Měla bych s tím dopisováním blogu trochu pohnout, že? Abych nebyla doma dřív, než to dokončím. Tak abych to nějak časově zasadila. Jsme v polovině července, zima vrcholí, druhá vlna Corony je na stole a s ní přichází další nevimkolikátá vlna naší soukromé frustrace.
První vlna Corony v Austrálii byla v porovnání s Evropou taková hodně malá nedělní vlnka v zálivu pro rodiny s dětmi. I tak se to tady ale bralo dost vážně, všechno se zavřelo (včetně hranic). A tak není divu, že jsme měli radost, když se začalo pomalu rozvolňovat. A pak přišla vlna druhá. Resp., ve Victorii (teritorium na jihu Austrálie) se to nějak zvrtlo a při číslech kolem 700 nových případů přes noc Austrálie šílela.
Zase se všechno neprodyšně zavřelo, lidi ve Victorii směli ven jen pro jídlo a ze zdravotních důvodů a v TV se o ničem jiným nemluvilo. A já jsem se pomalu začala připravovat na informaci, že na 12 apoštolů a Great Ocean Road se nepodívám. Bylo mi smutno a snažila jsem se soustředit na to, kam se zcela určitě podíváme.
Situace ve Victorii se politická reprezentace snad všech ostatních teritorií dost zalekla, a i když už to vypadalo, že otevření hranic je na spadnutí, a my s Adamem pomalu googlili půjčování obytnýho auta na Novým Zélandu a chtěli bookovat letenky, den po dni přicházely nový a čím dál horší informace. Do deníkových záznamů jsem si napsala přesně tohle: “Na Nový Zéland se nedostaneme, do Tasmánie se nedostaneme, nejde nic naplánovat, ani koupit letenky, s ničím počítat. A já se ptám: PROČ?”.
A tahle otázka PROČ nás provází dokola i po těch několika dalších měsících. Už od července se potýkáme se smutkem z nenaplněných přání a nesplněných snů. Třeba ten novozélandskej je starej skoro 20 let. Když se mě kdykoliv někdo zeptal, na jaký místo na světě bych se chtěla podívat, kdybych nebyla ničím omezená, odpovídala jsem: Nový Zéland, protože #LordOfTheRings. Přišlo mi to vždycky tak nedosažitelný, že jsem ani nemohla uvěřit tomu, že teď budu víc než rok bydlet ve městě, ze kterýho na Zéland létají letadla denně za “pár” dolarů. Nepodívat se na Zéland se mi prostě nemůže stát, říkala jsem si.
A tak si asi umíte představit, jaký pocity člověk má, když se mu takováhle věc sesype. A když potom teda kompromisně plánuje poznávání jiných míst, který už určitě musí vyjít (protože Tasmánie je v podstatě Austrálie, tak to ty hranice přece nemůžou nechat zavřený, žejo). A s ohledem na informace na internetu mu nezbývá nic jinýho, než se den po dni smiřovat s tím, že nevyjde asi ani tohle a tamto a támhleto. Takže se už skoro čtvrt roku ze všech sil učíme vidět spíš poloplný sklenice, ale je to teda zatraceně těžký.
Jinak týden 44 nebyl úplně nejaktivnější a nejbohatší na neobvyklý zážitky. Začali jsme nedělní večerní vířivkou u Monči a Honzy. Taky se surfovalo, o víkendu jsem si dokonce vysloužila snídani do postele. A zase jsme si střihli relaxační drhání. Ale jinak vlastně nic moc velkýho.
Škola
Ani týden 44 nebyl co do školy ničím výjimečný. Pořád to nějak ne a ne nabrat spád a energii. Nemohla jsem se zbavit myšlenky, že kdyby mi jen řekli, co mám mít hotovo bez nutnosti být celý úterní dopoledne online, bylo by to rozhodně efektivnější.
Když jsem si pak ale našla čas na detailní prozkoumání úkolů na tento týden, naštvaná jsem vyloženě nebyla. Měli jsme kreativní úkol – navrhnout kompletní podobu několika důležitých materiálů k imaginární konferenci (program akce, seznam vystupujících a jejich medailonky, propagační materiál agentury, způsob distribuce materiálů účastníkům a účastnicím akce atd.). A nebudu lhát, tohle mě baví, i když jsem grafická amatérka.
