Corona ve třech větách. Tak nám zase otevřeli hranice. Sice pořád s povinností vyplňovat si ty přejezdový lejstra. Ale to všechno pro to, aby se lépe trasovalo, samozřejmě.
Co ale souvisí s coronou je náš zážitek z trhu. V sobotu jel Adam s klkama surfovat na Burleigh Heads (to je fakt moc hezká část Gold Coast) a byli jsme domluvení, že ho po surfu naberu autem a pojedeme se zase po nějaký době podívat na trhy. Tak se stalo, na trhy jsme dojeli, procházeli mezi stánky a sluníčko krásně svítilo. Pohled do svítícího sluníčka na Adama působí tak, že kýchá. A nebylo tomu jinak ani tentokrát.
Kouknul se do sluníčka, kýchnul si a asi po vteřině k nám přiskočila paní, začala něco drmolit rychlou australštinou, u toho kydala Adamovi na ruce dezinfekci, a než jsme se nadáli, byla pryč. Rozuměli jsme jen: viděla jsem tě kýchat, veřejný zdraví a hezkej den. Konec příběhu.
Když automobil stávkuje
Týden 43 nám tedy začal nedělí. Nedělí po tom, co jsme jen tak tak dojeli domů z výletu kvůli rozbitýmu auto. Byli jsme téměř přesvědčení, že se rozbila převodovka, a ta by stála rozhodně víc než naše auto. Tak jsme po nepříjemným večeru měli i docela nepříjemný ráno.
Začala jsem pracovat v automobilce. A náš domácí Phill dělá u aut celý svůj život (začínal jako automechanik). Tak jsem prostě v ranní zoufalosti napsala Phillovi, jestli by nás mohl hned na pondělí objednat na servis. Odpověď přišla záhy: Dobré ráno, dorazíme k vám kolem desáté.
A tak dorazili. Phill to okoukl, poslechl a našel obrovskou prasklinu v hadici vedoucí vodu z chladiče. No a ta voda se vylila a něco tam vyzkratovala a zrušila jeden z válců nebo co. Pak nás Annie s Phillem vzali do obchodu SuperCheap Cars, kde jsme koupili novou hadici na promptní výměnu. Phill nás ujistil, že fungujících válců máme ještě pět, ať nemáme strach a v klidu si zajedeme na nákup nebo k moři. A v pondělí do Toyoty.
V neděli nám ještě pořád do smíchu moc nebylo, takže jsme ježdění nepokoušeli. Potom bylo auto v servisu v pondělí a úterý. Pondělek na zjištění a opravu chyby nestačil, což nás trochu znejišťovalo. Nakonec jsem v úterý zaplatila krásných $131 za náhradní díly a bylo vymalováno. Tak jsem na středu upekla buchtu, donesla ji do práce a sklízela úspěchy v několika kancelářích a recepcích.
Po tomhle zážitku můj skvělej kamarád Ondra, co žije aktuálně v Sydney, prohlásil, že heslem každé přistěhovalkyně nebo přistěhovalce by tu mělo být: Najdi si svou Australanku / Australana.
Musíme ale říct, že před tímhle zádrhelem jsme si s Adamem ani nepřipouštěli, že by se něco mohlo stát. Pán, co nám auto doporučil, řekl, že je v dobrým stavu. To na nás psychologicky velmi zapůsobilo a měli jsme velký plány (rozumějte tisíce najetých kilometrů po pobřeží). Po tom, co nám náš Zloun, nebo Rejže (na jménu jsme se pořádně nedohodli) ukázal/a svoji zranitelnost, se držíme o dost víc zkrátka. Pedál s plynem spíš jen tak jemně hladíme, neplánujeme žádný velký cesty a na ty tisíce kilometrů na závěr našeho pobytu tady si plánujeme půjčit pravý nefalšovaný obytný vůz. Nic proti Zlounovi/Rejži, ale nemáme ho/ji připojištěný/nou na odtah, tak to přece musí chápat.
Nefalšovaná zima
Takhle… ocamcaď pocamcaď. Baráky jsou tady papundeklový, nebo z papíru nebo nevim. Prostě nikde žádná cihla, co izoluje a vydrží staletí. Zlatý český vesnický chalupy! V létě je všude nehorázný vedro, v zimě velmi nepříjemná zima, pochopitelně. Už nějakou dobu jsem vzpomínala, jak jsme doma většinu mýho dětství byli rádi, když vafky zvládly vytopit pokoj alespoň na 19 stupňů. A stejně jsme klepali kosu. Co bychom tady za těch 19 dali!
Nejdřív jsme to chtěli brát jako otužovací výzvu místo pravidelnýho otužování podle Wima Hofa a koupě fukaru byla na seznamu někde hodně nízko. Když je Vám ale zima celej den a večer a noc a ráno, musíte zakročit. V KMart byly fukary vykoupený a velký topení do elektriky jsme nechtěli. Tak jsem jednou po práci zajela do Bunnings (místní obdoba OBI) a sehnala poslední malý fukar, co byl dokonce v akci. Ideální na večerní přitopení, aby člověk nenastydl při cestě ze sprchy pro ručník. No a od té doby nám bylo blaze i v australský zimě.
