Týden 32 je druhým týdnem, který jsem dávala dohromady s velkým zpožděním zpětně (víc jsem psala tady). Bude to asi stručný a rychlý. Ale! Povedlo se nám vytvořit tématický hodnotící post k příležitosti půlky našeho pobytu. Takže pokud by Vás tenhle týdeník moc neuspokojil, vůbec se nežinýrujte a ještě se doražte tímhle tady.
Ke Coronaviru proto pouze jedna informace – zase nám otevřeli ty dvě velké pláže ze tří (Surfers Paradise a Coolangata). Po dvou týdnech od zavření. S tím, že jsme hezky všechno dodržovali, a proto si zasloužíme smět chodit surfovat a běhat i na ty (turisticky) nejoblíbenější místa.
V neděli, kterou tady naše blogové týdny začínají, jsme podnikli netradiční výlet obsahující zákazy a ostnaté dráty, divokého klokana, pětisetmetrové převýšení, klouzavou prašnou oranžovou hlínu, hodně potu a skvostný výhledy. Samostatný článek už k výletu existuje, najdete ho přesně zde.
Pokračovali jsme v karbanu. Westernovce BANG jsme věnovali dokonce dva večery.
Poprvé v životě jsme koupili hotovou směs na lívance a doma je zkusili. A byly… skvělý. Tady celkově dost frčí takový ty rychlojídla a polotovary. Mrazáky v obchodech jsou plný rozmanitých hotovek, v regálech najdete desítky druhů buchet v krabičkách s nápisem: stačí přidat vodu.
My jsme si časem našli dva produkty, který nás zachraňujou, když jsme líný vařit. A to jsou trojúheníčky z listovýho těsta s ricotou a špenátem a jarní asijský závitky. Buchty si pečem doma čerstvý podstatně zdravější, ale kynutým lívancům během 5 minut se nedalo odolat. A Adam se po nich mohl utlouct.
V týdnu 32 bylo ještě fakt skvěle baboletní sluníčko, ideální na zdravý opalování. Takže jsem ho hojně využívala a chodila na naše molo / ponton, kde jsem si četla nebo poslouchala podcasty.
Je Vám 50+? Do vesničky s Vámi!
V rámci našeho brigádničení mě Annie (paní domácí) vzala v pátek za její mamkou Marciou. Marcia je devadesátnice, která už asi 15 let žije se svým 88 klukem Davidem, přistěhovalcem ze Skotska a bývalým “služebníkem” církve. Přiznám se, že křesťanskou hantýrku neovládám, takže tohle neumím přesně přeložit. Každopádně, Annie mi řekla, že byl dlouhá léta ministrem, a já nevěděla, že se to slovo používá i v křesťanství. Takže jsme docela dlouho mluvily jedna o voze a druhá o koze, a já se ještě ptala, čeho byl ministr. Annie mi to začala vysvětlovat a možná si i myslela, že tématu rozumim. Ajéje😆
Takže, Annie mě vzala do takového satelitního městečka, vesničky Sovereign Garden Villas ve čtvrti Tallai. Městečko původně určené pro lidi nad 50 let věku připravující se na stáří a důchod (V padesáti letech? Hahaha!), kde Marcia s Davidem žijou. A já jim nepokrytě závidim.
Městečko je složený z (převážně) jednopodlažních domků z červených cihel. Domky jsou variabliní v počtu ložnic / pokojů, garáží, velikosti přiléhajícího pozemku. Nejedná se ale o žádný pole a lány, většinou je v předzahrádce místo na pár záhonků se zeleninou nebo na okrasu a za barákem na sušák na prádlo a další záhonek.
Domky mají jejich majitelky a majitelé ve vlastnictví (dříve se daly koupit třeba za $155 tis. – skoro 2,5 milionu korun, dneska je to přes $300 tis.) a městu platí čtvrtletně poplatky za služby jako je sekání trávy, starání se o kanalizaci, když je problém, atd.
V areálu jsou dva komunitní bazény, boxy věnovaný přímo mytí aut, dům s pečovatelskou službou, v dochozí vzdálenosti obchod s potravinami, autobusová zastávka a fotbalový hřiště, kam chodí místní koukat na amatérský zápasy.
V průběhu času se domky začaly prodávat i lidem pod 50 let. Žijí tam i mladší rodiny s dětma a má to celý ještě komunitnější přesah. A mně se tenhle nápad fakt moc líbí.
Sovereign Garden Villas není zdaleka jediný místo tohohle druhu. Po Gold Coast je jich spousta. Tohle samostatný bydlení zamýšlený pro “starší” lidi (pořád mi nějak nejde přes prsty, že lidi před 50 se tady dříve považovali už za skupinu čekající na dvě křesla na verandě) je jedním ze způsobů, jak se tu řeší stárnutí populace. Kromě nezávislýho žití ve vlastním domku se v případě potřeby mohou lidi přesouvat do tzv. bedsitteru (v podstatě garsonka) anebo nakonec do nursing home (dům s pečovatelskou službou). Ale o tom zase někdy příště.
Den armádních sborů Austrálie a Nového Zélandu (ANZAC Day)
V sobotu 25.4. jsme taky zažili další důležitý australský svátek, ANZAC Day. To je den, kdy si Austrálie a Nový Zéland připomíná všechny lidi, kteří sloužili, bojovali anebo umírali ve všech válkách, konfliktech a mírových operacích. Řekla bych, že je to taková regionální obdoba Dne veteránů s vysokou mírou důležitosti.
