Nedá se nic dělat. Dvouměsíční zpoždění ne a ne nahnat. Tak teda šup na konec června, na ty velký změny.
Týden začal tak, že byl Adam dopoledne s Jendou surfovat. Společně s několika rackama nad nima ale kroužil i vrtulník, což jim bylo docela podezřelý. Když vylezli z vody, netrvalo dlouho, než zjistili, že sdíleli poměrně malej výsek oceánu s nemalým žralokem. Ten se tam nějak zatoulal a město, bohužel pro něj, přemýšlelo, jestli ho zabít nebo nezabít, a doufat, že odplave. Jak to dopadlo jsem (možná radši) nenašla. Jo a! Na pláži jsme byli víckrát. Jednou, když nebyly vlny, dokonce na procházce za účelem sbírání klacků a mušlí na drhací projekty. A Adama to hodně bavilo.
Zimní zahrádkaření (pokračování)
Došli jsme k závěru, že není na co čekat. Zelenina musí do zeminy. A tak jsem se nejdřív jala vytvořit mřížku na hrášek, protože ten se musí plazit, žejo. Pak jsme s Adamem vypleli a pohnojili záhony a podle předem připraveného plánku sazeničky přemístili z plastu rovnou do hlíny. Následovalo zalití a doufání, že i přes ty chladný noci z toho něco bude.
A když jsme u těch chladných nocí, začalo to být v domku už dost na hraně s tím, co jsme byli ochotný snášet. Věčně studený nosy, oblečení, ručníky… A tak jsme vzpomínali na časy, kdy nám mamky před odchodem do škol(k)y nahřívaly oblečení na plynovejch vafkách. Definitivně jsme se rozhodli, že zimu bez fukaru nepřečkáme.
Všehochuť
Stáhla jsem si aplikaci na chození. Zvážila jsem, že nepracování mi (fyzicky) zas tak moc nesvědčí. Většina mých koníčků se odehrává vsedě nebo vleže. Běhání velmi zřídka provozuju jenom proto, že “se to dělá”, což mi přijde jako špatná motivace. A chození mě baví. A tak jsem se začala procházet po okolí s aplikací, abych měla přehled, jak malý porce (nebo spíš jak dlouhý trasy) si začnu ordinovat.
No a tematicky k jídlu, začala jsem péct veganskou bublaninu (z mraženýho ovoce). A je to velký dobrý. Totálně snadný recept pro případné zájemkyně či zájemce tady (mouka klidně i hladká, mléko jakékoliv, co je zrovna v akci).
Ve 41. týdnu jsme si poprvé sedli k lapačům snů. Podle návodu jsme vytvářeli netradiční údajně skandinávský a velmi jednoduchý vzor. A protože jsem si řekla, že jsem připravená to vyhnat o štok vejš, sedla jsem si další den ke stromu života. Motám, utahuju, hodiny běží a já jsem si najednou všimla, že mám na 3 prstech stržený puchýře. Po 4,5 hodinách drhání jsem byla hotová. Samochvála sice smrdí, ale já se tady klidně pochválim. Ten lapač se mi líbí moc. Ale s takovou časovou náročností jsem si došla k tomu, že je vlastně neprodejnej. A tak jsem se vrátila k jednodušším pírkům / lístkům.
Výlet k Purling Brook Falls, Národní park Springbrook
Bez větších plánů jsme prostě vyrazili. Na tyhle vodopády jsme měli zálusk už tenkrát v listopadu. Jenže jsme si vybrali období požárů a ani nejlepší vyhlídka nám neukázala víc než zakouřenej les.
Tentokrát jsme ale měli vyloženě štěstí. Bylo fajn (chladnější) počasí, který Adam trochu podcenil a i přes husinu mi celej výlet říkal, že mu je akorát. Vybrali jsme hlavní 4km okruh, který Vás shora svede až dolů k vodopádu a pak zpátky nahoru. Není to nic náročnýho. A dole nás čekala krása s nádherou. Nekončící sytá mimořádně fotogenická duha. No, řekněte sami!
Fotek k pokoukání máme víc, jen je musím naházet do samostatnýho článku.
Byli jsme z tý scenérie fakt tak unešený, že jsme se až dole u duhy rozhodli, že z toho uděláme video. Nepatří k našim top výtvorům, spíš tam hodně povídáme. Ale kdyby někoho zajímaly naše bezprostřední pralesní dojmy, tak klikejte na blogu na sekci Videa (tady).
Cestou zpět jsme se stavili v místní kavárno-cukrárně The Fudge Shop Springbrook na skvělou zmrzku a jeli spokojeně domů.
