Corona na 3 odstavcích. V Queensland už dlouho (jednotky týdnů) nemáme buď vůbec žádné nebo třeba 1 – 3 nové případy nákazy denně. A to jsme v období kolem půlky května. (Třeba pro Londýn je ještě v půlce června solidní číslo 1300 denně). Takže z tohohle pohledu se máme královsky a velice bezpečně. Na Gold Coast konkrétně máme jeden jediný aktivní případ.
S ohledem na uvedené asi nepřekvapí, že jsme se v Queensland přehoupli do oficiálně 1. uvolňovací fáze. Na konci týdne 35 už nám otevřeli restaurace – zatím pouze na objednání předem a do deseti osob na place. Ale stále žádné bary ani kasina. Otevřeli taky další obchody se zbožím, které se nepovažuje za nezbytné / základní (jako třeba oblečení, doplňky). Ale! Ne všude dovolili zkoušení kvůli malým kabinkám, které by komplikovaly dodržování 1,5 metrových rozestupů. V obchodech s módou docela nepraktický, co?
Konečně nám oficiálně dovolili návštěvy pěti lidí z jiných domácností, takže za hraní her už nám oficiálně nic nehrozí. A taky cestování do 150 km vnitrostátně. Znovu začaly šlapat některý salony krásy, knihovny, skateparky a venkovní tělocvičny. Svatby se mohou organizovat do deseti lidí a pohřby do 20 (do 30 lidí venku).
AaA – Adam a adrenalin
Adam objevil další adrenalin – šnorchlování. Protože přišlo období bez vln, známí se jezdili potápět. A tak se Adamovi povedlo se k nim jedno víkendové dopoledne přidat. Měl štěstí, že v domku našel erární šnorchl, brýle a ploutve, do kterých se nacpal. Jeli na pláž Kirra, dostali se cca 150-200 m od břehu a viděli zázraky. Zázraky v podobě želv, co se nechaly pohladit, spousty ryb větších i menších v hejnech, ale taky třeba žraloka, co se před nimi (naštěstí) schovával do mořský trávy. Někdo z party měl s sebou podvodní kameru, tak si Adam mohl i něco natočit. A tak přijel domu veselej a nadšenej další aktivitou, kterou asi bude muset provozovat výhradně beze mě (podobně jako surfování nebo freeride lyžování).
Ověřili jsme si, že když je tzv. flat (voda jako na Mácháči), dá se tady skimboardovat. Skimboard je asi metr dlouhá deska ve tvaru surfu, kterou vezmete do ruky, rozeběhnete se po písku a když jste na hraně vody (nebo kus před ní), tak na tu desku naskočíte a jedete po vodě. Jenda měl skimboard půjčenej, a tak to pro Adama byla jasná další výzva. A pokud pořád nemáte představu, co to ten skimboard vlastně je, mrkněte třeba na tohle video.
Vypadá to na videích jednoduše? Jasně. Je to jednoduché? Ne. Bolí proces učení? Velmi. Ty držkopády vypadají komicky, ale Adam byl několik dní potom pomlácenej jak z nějaký bitky o (mojí) čest. Hádáte správně, ani tenhle sport s Adamem praktikovat nebudu.
Některý dny se ale dalo i surfovat, tak jsme jednou cestou z práce změnili destinaci a jeli za ostatními na pláž v Burleigh Heads. Já jsem tím pádem měla cca 2 hodiny sama pro sebe. Tak jsem se courala po okolí, byla nakoupit a chytala poslední paprsky na kamenech, kde kolem mě lidi sbírali mušle k večeři. Podruhý už jsem byla chytřejší, vzala jsem si foťák a přidala se k holkám na kafe (vanilkový, bez kofeinu). A hned to na těch kamenech jinak utíkalo.
V kuchyni
Banány, kterých Adam v týdnu 33 koupil 10 kg, jsme konečně napěchovali v balíčcích po šesti do mrazáku. A mrazák je asi nějak s lednicí propojenej, protože po nich všechno v tý lednici začalo vonět a bohužel i chutnat. Jako třeba kokosový kari s dýní a cizrnou. Tak jsme se činili a z těch banánů pekli (banana chlebík, zveganizovaný mrkvovník s kokosem) nebo smažili banánový placky k snídani (s veganem Jendou).
A když jsme u toho jídla, Adam se na začátku týdne pustil do ovoce, co si koupil nedávno na trzích – dračí ovoce a kaki a byl zklamanej z bezchuti obojího. Takže jsme druhou půlku hodili do mixéru, přidali rýžový mlíko a samozřejmě banány a tadá. Instagramová svačina jak vyšitá. To už jste si možná všimli na úvodní fotce 😊.
