Na začátku května v neděli odpoledne jsme podnikli skupinový výlet za přírodním mostem a svítícími červy do Národního parku Springbrook. Tenhle výlet jsme na seznamu měli dlouho, protože na něj kdekdo pěje ódy. Do 50 km, který nám dovolovala coronavirová opatření, jsme se vešli akorát. A protože jet za svítícími červy za světla by moc nedávalo smysl, domluvili jsme se, že na místo dojdeme před setměním, pak tam na tmu počkáme, pokocháme se červama a po tmě půjdeme zpět k autům.
A tak se stalo. Vyrazili jsme značenou pěšinou v národním parku, chvílema dupali, abychom případně odehnali všechny ty jedovatý hady a užívali si vůni deštnýho pralesa. Cesta k jeskyni a vodopádu nebyla nijak zvlášť dlouhá, tak jsme si to tam obešli dokola a čekali na tmu.
Ten přírodní most je fajn, okolí je i dost fotogenický, ale myslím, že musíte vychytat dobrý světlo. Což nám se nepodařilo, takže fotky nemáme kdovíjaký. Uvnitř jeskyně to zvláštně vonělo a uznávám, že takovou přírodní scenérii asi člověk nepotkává moc často.
No, nebudu Vás napínat, za chvíli jsme se tmy dočkali. V jeskyni se začali srocovat lidi a všichni jsme společně čekali na to, až červi začnou vydávat bioluminiscenční světlo. Tím lákají svoje kořisti (můry a komáry) do svých lepivých vláken. Nad hlavama nám lítali netopýři a já jsem měla radost, že nemám rozpuštěný vlasy (taky si pamatujete na historky z dětství, že netopýři milujou zavrtávání do dlouhých vlasů?).
Červi v různých částech jeskyně vytvářeli světélkující shluky a vlastně to vypadalo jako jasná noční obloha. Tak jsme zkoušeli hledat nějaký známý souhvězdí, ale víte jak, moc se tady v tý jižní obloze nevyznáme. Nikde žádný vozy, žádná Kasiopea.
Když jsme měli dost tý krásy (a já trochu i těch lidí, co si nevypli na mobilech blesk a na hulváta červům dávali jejich denní dávku umělého světla), vydali jsme se setmělým pralesem zpátky k autům. Měli jsme ve skupině pár čelovek (my s Adamem zrovna ne). A když jsme přecházeli most, domluvili jsme se, že je všechny zhasneme a budeme chvilku úplně po tmě. To byl pro nás s Adamem asi největší zážitek. No řekněte, kolikrát za život se ocitáte v deštným pralese za úplný tmy uprostřed jeho nočních zvuků?
Tenhle výlet patřil rozhodně k těm kratším, takovým těm, kdy se na poslední chvíli rozhodnete, že byste ještě dneska chtěli něco fyzicky nenáročnýho stihnout, a tak vyrazíte. Jeskyni plnou bioluminiscenčních souhvězdí náš foťák zachytit neuměl, tak se aspoň mrkeněte tady, jak vypadá vyfocená lepší technickou výbavou.
