Jako obvykle, coronové hlášení na jednom odstavci. Začalo se u nás rozvolňovat. Mohli jsme se začít shromažďovat až v deseti lidech. Tak jsme se zaradovali, že při karbanu nebudeme porušovat žádný opatření. A pak jsme znejistěli, když jsme si přečetli, že těch deset lidí musí být z rodiny. Na druhou stranu, my jsme tady přece všichni jedna velká rodina, no ne? Takže těchto deset lidí z rodiny mohlo začít třeba jezdit ven na pikniky, prohánět se po kanálech na loďkách a cestovat až 50km od místa bydliště. Což je pro místní prima, protože mezi jejich volnočasové aktivity patří kromě cvičení třeba projížďky autem. Jinak jsme na Gold Coast zaznamenali 100 dní od prvního identifikovaného případu.
A teď z normálního života. Týden 34 jsem začala pečením. Řekla jsem si, že bych mohla zkusit péct vegansky, abychom se mohli dělit s Jendou z Rumburka nebo Martinem z Brna. A protože Adam sehnal 10 kg banánů za krásné $4 (obvykle koupíte kilo tak $3), banánový chlebík byl jasná volba. Tak jsem vygooglila “easy vegan banana bread” (jednoduchý veganský banánový chleba), do receptu přidala špetku soli (protože bez ní by to nebylo ono, žejo, babi) a 2 lžíce burákovýho másla. A první banánovej chlebík byl na světě. Naše stařičká trouba se slitovala a na spolupráci s ní si nemůžu stěžovat.
V neděli odpoledne jsme zase po nějaký době vyrazili na krátký nenáročný výlet. Tentokrát zase do Národního parku Springbrook za přírodním mostem a jeskyní plnou svítících červíků. Více o něm najdeme v samostatným článku tady.
Úplňková meditace
V týdnu 34 proběhl poslední (třetí) superúplněk tohotohle roku. Ty první dva mi úplně(k) utekly, ale tenhle poslední si mě našel sám při nějakým běžným googlení. Na několika místech jsem se dozvěděla, že by měl být fakt silnej, a že se při úplňcích doporučuje meditovat. My s Adamem řešíme meditování často a pořád diskutujeme o tom, co to vlastně znamená. Jak jednou Adam prohlásil: tak jako jestli to znamená, že na nic nemyslíš, tak to já dělám skoro pořád.
Nicméně, naplánovali jsme si, že tenhle úplněk zkusíme řízenou meditaci. Našli jsme si na YouTube video s příjemným hlasem nějaký spirituálně zaměřený paní, která prováděla asi 20 minutovou meditací sestavenou přímo pro tenhle úplněk. A taky čas, kdy měl úplněk vrcholit. A po jednom karetním sezení jsme vyrazili přesně na čas do nedalekýho ibiškovýho parku, kde se dalo za měsíčního svitu ležet na zemi s nohama v písku. Přidal se k nám Jenda a Martin. Řízená meditace byla pro nás zajímavá zkušenost. Zatímco já vyloženě potřebuju vést a následovat, co se v meditaci říká, abych nemyslela na nic jinýho, Adama paní rušila – radši by si jen tak byl sám.
Kultura a socializace
I v týdnu 34 jsme se socializovali a byli kulturní. Dokonce třikrát jsme se sešli ke kartám a hrám. Jenda koupil Monopoly a vyrobil hru Sekvence – karetní obdoba piškvorků (ta mě baví moc). Taky jsme grilovali.
Když jsme jedno dopoledne vyrazili s Adamem na procházku na pláž, ve 12 nám volal Jenda, že teda dorazil, a kde jsme. Adam zapomněl, že se na poledne na něčem domluvili. Ale protože Jenda nemá problém s improvizací, s chutí za námi dorazil na Surfers Paradise na kole, dali jsme si zmrzlinu a pak šli zpátky pěšky k autu a probírali Jendovy zážitky z Indonésie. Doma jsme společně vařili a hráli hry, zajeli si pro pivo a večer koukali na Samotáře. To byl den jak malovanej.
