*Na úvodní fotce vidíte typickýho australskýho zahradního pavouka z čeledi křížákovitých. Jmenuje se nefila, anglicky golden orb (zlatá koule) a někdy se jim říká i banánoví pavouci. Pro člověka není jedovatej, i když máme kolem sebe i pavouky velký jako naše dlaně. Tenhle byl u nás na zahradě tak dlouho, dokud se nepřestěhoval.
Corona tentokrát na jednom odstavci. Od 1. června jsme vstoupili do rozvolňovací fáze č. 2. To v praxi znamenalo třeba neomezený cestování vnitroteritoriálně (a to i přes noc na kempink), pro 20 lidí otevřený restaurace, kavárny i hospody, fitka, svatby, jógy, muzea, knihovny, galerie, tattoo salony, aukce domů a jejich prohlídky. Otevřený zoo, venkovní zábavní parky, pohřby do 100 lidí. Shromažďovat jsme se doma i venku mohli taky do 20 lidí. Do další rozvolňovací fáze bychom měli vstoupit 3. července.
Nutno podotknout, že na nás tyhle věci žádný výrazný dopady neměly. Když nemáte práci, tudíž prašule, tak Vás nějaký velký cestování nebo restauracování nebo svatbování stejně moc nezajímá.
Týden 38 jsme chtěli začít výletem na Mt Tamborine (zase), ale bylo velmi špatné počasí (zase). Takže z toho nic nebylo (zase) a aspoň jsme přes týden s Adamem chodili na kratší odpolední procházky podél moře.
Adamovi se povedla taková perlička. Chtěl si sprchování udělat hezký s tím, že si k němu pustí hudbu z mobilu, kterej opře o okraj sprchovýho koutu. V tý stejný vteřině, kdy to udělal, mu mobil zapadl mezi stěnu sprcháče a stěnu jako zeď (o prostoru mezi stěnou sprcháče a stěnou jako zdí jsme, samozřejmě, neměli ani tušení). A byla z toho hodina a půl zoufalý snahy o lovení mobilu ze zaprášenejch provlhlejch útrob tý škvíry. Bylo to napínavý, navrhovala jsem tam mobil nechat vybít a prostě koupit novej (kdybyste viděli/y, v jakým stavu ten mobil je, chápali/y byste). Nakonec Adam po konzultaci s Jendou z Rumburka sestrojil za pomoci dvou silnejch drátů a elektrický pásky takovou naběračku a… jste napnutý? Mobil zachránil. Adam je MacGyver. Buďte jako Adam!
Objevili jsme novou zálibu a zároveň ekologický způsob, jak se zbavovat třeba tvrdého pečiva, staré cizrny nebo rýže. Rybky! Chodíme na náš ponton a pomalu tam krmíme vodní svět. A předháníme se, kdo z nás naláká větší rybu. Dokonce jsme zahlídli i krevety. A celkově jsme překvapený, jak je i tady u nás v kanálu ten vodní svět pestrej.
Došlo zase na hraní her. Tentokrát se přidala i jedna Australanka Ursula, se kterou se Jenda kamarádí, a hráli jsme něco jako Alias. V angličtině to mělo teda úplně jiný grády.
A tady máte červnový úplněk nad zámkem (hotelem) z naší zahrady.
Dostala jsem se zase k józe, pečení banánovýho chleba, drhání, objednání motouzů z přírodní bavlny (protože z tý uměliny to nemělo vůbec smysl dělat), zaplatila jsem si předplatný českýho časopisu Heroine (tzv. lifestyle čtení pro ženy je v pojetí Heroine na úplně jiný úrovni a vřele doporučuju!) a… Objevila jsem letenky z ČR na Bali i k nám za neuvěřitelně malý peníze. Tak malý, že už zase plánujeme a výprava se pomalu rozrůstá. Oficiálně Bali otevírá svoje hranice v půlce září a prý se tam turistek a turistů nemůžou dočkat. Tak snad to vyjde aspoň na podruhý, v prosinci.
Škola
Tenhle týden jsme věnovali zase 3 role playům, taky jsme kreslili uspořádání stolu a místností na různý jednání. A já kvetla. Byla jsem v trojici s moc milou Brazilkou Joyce, se kterou se bavím už docela od začátku. Ale kromě toho, že je milá, je taky ještě větší puntičkářka a perfekcionistka než já. A to nechcete!
Za takovou specialitku online výuky považuju studující, co nemají video nebo zvuk (někdy obojí dohromady). To se pak totiž stane, že jste ve trojici s někým, kdo Vás třeba slyší, ale může jen psát. Tudíž nic nedělá, čeká až něco uděláte Vy a pak do chatu napíše: Yes, I agree (Ano, souhlasím). Tak to si potom taky říkáte, co jste komu udělali, že musíte všechno učitelce odpředvádět a odvysvětlit Vy jenom proto, že máte fungující techniku.