Práce
Naskytla se nám potenciální možnost přivydělání si hlídáním dvou dětí. Řešili jsme to hlavně pro Adama, protože já chodím do práce denně, zatímco on má klidně 3 dny v týdnu volnější kapacity. Domlouvání vypadalo nějakou chvíli docela fajn a nadějně, ale pak se najednou objevil zádrhel. A to Adamovo pohlaví. I přesto, že jsme od začátku mluvili o potenciálním hlídání nás obou, nakonec z konverzace vzešlo, že k dětem se hledá dívka/žena, což prý pochopím, až budu mít vlastní děti. Já si sice myslím, že to nepochopím, protože děti se chystám mít s mužem, který o ně bude pečovat ideálně velmi aktivně, zábavně, zodpovědně a bezpečně. A tím pádem mi, předpokládám, nebude např. ani v případě pana učitele ve školce nebo družině, překážet jeho genitál. Ale co se dalo dělat jinýho, než respektovat uvedený rozhodnutí a utěšovat Adama.
Ve své standardní práci Adam tentokrát zahradničil na zahradě jedné přistěhovalé Němky. A říkal, že víc kontrolující domácí ještě neviděl. Chodila jim za zadkem a rozdávala pokyny, co, kde a jak je ještě potřeba došperkovat.
U mě v práci si to docela sedlo. Měla jsem delší šichtu, protože dopolední paní nemohla do práce. A když mi moje nadřízená vyjmenovala, co tedy všechno mám udělat, aby se na nic nezapomnělo, došlo mi, že tohle dělám denně ve svých klasických 4 hodinách. Tak já nevim, v jaký fázi nastal informační šum. Ale kdybych to nedělala normálně, měla bych denně hotovo o dost dřív, než mám mít. A to nechci, protože hodiny = peníze. A to bych ráda poznamenala, že jsem se docela rychle musela srovnat se svou obsesivní potřebou bejt ve všem, co aktivně dělám, “nejlepší”. Rozhodla jsem se, že v mytí záchodů se týhle potřeba zcela aktivně vzdám.
Stalo se mi, že při uklízení coffee koutku za mnou přišel nějaký klient a na něco se ptal. Já mu řekla, že jsem jenom uklízečka, a jestli by mohl jít na recepci tamhle. Pán teda poděkoval, usmál se a dodal, že nejsem JENOM uklízečka. A šel si po svým. A já jsem si taky šla po svým a přemýšlela, jak jsem mu měla odpovědět, aby to byla odpověď sebevědomá, ale zároveň faktická.
V práci je jeden starší pán, kterej mi velmi často při loučení říká “See you sweetheart” (Tak zatím, zlatíčko). Jako není to sexistický zlatíčko, spíš možná jako zlatíčko-vnučka. Ale je to divný. Hlavně proto, že představa, že se s ním takhle loučím já, mi přijde nemístná. A myslím, že nejen proto, že jsem JENOM uklízečka. Jsem totiž 30ti letá ženská, kterou “zlato” oslovuje kromě Toyoťáka jenom jeden chlap na celým světě, a to Adam. Ale jak jsem psala už tady, tyhle zdrobnělý zabarvený výrazy a oslovení jsou tady vlastně denní chléb bez ohledu na pohlaví a vztahy (pracovní, zákaznické atd.), že se vlastně jedná spíš o takovou perličku.
Poslední poznámka k mojí práci: opravdu existují dospělí lidé, kteří denně (nebo skoro denně) jedí fast food. Hodně fast foodu. A to je všechno.
Nadřízení
Všude po světě potkáte lidi všeho druhu, to je jasný. Pokud ale tyhle lidi v následující diskusi omezíme na nadřízené, je to podle mě docela zvláštní kategorie. S lidmi, co nám šéfují, prostě chtě nechtě musíme nějak vycházet. Pokud si teda chceme práci nějak udržet. A protože mám pocit, že kolem mě se to materiálem do článku jenom hemží, tady máte výběr z toho nejlepšího.
