Tentokrát o Coroně jeden až tři odstavce. Jsme na přelomu června a července. Queensland vstoupil do 3. stupně uvolňování, což u nás na Gold Coast v praxi znamenalo skoro normální život jako před Coronou. Nekomerčně se lidi smí shromažďovat do počtu 100 (to už je slušná svatba nebo pohřeb), můžou chodit za kulturou (galerie, muzea, koncerty, divadla), hazardem, do barů a salónů krásy v podstatě bez omezení (až na to, že v tanečních barech se nesmí tancovat, ale jen sedět na židlích – ulítlý, co?). Lidi pracující v kancelářích se do nich smějí, ale nemusí vrátit. A všudemožně v obchodech se při příchodu píšeme na seznamy.
Místní vláda se v coronový době snažila různými způsoby podporovat lidi v úzkých. Jedním z těch způsobů byla možnost vybrání si naspořených peněz na důchod předčasně a bez nutnosti to zdanit. Když jste tu standardně zaměstnaní, povinnost zaměstnavatele je Vám z každé výplaty odvádět asi 9,5 % právě na důchod. Peníze Vám celý život chodí do toho fondu, Vy si je na starý kolena vyberete a máte za ně hezký žití. Anebo se v průběhu života rozhodnete je vyzvednout předčasně, pak ale musíte počítat s velkým zdaněním. To se děje všem, kdo odtud třeba po roce, dvou, třech odjíždí a peníze vybírají.
No a do 30.6. byla možnost si prašule vybrat bez zdanění pro všechny, kdo tu byli už alespoň rok. My jsme tu rok nebyli, tak jsme si mysleli, že se to na nás nevztahuje a nikdo by nám nic neposlal. Kolem nás to ale lidi zkoušeli s tím, že při nejhorším nic nedostanou. A tak jsme se 30.6. ve večerních hodinách rozhodli o peníze na důchod taky požádat. Adama jsme zvládli asi za 5 minut, mně to stálo několik hodin, několik telefonátů na infolinky a několik vrásek na čele. Do dvou týdnů jsme měli peníze na účtě. Příjemná několikastovková injekce.
Necoronové záležitosti
Už jsem zmínila mnohokrát, že bez auta se tady dá obejít jen velice těžko. A teď si vemte, že jste dva a do práce se ani jeden MHD nedostanete. Máme štěstí, že náš spolubydlící má auto i skútr. A taky máme štěstí, že Adam, narozdíl ode mě, nemá strach z jednostopých vozidel. A tak jsem do práce začala autem jezdit já a Adam drandí na skútru. V zimním období, kdy bylo k ránu kolem 10 stupňů, to nebyl žádnej med.
Z jiného soudku. Já mám ráda hezký (hlavně teda čistý) nehty a ruce. A když pracujete jako uklízečka, chtě nechtě ty ruce dostávají zabrat vší tou chemií a vodou. V gumových rukavicích se sice ochráníte před chemií, ale zase ty ruce hodiny a hodiny koupete ve vlastním potu. A to já teda nevim, co je horší. Každopádně, víte, co jsem si koupila z první výplaty? Manikúru. Objednala jsem se na shellac (takovej ten lak na nehty, co se vytvrdí pod UV lampou a vydrží dva týdny krásnej) a pak se denně radovala jak mám hezký ruce, i jako uklízečka. Ano, takhle já jsem povrchní.
A když jsem u tý práce, který se níž ještě víc pověnuju, hodí se zmínit, že jsem ten první týden nějak přepálila. Už ve čtvrtek mě tak divně bolely záda, ale říkala jsem si, že jsem se asi blbě vyspala. V pátek se to zhoršilo, ale musela jsem to doklepat, a když jsem přijela domu, nebyla jsem schopná bez pomoci vylézt z auta. Nahřívací láhev, sprcha, Adamova masáž a čekání na masérku Kristýnu, která se mě snažila napravit v neděli. Poradila mi, jak se hýbat jinak, abych to v tý práci přežila bez újmy. A nutno říct, že od tý doby mám klid.
Výlet na Tamborine Mountain
Konečně nám to vyšlo. Bylo fajn počasí a volno a žádný vlny, tudíž ideální podmínky na výlet na Tamborine Mountain. Z výletu máme vlog, takže k tomu asi není moc potřeba psát dlouhý slohy. Navíc, já mám ráda i fotodokumentaci, takže sem časem asi ještě něco extra naházím.
