tělem (zejm. v plavkách). Jo a! Našla jsem si uplně novej vztah k přírodě.
Rychlodotazník na závěr
Co si tu nejvíc užíváme
Lenka: pralesy, zvuky, barvy, čas pro sebe
Adam: pauza od byrokracie (pracáky, sociálky), oceán a jeho nonstop přítomnost, místní zoologická
Největší dosavadní úspěch
Lenka: překonání dnů, kdy se mě Adam ptal, jestli se chci vrátit domů; získání skvělýho pracovního místa; posun od úplného lpění na jistotách k částečnému nelpění
Adam: postavení na nohy v zemi tisíce kilometrů od domova, navíc bez dokonalý znalosti jazyka; překonání počátečního těžkýho období jdoucí ruku v ruce s užíváním si toho, co nám Gold Coast nabízí; posun v surfování
Největší dosavadní výzva
Lenka: zvykání si na úplně jinej životní standard
Adam: nalezení pravidelný práce
Co, kdo nám nejvíc chybí
Lenka: kamarádky, kamarádi, rodina, tofu a pomazánky od Luntera, pomazánky Patifu, falafel menu v Café Sladkovský, černý pivo – ideálně v Kafárně na Kus řeči a k tomu z meníčka pozdrav z balkánu, falafel wrap z bistra na Vršovickým náměstí, garsonka na Vršovickým náměstí, Vršovický náměstí, pražský uličky a zákoutí, korektor od značky Catrice, dubová tinktura od Dědka kořenáře, zmrzlinárna Crème de la Crème, sojový řízky od mamky a houbová omáčka od tchýňky, buchty od babičky, deníky, velký žlutý IKEA hodiny od nejlepší Janiny, moje postel a matrace. A taky to, že ani nejlepší kámoši a kámošky mnohdy nečtou náš blog. Jak potom můžeme chtít, aby ho četl někdo cizí? No chápete to?😄
Adam: nikdo, protože mám tady Lenku; trochu kamarádi; trochu rodina, hodně sníh a levný dobrý pivo
Co si s odstupem nejvíc ceníme na ČR
Lenka: neplacený vzdělávání, zdravotnictví zdarma a na vysoký úrovni, systém sociálního zabezpečení
Adam: mluví se tam jazykem, kterej trochu ovládám