Jenda z Rumburku se k nám rozhodl nastěhovat. A nedal jinak, než abych sem napsala, že shání přítelkyni. Měla by být vtipná, zrzavá a horolezenímilovná. Přes to nejede vlak! Láska k přírodě podmínkou.
Co se týká dalších kulturně laděných zážitků, s Adamem jsme zkoukli Frozen 2 (a já brečela) a dokoukali druhou sérii Babylonu Berlín. Adam si sehnal knížku Harry Potter a prokleté dítě, já jsem od Martina nečekaně dostala k přečtení knížky o čakrách a správném meditačním dýchání (když ke mně knížky dorazí tímhle způsobem, dělá mi to mimořádnou radost). A v sobotu večer po práci jsem banana bread pekla znova a ještě teplou půlku jsme vezli k Martinovi, kde jsme s Jendou ve čtyřech hráli hry. Po dlouhý době jsem na sobě neměla sportovní podrpsenku a legíny na doma a bylo to… neobvyklý (a tlačilo to).
Taky jsem se zase věnovala lazebnictví. Adamovy jsem kompletně upravila fazónu. A taky dorazila Monča na barvení vlasů. Když nad tím tak přemýšlím, máme to tady vlastně docela příjemně rozmanitý.
Škola
V pondělí před spaním jsem si s hrůzou vzpomněla, že jsem se za celý týden nepodívala na ten film, o kterým jsme měli v úterý ve škole online diskutovat. Je zvláštní si ve třiceti připomenout ten pocit z prvního stupně základky, kdy si před hodinou uvědomíte, že jste nedali rodičům podepsat úkol a dostanete černej puntík a za pět černejch puntíků poznámku. Ano, tyhle pocity jsem si v 90. letech báječně zvnitřnila a i ve třiceti mají ještě pořád dost síly, aby se připomínaly.
Naštěstí jsem si ale za těch 20 let vyvinula kvalitní krizový management a nařídila jsem si budíka na sedmou s tím, že celý ten film sice nestihnu, ale zbytek dogooglim. Já byla ráno tak šťastná, že jsem nebyla ještě zodpovědnější a nevstávala dřív. Tomu filmu naše vyučující věnovala asi 5 minut, během kterých jsem samozřejmě stihla říct, co jsem chtěla (tudíž aspoň něco). A když se zeptala někoho, kdo ještě nemluvil, co si myslí o tomhle nebo tamtom tématu k řešení, naprosto sebevědomě několikrát zaznělo: to stejný, co říkala Sara. Nebo: hmmm, mmmm, vlastně… už to tady všechno zaznělo. Tadá!
Po zbytek hodiny jsme četli 6 stran projevu nějakýho úspěšnýho hoteliéra a diskutovali o jeho tezích. Jojo, další pohostinství.
Práce
Adam začal mít pravidelnou práci jen dva dny v týdnu. To je trochu málo, ale dokud budeme jezdit k Annie a Philovi, jsme na svým.
Víkend jsme strávili zase ve Worongary (u domácích). Káceli jsme stromy a tahali je tam, kam bylo třeba. Byli jsme pro kusy betonu u Alany, dcery Annie a Phila, seznámili se se dvěma psiskama a šestiletej Zackie nám udělal prohlídku jeho království. S Adamem vyzkoušeli trampolínu a pozval nás i do jeho zahradního dřevěnýho zámku (to mají tady na zahradách skoro všichni). Pak jsme se vrátili a Annie mě požádala o upečení mrkvovníkových muffinů (těsto na mrkvovník funguje i jako bábovka nebo muffiny – ideál). Pozdní oběd jsme si dali s Louis, Jayem (synovcem Annie) a Zoe (dcerou Louis), kteří přijeli na návštěvu.
Další z nedělí “jako u babičky”.