Ze školy se mi v týdnu ozvali s nabídkou balíku jídla zdarma. Že prý za to škola už zaplatila a chce tím tak podpořit svoje studující v těžkých časech. My sice na jídlo ještě pořád samozřejmě měli, ale tuhle podporu ze školy jsme přijali. Jiný školy třeba snižovaly školný, když nebylo možný výuku poskytovat tak, jak studující podepsali ve smlouvách (a tudíž osobně z očí do očí). To ta naše neudělala, a tak ten balík s jídlem vlastně dost potěšil.
Práce
V týdnu jsem byla s domácí Annie jednou sama uklízet u Marcii. Byly jsme docela brzo hotový, a když se mě Annie zeptala, jestli spěchám, říkala jsem si, že asi bude potřebovat ještě něco na zahradě. A víte, co to bylo? Požádala mě o upečení obou dobrot, co od nás v poslední době ochutnávali – mrkvovník i banánovej chleba.
V sobotu jsme k nim s Adamem jeli oba. Začali jsme pracovat hned ráno a za chvíli přijela Alana (dcera) a Zackie (vnuk), dali jsme si všichni kafe a ty pečený buchty. Pak jsme se teda vrhli na práci na dodělávání terasy. Měli jsme taky zase výbornej oběd a u něj sledovali videa Disney představení ze zámořských plaveb, kterých se účastnil Joel (syn).
Po obědě jsme se rozdělili, chlapi se věnovali terase a my s Annie čistily další skalku, sázely muškáty (který strávili v podobě ulámaných větviček měsíc v kýblu s mulčem, a považte, stále žily a dokonce pustily i kořínky). Před západem Slunce jsme jako rodina svačili před nedodělanou terasou a pozorovali klokany.
BROWNS
Týden 38 končil 6. červnem. Od 8. června se vyučující a studující na BROWNS (jazykovce, kde jsem dřív pracovala) vraceli/y zpátky k offline výuce. Mně se nikdo neozýval a já už jsem byla delší dobu vnitřně nastavená tak, že pravděpodobnost mýho znovupřijetí na recepci je dost nízká. Pořád jsem si ale uchovávala určitou naději a doufala. Pár dní před znovuotevřením školy jsem ale měla pocit, že potřebuju nějakou jistotu, abych se podle toho mohla zařídit. Napsala jsem proto bývalé nadřízené a odpověď přišla do druhého dne. Zamítavá. Otevírá se jen jeden kampus ze dvou a není potřeba žádný další personál.
Zklamalo mě to víc, než jsem si myslela, že by mohlo. Hodně jsem přemýšlela, proč vlastně, a uvědomila jsem si, že ty dva měsíce doma jsem si byla schopná vlastně dost užívat hlavně proto, že jsem si to nastavila jako dočasnej stav. Že se dřív nebo později na recepci vrátím a budu ještě vzpomínat na ty krásný dopoledne na pontonu na sluníčku, na zahradě u plevele nebo u těsta na chleba. Části těch dní byly fakt jenom moje. Byla jsem spokojená, že jsem si nelámala hlavu s tím, co bude, jestli…, a prostě jsem se bavila a zabavovala sama.
A když jsem dostala tu negativní odpověď, měla jsem pocit, že se do hledání nový práce musím pustit okamžitě. Že budu muset zase začít podstupovat to neustálý předělávání životopisů, trávení desítky hodin hledáním a odepisováním na pracovní inzerce, který stejně mají jen minimální šanci na úspěch, když jste imigrantka s povolením práce jen na poloviční úvazek. A bylo mi z toho těžko a úzko.
Když jsem se dozvěděla, že se do tý svojí skvělý bývalý práce nevrátím, zase se mi vrátil ten pocit, že jenom ve výdělečný práci tkví moje užitečnost a přidaná hodnota. A to se přece má, být užitečná a mít nějakou přidanou hodnotu, aby Vás mělo okolí rádo, ne?
Tak jsem svojí pozornost soustředila aspoň na vaření a uklízení, čímž jsem si pocit užitečnosti aspoň dočasně navozovala, a pak jsem se čertila, že “jsem snad jediná, koho ten bordel kolem sere?!?”. Adamovi nastalo pár dnů (možná týdnů), kdy to se mnou bylo zase o něco míň snadný a v našich debatách od něj zazněla taková zajímavá myšlenka. “Lenko, víš to, že nemusíš dělat vůbec NIC, úplně libovolně, protože mojí lásku si nemusíš ničím zasluhovat?”.
