Žádná Corona!
731 dní odkazuje k našemu výročí, který jsme v týdnu 39 měli. Před dvěma lety jsme si řekli, že teda chceme, aby to všechno bylo oficiální a vážný. A myslim, že bychom se hodně divili, kdyby nám u toho randění v Grébovce někdo řek, že dvouletý výročí oslavíme jednu propršenou středu ve východní Austrálii.
Věděla jsem, že Adam měl připravený nějaký překvápko, dělal kolem něj docela tajnosti. Ráno v den výročí vstával brzy na surf, ale byla to léčka! Potřeboval pro to překvapení totiž zajít do auta. A vzbudil mě tak, že mi ruku položil na nějakou krabici. Ta krabice obsahovala elektrickou deku.
Možná si teď někdo z Vás (jako já) (nevděčně) říkáte, že elektrická deka není úplně nejromantičtější dárek k výročí, ale musím uznat, že jsem si dlouho stěžovala na nesnesitelnou zimu v pokoji a studenej nos před spaním. Protože topení je v Austrálii nedostatkový zboží. A tak byla doma, elektrická deka. A já byla malinko rozpačitá (já nevim, asi jsem si představovala diamantovej prsten nebo podvazky?) a Adam to, samozřejmě, navnímal.
Já šla udělat výjimečnou slavnostní snídani a po ní, že to teda spolu všechno rozbalíme. Lidi dobrý (tohle oslovení používal řečnicky můj děda), to bylo jak z Pelíšků! “Tak maminko, no, jen to rozbal, to budeš koukat!” Z krabice jsme vytáhli divný silný neforemný vypínací prostěradlo se spoustou vystouplejch elektrickejch kabelů.
A já jsem se rozbrečela. Ano, neštěstím z toho, že nemám nekonečnou radost z dárku k výročí, a tudíž jsem špatná. Mezi vzlyky jsem se Adamovi strašně omlouvala za to, že to nemůžu používat, že v tom nemůžu spát. A Adam se smál a souhlasil, že kupoval deku a ne drátovaný prostěradlo. Nakonec jsme se teda zasmáli oba a jeli jsme to vrátit s tím, že si někde jinde koupíme fukar. Takže poučení: ne všechny krabice, na kterých je napsáno blanket (deka), obsahují skutečně deku. Hlavně ty z Aldi.
Večer jsme si udělali speciální výroční večeři – domácí sushi avokádo, okurka, tofu, ředkev. Jenda nám radil a pomáhal a bylo to absolutní nekonečný labůžo. Den jsme zakončili hořkou romanťárnou Než jsem tě poznala. Výročí jak malovaný.
Žraloci a program jejich kontroly
Žijeme u oceánu, tudíž o oceánskou faunu tady není nouze. A k oceánský fauně patří i žraloci, kteří rozhodně ve většině případů nejsou vegetariáni. Hodně se nás ptáte, jestli už Adam nějakýho viděl, kolik jich tu je, a jestli nám (spíš teda Adamovi) hrozí nějaký nebezpečí.
Takhle… ke smrti zapříčiněné žralokem tu občas prostě dojde. Do roku 1962 bylo v celým Queensland doložených 36 žraločích útoků, z toho 19 fatálních. V roce 1962 Queensland v rámci Odboru pro základní průmysl a rybolov spustil Program kontroly žraloků. A od tý doby na chráněný pláži umřel po žraločím útoku pouze 1 člověk. Chráněných pláží je tu většina. V praxi to znamená umísťování ochranných sítí a/nebo používání návnad a následnýho přemísťování žraloků do bezpečný vzdálenosti (víc info pro anglicky mluvící zájemkyně nebo zájemce třeba tady).
Ne všechny pláže je ale možný stoprocentně chránit, a tudíž k útokům chtě nechtě sem tam dochází. V Gold Coast je to od roku 1905 průměrně jednou za 4 roky (naposledy ale v roce 2012), přičemž těch útoků s tragickým koncem bylo 5 (u nás naposledy v roce 2003). (Detaily třeba tady kdyby Vás to zajímalo víc.)
Co ale zahýbalo místními novinami na začátku června byl útok z Kingscliff. To už je sice pláž v Novém Jižním Walesu, ale je to od nás jen 40 km. A je to takový klidný zastrčený místo, kde jsme s Adamem strávili jedno prima odpoledne po spaní v autě (článek z výletu tady). A 40 km je vlastně strašně malej kousek.
Co jsem tím ale chtěla říct? Že se o Adama nemusíte bát! Žraloci tu jsou a občas útočej, to je jasný, ale statisticky nám všem mnohem větší nebezpečí hrozí třeba v autě. A taky se z toho nějak zvlášť netrápíme, že? Ale nemyslete si, když kluci surfují a podezřele nad nimi lítá helikoptéra, radši balí fidlátka a jdou z vody. Pro případ, že by se ta helikoptéra snažila vysledovat žraloka.