Sháníme neopren
Jak jsem psala nahoře, otevřeli nám obchody se zbytným zbožím. To pro Adama znamenalo jediné – sehnat neopren na celé tělo. Přituhuje, celoneopreny už tu nosí v podstatě každej a Adam se začíná ze surfu vracet pěkně prochladlej. Tak jsme vyrazili do outlet prodejny v Ashmore. Já jsem si naplánovala, že se taky po něčem na sebe podívám. Ne že bych potřebovala něco na zimu, přiletěla jsem vybavená, ale nějaká malá látková radost by mohla udělat velkou parádu.
Záhy po příjezdu jsme zjistili, že počet obchodů, kde se dá oblečení zkoušet, se proklatě rychle blíží nule. Teda takhle, zastavil se u jedničky. Tak jsme měli chvíli práci se zvládnutím vzteku a frustrace a zahučeli jsme do toho jedinýho obchodu. Tam Adam zanedlouho zjistil, že potřebuje neopren velikosti small (malý) a byl frustrovanej podruhý. Taky bych si někdy přála brblat kvůli příliš malý velikosti oblečení. No nic, long story short. Vybraný eSko měli v tomhle krámě (a na celým Gold Coast) aktuálně jedno jediný, a tohle jedno jediný mělo pokažený švy na ramenou. A to je u neoprenu na surfování trochu blbý. Tak jsme odešli (nasraný) s prázdnou a Adam se doteď otužuje jen v tom svým neoprenovým vršku.
Že jsem v jednom jediným krámě nic nesehnala já, to vás asi ani nepřekvapí. Tak se Adam cestou domu rozhodl zlepšit nám oběma náladu zmrzkou u Mekáče (poprvé v životě jsme objednávali v Drive-Thru) a pak jsme si navrch dali k obědu naší oblíbenou veganskou avokádovou pizzu. Jo, v krizových situacích si to umíme udělat hezký. A mimo ně se snažíme taky.
A co doma?
V domku jsme v týdnu hromadně koukali na U mě dobrý a hráli karty. S Adamem jsme zkoukli čtyřdílný seriál Neortodoxní o Židovce, která uteče z ortodoxní chasidský komunity v newyorským Williamsburgu do Berlína. Inspirováno skutečným příběhem. A totálně se nám to líbilo! Na to se podívejte!
Jednou při večerním instagramování jsem (znovu) objevila kouzlo makramé, neboli z 90. let mně dobře známého drhání. Podle Wikipedie technika vázání nití a šňůrek, kterou se zhotovují prolamované plošné textilie. Za mých mladých let mě to mamka učila na klice (pamatuju si, že jsem si to brala i na dovolenou do Hranic na Moravě, když mi bylo fakt snad 9 let). Ale že to o 20 let později bude výstřelek interiérových boho hippie dekorací, a že si v Austrálii budu kupovat bavlnky a shánět sisal a lepidlo, abych si měla čím krátit dlouhé zimní večery, to by mě teda nenapadlo. Takže na moje drhací pokroky se těšte v dalších týdnech.
Adam mi snad po třech měsících obarvil vlasy, nalakovala jsem si nehty (po ještě delší době) a málem jsem se v tom zrcadle nepoznala. Ta corona dává zabrat, jen co je pravda.
Škola
V tomhle týdnu stojí za řeč především to, že jsem se ráno vzbudila bez budíku, říkám si, co tak asi budu dělat a hle! Bylo úterý. Jinak k tomu nemám nic.
Práce
Adam měl svojí dvoudenní klasiku. A v ní zažil včelí rojení. Ale pořádný. Včely byly nějaký zvláštní – neměly žihadla. Byl tam i pán, znalec, kterej vysvětlil, že navíc čekají na královnu. A tak šel Adam mezi ně, když neměly ty žihadla, a připadal si jako nějakej superhrdina, co ovládá včely. A za královnu ho prej taky nechtěly.
U Annie a Phila jsme byli dvakrát. Jednou jsme pracovali bez Phila, takže takový menší věci, převážení kdečeho kdekam, mulč atd. Podruhý Adam s Philem rozpracovali schody ve svahu, zatímco my s Annie plely a čistily zahradu. V jednu chvíli Phil uskočil s tím, že s Adamem narazili na nebezpečný velký mravence a od nich prý ruce a nohy pryč. Úplnou náhodou Adama jeden mravenec kousnul i přes gumovou rukavici, žádný drama se nekonalo a Adam se mi přiznal, že si to tak trochu přál. Zjistit, jaký to je, když Vás kousne velkej australskej trochu jedovatej mrvenec. No, oteklá bulka na ruce se mu objevila až po dvou dnech a pěkně bolela. (A nebojte mamky a taťkové, brzo zmizela.)
V oblasti práce se ještě událo to, že jsem si zaktualizovala a předělala český životopis a rozhodla se mít oči otevřený už teď. Když v tý Austrálii to na hvězdnou (nebo spíš žádnou, natož hvězdnou) kariéru nevypadá.