Květena
Co se týká pěstování čehokoliv, neusnuli jsme na vavřínech. Ze semínek jsme si vypěstovali a zasadili lichořeřišnici a aksamitník, čili afrikán (pro milovníky a milovnice Zaklínače – afrikán se anglicky jmenuje Marigold). A dál jsme s Adamem ozdobili každý svůj květináč pro avokáda. Už před x měsíci (ano, skutečně to trvalo tak dlouho) jsme si začali pěstovat každý svoje avokádo a v týdnu 43 přišel čas ho zasadit do hlíny. Protože jsme s pěstováním začali asi s rozdílem tří dnů, stala se z toho taková malá partnerská soutěž. Tak si můžete tipovat, kdo má aktuálně na avokádu víc listů. (Chňa chňa.)
Škola
Po pauze přišel další blok školy (jen pro připomenutí, Event Management na Pacific Training Group, poprvé třeba tady a pak každý další týden). Dostali jsme novou vyučující. Dali jí k výuce 80 lidí ze Sydney i Gold Coast (ale jako ok, online se hlásilo cca 30 lidí max), ona s tím snad nějak do poslední chvíle nepočítala, a podle toho to taky vypadalo.
Bylo to takový nějaký neorganizovaný a časem plýtvající. S první vyučující jsem online škole věnovala tak 2,5 hodiny týdně průměrně (ano, to byla velká flákárna, ale vyhovovalo to zjevně oběma stranám). S touhle druhou to byly v úterý 3 hodiny, než jsem odešla do práce (ostatní byli online celý den), a pak po zbytek týdne dodělávání úkolů samostatně, když jsem měla volnou chvíli nebo náladu nebo jsem se cítila pod tlakem.
Asi by mě to neštvalo tolik, kdybych nemusela chodit do práce a kdyby mi to vyučování přišlo efektivní a dobře zorganizovaný, neřkuli zábavný. Prostě jsem se přesvědčila o tom, že už nechci chodit do školy a dělat nějaký domácí úkoly v předem stanovených termínech.
Práce
Adam byl kromě svojí práce taky beze mě u Annie. Říkali jsme si, že když jsem už začala pracovat i já, budeme jim na zahradě pomáhat bez nároku na honorář. A tak se Adam snažil to Annie vysvětlit – že toho pro nás hodně udělali a pomohli nám, když jsme to nejvíc potřebovali, a že to jediný, jak jim to můžeme aspoň trochu vrátit, je tohle – pomoc na zahradě zcela zdarma. Annie ho nechala domluvit a pak řekla: “A teď to nech zase vysvětlit mě. V našem věku už víme, že můžeme kdykoliv umřít, a nic si do hrobu nevezmem. Vy jste mladí, máte celý život před sebou a my vám chceme aspoň trochu zpříjemnit váš pobyt tady. Aspoň tak, jak je v našich silách.” A od té doby to Adam považuje za vyřešené.
Mně se to v práci trochu uklidnilo. Nebo spíš já jsem se uklidnila a pomalu si navykla na rutinu. S tou mou neviditelností a němostí (jak jsem psala tady) to nebude zas tak horký. Ono jaký si to člověk udělá, takový to má. A rozhodně na mě nikdo nikde nehuláká: běž se schovat, uklízečko, a ať už tě nevidíme!
Objem práce se dost zmenšil. Část úkolů totiž po návratu po nemoci začala dělat i paní na dopolední “směně” (aby se uklízelo 2x za den), takže tam toho na mě pochopitelně zbylo méně, než když jsem to všechno řešila sama jednou denně. I když nemusim být němá, neztrácím čas povídáním s lidmi (jako dopolední paní), a tak se děje, že si docela často musím hledat práci, protože seznam úkolů mám už celej odškrtanej. Což je samozřejmě ta lepší varianta.
Už jsem říkala, že mezi pobočkama jezdím zánovní Toyotou Corolla? Auto mělo najeto asi 500 km, když jsem ho začala používat, takže jsem se okamžitě ujišťovala, jestli se mám nějak připojišťovat. Pozor, to auto nemá ruční brzdu. Samo nějak rozpozná, když stojí někde, kde má brzdit. Anebo v nejzazším případě zmáčknete takovej čudlík u šaltpáky. Corolla voní novotou, všechno funguje a nehučí a nepíská. (Myslíte si, že by si zasloužila nějakou tu památku na český couvání? Jo? Tak to ještě pár týdnů počkejte!)
Jeden pán se upřímně divil, že za 9 měsíců jsme nestihli procestovat celou Austrálii. Pane, my jsme neměli ani práci, musela jsem chodit školy a pak přišla corona! Místňáci a místňačky často nemají vůbec pojem o tom, na kolik člověka studentský vízum vyjde, a že dostat se do fáze “Procestuju celou Austrálii” se někomu nepodaří třeba ani za dva roky, natož za devět měsíců, z nichž polovinu nemůžete přes hranice.