Ostatní
Plán vyrazit na Tamborine Mountain selhal kvůli počasí opět a zas, o víkendu i v týdnu. Tak jsme místo toho opakovali procházky ve chvílích, kdy počasí dovolilo, a fotili u moře (flóru, faunu, i sebe).
Jinak klasika – plela jsem, hráli jsme pinčes i karty. Adam byl na surfu v týdnu dokonce 4x, což je slušný skóre. Byly velký a silný vlny, až mu to jednou utrhlo tkaničku, která spojuje surf a tu šňůru, co si připevňujete na kotník, když jdete do vody. Surf teda Adam musel hledat a naštěstí našel v pěně u břehu.
Škola
Měli jsme poslední seanci před 3 týdny pauzy. A bylo za 10 minut hotovo. Vyučující Saraid nám jen řekla, že má od nás všechno, co potřebovala. A taky nám oznámila, že už ji nebudeme po prázdninách mít, protože si našla jinou práci. To byla škoda, protože si myslím, že jsme si za ten půlrok nastavily vyhovující formu spolupráce. A tak jsem byla zvědavá, jak to bude vypadat těch posledních 10 týdnů, který mi zbývají.
Práce
Adam byl klasicky v té svojí, kde se tentokrát nestalo nic, co by nutně stálo za řeč. K tomu jsme ve čtvrtek oba jeli k Annie a Phillovi a do 16h jsme tvořili takový speciální prostor na parkování zahradních pomocníků (traktůrek a spol.). Traktorář to v týdnu předpřipravil – bylo potřeba tam ledacos odhrabat a srovnat a rýt do svahu atd. A my jsme tam pak vytvořili ohradu, aby se svah znovu nesesouval. Betonovali jsme do země ocelový sloupky, zasouvali do nich dřevěný trámy a udělali jsme takovou pěknou ohrádku.
A u toho jsme poslouchali Phillova pořekadla, třeba: Happy wife, happy life (Šťastná žena, šťastnej život). V první půlce tohohle projektu jsem já řešila hlavně to, jestli je všechno ve vodováze, takže mě Phill přejmenoval na Miss Bubble Eye (řekněme třeba Miss vodováha). Když si všimnul, že s Adamem chytáme přesnej a správnej postup, nechal nás druhou půlku ohrady dělat samotný. Takže jsme nelenili a kopali a betonovali a trámovali. A pak Phill povídá: “Lenko, já tě uplně vidím, jak jednou v ČR budeš sedět v kanceláři v práci a najednou se rozesměješ. A kolegyně a kolegové se tě zeptají, proč. A ty jen řekneš: Ále, vzpomněla jsem si na Austrálii, jak jsem tam makala s betonem a krumpáčem”. Třeba si to řeknu, ale třeba tyhle zkušenosti jednou s Adamem zužitkujeme na vlastní zahradě. No ne?
V sobotu jsme tam s Adamem jeli podruhé. A chlapi po tolika týdnech konečně dokončili terasu. My s Annie jsme natíraly velký těžký květináče, který budou zdobit tu terásku, a plot. Mimochodem, Annie má ráda fialovou. A soused Harvey (fotograf) má rád novou terasu.
Musíme se tady pochlubit. Annie nás chválila, jaký jsme pracanti (což jsme před tím o sobě s Adamem vlastně nevěděli). Taky říkala, že jsou moc rádi, že nás poznali, a že jim ukazujeme, že mladá generace není ztracená, že svět má ještě šanci (což jsme před tím o sobě s Adamem nevěděli tuplem). Před západem Slunce jsme svačili na nový terase a volali našim domů. (O Annie a Phillovi už jsem se víc zmiňovala tady.)
A abyste měli ještě trochu konkrétnější představu. Annie je dáma. Ráda se fintí a pečuje o sebe, tudíž i při práci na zahradě má většinou sukni, makeup a nalakovaný nehty, voní kvalitním parfémem a nosí prstýnky a řetízky. Když jsme se o tom spolu bavily, říkala mi, že si prostě chce připadat hezky a upraveně, když to jen trochu jde. Oblíbený šperky nechce mít zavřený ve šperkovnici. Chce si je i ty parfémy a stíny užívat, dokud může. To je hezký, co?
Annie a Phill jsou vlastně původně tzv. dělnická třída. Phill je vyučenej automechanik, Annie se rozhodla věnovat dětem a k tomu uklízet lidem domy, když byly děti ve škole. Kolem šedesátky Phill začal pracovat pro automobilku Toyota jako mistr servisáků, dneska z kanceláře dohlíží na ledacos. Annie před coronou léta vozila klientky a klienty Toyota, kam potřebovaly/i, když měly/i auto v servisu. Je nám u Annie s Phillem fakt moc fajn i proto, že mají prima obecný přehled, otevřenou nepředsudečnou mysl a vždycky si u nich užíváme nepovrchní konverzace na vysoký úrovni. No řekněte, není příjemný mít někoho, s kým Vám není trapný se potit u krumpáče a o chvíli později s koláčema na triku distingovaně stolovat?