Práce
V týdnu jsme byli s Adamem u Annie stavět jako překvapení policový díl pro Philla do garáže. Zlatý návody z IKEA!
Já jsem si říkala, že je asi fakt na čase začít nějak konat. Smíření s tím, že se nevrátím do bývalý práce už prostě muselo proběhnout, sezení doma dalších 5 měsíců bez příjmu se rozhodně nezdálo být nejefektivnějším řešením. Jenže! Já jsem se prostě nemohla dohnat k tomu začít ty životopisy posílat. Když jsem otevřela nějaký stránky s pracovníma nabídkama, odnesla jsem si z nich akorát velkou dávku nihilismu a skepse.
Ve čtvrtek jsme se připravovali zase k Annie a najednou, v 8 ráno od ní telefon. Že automobilka Toyota, kde oba s Phillem pracují, shání urgentně uklízečku. (Když jsem hned souhlasila, Annie se začala ujišťovat, jestli tuhle práci opravdu chci, že by určitě pochopila, kdybych to nevzala a že by se na mě nikdo nezlobil.) Před Coronou měli dvě – uklízečku A na dopolední a uklízečku B na odpolední část dne, v Coroně jen jednu (A), která to nějak pytlíkovala všechno sama. A tahle uklízečka A měla nějakej akutní zdravotní problém, kterej jí znemožnil chodit 2 týdny do práce. Oslovili proto uklízečku B, která je ale poslala k šípku (o tom někdy v dalších týdnech) a problém byl na světě.
A tak se stalo, že jsem místo pracovních legín oblíkla sáčko s broží pro štěstí. Jeli jsme pak k Annie, kde Adam dostal nějakou práci, a mě Annie vzala do Toyoty. Tam jsem si popovídala s budoucí nadřízenou Cheryl, dostala jsem stoh papírů vztahujících se k novýmu zaměstnání a s pokynem přijet v pátek na sedmou ráno na první den do práce jsem odešla středem.
Dostala jsem práci. Po návratu k Annie jsme si dali na terase pití a sušenku a my jsme pak s Adamem ještě jeli omrknout druhou pobočku Toyoty, která taky vyžaduje pravidelný úklid. Tam jsme si dali na oslavu veganský burgery v Hungry Jack’s, protože jsem věděla že další den si vydělám skoro $100 a další taky a potom taky. V tu chvíli, kdy jsme seděli na sluníčku, jedli burgery a pořád dokola mluvili o tom, jak se věci mění z minuty na minutu, mi bylo dobře.
Protože jsem věděla, že budu jezdit firemním autem mezi pobočkama, musela jsem si zařídit řidičák. Jeli jsme proto domů pro pas, pak na úřad (Department of Transport and Main Roads), tam si paní okopírovala několik mých karet, mě vyfotila, zaplatila jsem asi $85 na rok a dostala jsem do ruky A4 jako dočasný řešení a příslib, že řidičák mi přijde do 2 týdnů.
Přišel pátek 26.6. a já šla poprvé do nové práce. Vstávání v půl 6 bylo vyloženě za trest. Den jsem měla strávit s mou vedoucí, která mi to všechno chtěla pořádně ukázat. Asi po pěti minutách jsem dostala informaci o mega příšerně ucpaným záchodu z minulýho týdne a já se zmohla jen na: jak často se to asi stává? Prej sem tam. Tak to jo, to jo.
Zkrátím to. Pořádek mám ráda, ale v uklízení cizích košů a cizích záchodů se, pochopitelně, nevyžívám. Ani na sekundu mě ale nenapadlo tu práci nevzít a ukázalo se, že se nebude jednat o nějak zvlášť náročný úklidy. Kromě toalet a košů v kancelářích nějaký ty kuchyně pro zaměstnance a zaměstnankyně, koutky s kávovarem pro zákaznice a zákazníky. Žádný drama (většinou).
Co mě ale dostalo hned první den byl můj výraznej pocit, že bych měla bejt neviditelná a skoro němá (snad jen kromě: dobrý den a nashledanou). Když mi vedoucí něco ukazovala, vyloženě šeptala, před lidma se chodilo po špičkách – hlavně nikde nikoho nerušit svou přítomností. A velmi mě překvapilo, jak špatně to moje ego neslo (a nebudu Vám lhát, nese stále). O tom bych chtěla napsat víc, ale zase až příště.
Týden 41 jsme s Adamem zakončili u Annie a Philla – měli jsme tam ještě takový dodělávky, který bylo třeba dotáhnout. Dali jsme společně pozdní oběd, u kterýho jsme si zas moc příjemně povídali. Byla to asi naše poslední placená návštěva. Kolečko se uzavřelo. Konec jedný krátký (a vlastně v mnoha ohledech moc fajn) éry.