Abych se přiznala, moc jsem nevěděla, jak vážně se tu tenhle svátek bere. Osvětlili nám to až domácí, ke kterým jsme šli ten den pracovat. Přijeli jsme na devátou a hned jsme se dozvěděli, že se před úsvitem každoročně schází lidi ze sousedství na hlavní silnici se svíčkami a účastní se pietního aktu. Připomínají si nejen všechny, kdo sloužili/y v minulosti, ale i ty, kdo jsou aktuálně vyslaní na vojenské mise do zahraničí. A taky si připomínají dopady na jejich rodiny a přátelé.
Samozřejmě se tu vzdává pocta i na úrovni samosprávní, státní. Všechno se to děje za úsvitu, čímž se připomíná vojenská praxe, kdy vojáci v prvních liniích museli právě za úsvitu hlídat stanoviště, protože to byl čas, kdy se nejčastěji zahajovaly útoky. Ve stejný den se taky vzdává hold domorodému obyvatelstvu, které od roku 1901 sloužilo v australských ozbrojených silách.
Standardně se v ten den koná přehlídka armádního letectva, ale to jsme na vlastní kůži kvůli Coronaviru neokusili. Našich domácích jsme se pak doptávali a říkali, že to je to pro ně fakt důležitej svátek. A docela se divili, že my obvykle na tý komunitní úrovni žádný podobný piety nedržíme.
Škola
Jediným úkolem tohoto týdne byly tzv. roleplaye. Tak a teď se prosím Vás nelekejte, co že nás to nutí dělat online. Podstatou má být to, že jak na dramaťáku na základce dostaneme scénář s nějakou mimořádnou situací na pracovišti a k tomu nějakou roli. A pak to v těch dvojicích, trojicích diskutujeme a nakonec prezentujeme vyučující, k jakýmu jsme došli řešení.
Lekce v tomhle týdnu byly zaměřený na kulturní rozdíly a vzájemnej respekt k jinakostem a jedinečnostem mezi lidmi. Měli jsme prezentaci o islámu, judaismu, kulturních specifikách Japonska apod. A tak jsme třeba v rámci roleplay řešili to, že v hotelu pracuje muslimka, která se v pracovní době modlí, moc si nepovídá s ostatními a nosí na hlavě šátek. A zbytku týmu to všechno vadí.
Jo, prosim Vás, studuju event management. A pokud se ptáte, jak s pořádáním velkých společenských akcí souvisí rozhádanej tým v hotelu, tak pouze okrajově. Ale to, že studujeme hoooodně taky pohostinství a zákaznickej servis (a škola tak vlastně zabíjí v rámci výukových modulů 2-3 mouchy jednou ranou), jsem už vlastně tak nějak přijala.
Kromě toho, že mi dramaťák v tomhle online provedení hodně nevyhovuje a přijde mi dost zbytečnej, tak jsem teda taky dost kvetla z lidí, který mám ve třídě. Mají totiž absolutně v paži a nestydí se za to. Mám na mysli takový to připojování, až se vyspí dorůžova spojený s očekáváním, že TEĎ se jim vyučující začne věnovat, opakovat jim, kde jsme, co by měli dělat a kde najdou odpovědi na otázky. Zatímco 20 lidí čeká. A čeká.
Ale co mě teda dráždí nejvíc je, že spoustě lidí chybí i základní slušnost. Já rozumim, že úroveň angličtiny máme různou a že je hodně složitý se někdy srozumitelně vyjádřit. Ale! Could you PLEASE repeat it? (Mohl/a byste to, PROSÍM, zopakovat?) je podle mě jedna ze základních vět, kterou si člověk osvojuje vždycky, když se začíná učit nějakej cizí jazyk. A víte, co každý týden místo tohohle zaznívá? Say it again! (Řekni to znova!) #oumajgot
Práce
S podzimem ubývá práce i Adamovi. Obvykle teď chodí jen dvakrát týdně. Tak jsme rádi, když se naskytne brigáda u domácích. V pátek jsem poprvé byla brigádničit sama (jak už jste se dozvěděli výše), uklízela jsem u Marcii a Davida verandu, čistila ji a dávala do pořádku stojany s kytkama. Blížil se taky Den matek a Annie s předstihem koupila pro Marciu asi 4 barevný kousky v květináči, tak jsem to tam dělala hezký. A taky jsme sundavaly, nechaly prát a zase nandavaly záclony v celým domě.
V sobotu jsme jeli brigádničit zase všichni 3 i s Bhupenem. Fyzicky zdatnější část naší posádky měla docela pracnej úkol se štěrkem a kopáním. My jsme s Annie pomáhaly, a dělaly hrubý čištění zahrady a pletí. Na oběd přijela Alana (dcera Annie a Phila) a Zackie (jejich vnuk), tak jsme povídali a před odjezdem si ještě Adam stihl se Zackiem pohrát u bazénu. Od tý doby se Zach na Adama často ptá.
No a taky jsme ještě po práci stihli vyjet na kopec, podívat se z dálky na Gold Coast a vyfotit se na koni.