Stručně asi takhle. Mají tam dobrý pivo za dobrý ceny. Kdyby to nebylo tak daleko, Adam by tam v pivovárku Fortitude Brewing Co. velice rád strávil více času. Přilehlá “vesnička” je taková dost turistická, ale neměli jsme tolik času na prošmejdění všech zákoutí. Procházka národním parkem a pralesem je fajn. Ale hned vedle pralesa je silnice, takže část těch pěších okruhů Vám prostě narušují zvuky aut. Vyhlídky na západ Slunce za to fakt stojí, ale jsou to teda echt větrný hůrky. V zimním období je tam opravdu velká zima. Taková, že jsme se museli jít schovat do auta a vrátit se opravdu, až když se blížil západ. Lidi kolem měli deky, čepice, zimní bundy a piknikový skládací nábytek.
Auto se nám opravdu rozbilo. Vlastně už na cestě tam, ale kdo to měl vědět, žejo. Cesta zpět byla velmi náročná, plná strachu z toho, že nedojedeme domů, že nás nebude mít kdo odtáhnout, protože všichni známí byli někde pryč přes noc, že se nedostanu v pondělí do práce atd. V neděli nás přijeli zachránit Phill s Annie, ale to už je týden 43, tak si budete muset počkat.
Práce
Už jsem zmínila tu, že jsem začala jsem pracovat skoro jako normální lidi – denně. Skoro proto, že jen na půl úvazku. Tenhle první pracovní týden jsem začínala v 7h ráno, což znamenalo vstávání v půl 6 ráno. Vstávání v půl 6 ráno po několika měsících bez pevnýho režimu bylo samo o sobě dost bolestivý.
Takže přišlo pondělí, kdy mě čekala ukázka celé pravidelné rutiny spolu s šéfovou. Bylo to intenzivní. Týden si za úklid zodpovídali/y sami/y zaměstnanci a zaměstnankyně, a taky to podle toho často vypadalo. Byla jsem vyplesklá, uchozená a zmatená z toho, co kde je, není, co si kam mám odkud nosit. Ono žádný pondělí není med, ale tohle moje první pracovní pondělí bylo náročný.
V jednu hodinu po obědě jsem měla hotovo a nachozeno asi 11 tisíc kroků. Sedala jsem do auta úplně zmožená. Ani ne tak fyzicky, spíš psychicky, z bolavýho ega. Já vim, že na uklízení není nic nedůstojnýho, však to doma pravidelně děláme všichni. Je to velmi záslužná a důležitá práce, bez který by nemohl fungovat žádný podnik. Ale mejt záchody po lidech, co jsou líní to po sobě udělat sami (a nepřijde jim nedůstojný (a odporný) nechávat to na nás, uklízečkách) prostě moje ego bolelo a pořád bolí (ale už míň, protože člověk si zvykne na všechno).
Snažim se toho pocitu zbavit už dva měsíce, ale nejde to. Adam mi říká, že je to pochopitelný, protože jsem celej svůj studijní život dělala hodně pro to, abych záchody mýt za peníze nemusela. Od 24 let jsem pracovala v kanceláři a před tím jsem měla hezký letní brigády na recepci v hostelu. Nikdy jsem nezakusila pořádnou hrubozrnou práci, kterou nikdo jinej dělat nechtěl (což se tady o uklízení ani říct nedá, protože to naopak dělal nebo dělá v našem okolí kdekdo #přistěhovaleckejživot). Práci, kterou vezmete, i když nechcete, protože “musíte”. Ty uvozovky jsem zvolila proto, že já jsem reálně nemusela. Mohla jsem zůstat sedět doma, ukrajovat si český úspory a přepočítávat každej dolar a bejt nepříjemná. Ale zvolila jsem záchody (a kuchyňky a kávovarový zákaznický koutky) hlavně proto, že jsem nechtěla ukrajovat a obracet.
Prosimvás, já se nelituju. Bylo to svobodný rozhodnutí, mám za to peníze, nikdo mi nestojí za zadkem, je to práce od začátku míněná na dobu určitou v řádu několika málo měsíců a ve finále jde vlastně o hovno. Ale jsou dny, kdy se ptám, proč? Na co si mám touhle zkušeností přijít?
Uvědomila jsem si ještě víc než kdy jindy, jak moc je pro mě práce důležitá. Beru ji jako nutnou součást života, která mi ale vůbec nevadí, když mi nevadí. A tahle práce mi vadí. O to víc, když jsem prohlídla, jak mimořádně neekologický smyšlení tu lidi mají. Ale o tom zase příště.