No a pak chci zmínit ještě jednoho pána, kterej je takovej ten povídací typ. Nedá mu to, a vždycky, když mě vidí, musí za každou cenu vymyslet nějaký small talkový (takže trochu plochý) téma k prohození pár (čili dvou) vět. Třeba: To je tvoje přirozená barva vlasů? (Já: Nene, pane, barví mi je můj kluk). Nebo: Ty máš dneska nějaký oranžovější vlasy (Já: jojo, včera jsem si je umyla, to hned vypadá světleji). Nebo: Už máš odrosty, viď? (Já: jojo, mám, ale nebojte, ještě jedna krabička s barvou na mě doma čeká).
V druhém týdnu mě ale odzbrojil tímhle: Jak se ti tady v Toyota líbí? Já: Ale jo, mám konečně práci, už to bylo potřeba po těch třech měsících. On: A můžeš tady vůbec legálně pracovat? Začala jsem se obhajovat a vysvětlovat, že na studentským vízu můžu, a kolik hodin týdně atd. A pak jsem upřímně litovala, že jsem neřekla třeba: Ježiš, jasně, že nemůžu! Ojebávám tadyten váš systém kudy chodím. A co teprve můj kluk! My jsme nejlepší ilegální dvojka, to bys koukal 😄.
Small Talk
Podle wikipedie je Small Talk neformální typ diskuse, která nepokrývá žádná funkční témata konverzace. V podstatě jde o zdvořilostní rozhovor o nedůležitých věcech.
Small Talk je podstatou lidských interakcí v nemalém množství anglosaských zemí, Austrálii nevyjímaje. A já jsem ani za rok těmhle mikrorozhovorům o ničem nepřišla na chuť. Nechci si povídat o ničem, chci si povídat o něčem. A když si s neznámým člověkem nemám co říct, je to úplně v pořádku. Vyloženě mě unavuje výměna typu: “Ahoj.” ” Ahoj.” “Jak se máš?” “Dobře a jak se máš ty?” “Já se mám taky dobře.” “Tak to je dobře.” A teď si představte, že to denně děláte třeba třicetkrát.
Tady za každým pozdravem následuje vždycky otázka: Jak se máš? nebo Jak to dneska jde? Nikdo nepočítá s jinou odpovědí než: Mám se skvěle/dobře/není to špatný (“není to špatný” je vlastně to nejvíc negativní, s čím jsem se tady doposud setkala). A upřímně? Vaše odpověď už jde vlastně většinou jedním uchem tam, druhým ven.
Protože ta druhá strana si může být na 99,9% jistá tím, co od Vás uslyší. Je to prostě jenom takový společenský pravidlo, který sice má tendenci navodit milou atmosféru, ale já mám stejně pořád pocit, že ta milá atmosféra je vlastně tak trochu umělá. Rozumím, že to funguje. Zeptat se, jak se druhá strana má. Ale fakt Vás to zajímá? Nebo jen vypustíte tu větu z pusy proto, že se to tak prostě dělá? Jste potenciálně připravení slyšet i to, že druhá strana má nějaký trápení?
Já vim, že každá kultura to má jinak. Že u nás je běžný na otázku Jak je? odpovědět: hele, všechno v prdeli, mám heksnšus, shnily mi všechny rajčata, v práci mě to nebaví a už dva tejdny prší. A to se potom těžko navazuje příjemným přátelským hovorem, ze kterýho si odnesete pocit, že jste se s tím člověkem rádi potkali, že?
Podle mě je fajn umět to nějak vyvážit. Nelhat, když vám není nejlíp a nepřetvařovat se, ale zároveň se na svět koukat spíš s poloplnou sklenicí v ruce. Pak je asi úplně v pořádku říct: No, už pěkně dlouho se trápim v práci a asi si budu muset hledat novou. Takže to není žádná sláva, ale věřím, že se něco najde.
Já tu hru hraju trochu unaveně s nima. Odpovídám, že se mám dobře, někdy možná i velmi dobře, i když jsem večer před tím probulela Adamovi v náruči, protože se nepodíváme nejen na Nový Zéland, ale ani do Melbourne, ani do Tasmánie. Proč to dělám? Asi proto, že nechci čeřit ty jejich toyoťácký vody mýma hyperupřímnýma vlnama.
A tak v pondělí odpovídám, že se mám “jako v pondělí, to víte” a věřím, že chápou mé sdělení. Ve středu se mám “jako ve středu, půlka týdne za námi”. V pátek se mám “jako v pátek, takže opravdu skvěle”. Občas mi nahrává propršený víkend, takže můžu prohodit něco o počasí. A občas řeknu jen “dobře” a je mi jedno, že jsem se teď měla zajímat o to, jak se má druhá strana.
Víte, kolikrát jsem se v duchu za břicho popadala při představě, jak by reagovali, kdybych odpověděla: No hele, právě jsem na záchodě musela řešit celkem slušou nadílku, doufám, že nebyla po tobě, co? Nebo: Čoveče, včera jsem to dostala, tak nebudu lhát, že mě sklánění k tvýmu odpadkovýmu koši vyloženě obtěžuje.