Ježek Sonic
Tenhle šéf je třeba rodilý Brit, který nezná slovo “pauza na svačinu” nebo “pauza na záchod” nebo “pauza”. Pracuje s Vámi ve fyzicky velmi náročném zaměstnání, klidně 10 hodin denně ve 40 stupních, moc se nezadýchá a to samé očekává od Vás. Protože čas jsou peníze, výrazně se rozčiluje a bouchá pěstí do volantu pokaždé, když nestihne projet na semaforu na oranžovou. A když už tedy musí stát na té červené, ukazuje Vám videa chundelatých psíků a nepochybně očekává Vaše rozněžnělé reakce podobné těm jeho.
I když spolu celkem obstojně pracujete skoro tři čtvrtě roku, pořád na Vás mluví v heslech či jednoduchých větách a úkoly ukazuje pantomimou. O tom, kdy jdete do práce, píše zásadně večer před, takže Vás vlastně kontinuálně udržuje v napětí a ve střehu.
Sexistický Macho Man
Je to velmi temperamentní přistěhovalec z východní Evropy, který se rozhodl své štěstí najít kde jinde než ve stavebním průmyslu. Jeho denním chlebem jsou nadávky podřízeným do nešikovných, pomalých budižkničemů a nemehel (nebo spíš kreténů). Sice občas poskytuje oběd zdarma, ale to především proto, aby Vám u nich mohl ukazovat fotky místních prostitutek a poskytovat informace o jejich hodinové mzdě.
Rád experimentuje s viagrou, ale protože má doma ženu a děti, nemůže si ji po nákupu přes internet nechat posílat na svou adresu. Proto neváhá a využije adresu svého kontaktu (některého z budižkničemů). Voilá, Viagra je v kapse.
Věřící raw vegan a konspirační teoretik
Tohle je hodně bizarní kategorie. Nevěřila bych, že se zakládá na reálné postavě, kdybych nesdílela bydlení s člověkem, který pod tímto Novozélanďaněm přímo pracuje.
Stravu vem čert. Všechny možný diety, etický omezení nebo odříkání v tomto směru už dneska málokoho překvapí. Ale představte si, že máte šéfa, co vidí čerty, ďábly a démony skoro všude? Tak co třeba značka Toyoty? Jasná ďáblova hlava. Audi? Jasný tři šestky! Cigarety? Ďáblovy penisy (ale u cigaret z marihuany toto neplatí – naopak)! Deskové hry? Ďáblovy vynálezy! (A když jsme u těch deskových her, viděli jste film Jumanji? Tak ten je podle pravdy!) Zdejší centrum Surfers Paradise (Surfařský ráj) je podle něj spíše Satan’s Paradise (Satanův ráj). A mimochodem, ty mrakodrapy tam jsou jednoznačně znaky obřích falusů a velký jsou proto, aby se na ně jejich majitelé mohli jít schovat, až přijde ta další světová potopa. Pozn.: Tento člověk podniká ve výškové práci – myje okna na mrakodrapech.
Z dalšího neďábelského výběru bych ráda zmínila například nepopiratelný fakt, že coronavirus vymyslel Bill Gates a pochopitelně má na něj už dávno vakcínu. Hilary Clinton ve volném čase pojídá obličeje malých dětí. Autorem Bible je William Shakespeare. Homosexualita je hřích a zvířata, která ji provozují, jsou ovládaná ďáblem (pardon, ani tady se to bez ďábla neobešlo). Měsíc neexistuje. Někdo ho tam nahoru nainstaloval, aby před světem zakryl nějaký důležitý věci.
Tenhle šéf Vám rozhodně nehází klacky pod nohy. Občas Vás vezme na výlet vrtulníkem, přinese sojový klíčky na ochutnání, daruje zkoušečku kvality vody, platí Vám 8 hodin, i když jste po čtyřech museli slaňovat kvůli větru a jít domů. Lidem bez domova a narkomanům/kám na ulici rozdává vlastnoručně vytvořené letáky o síle myšlenky, síle slova a o tom, že opravdu můžou změnit svůj život, pokud budou chtít (a budou správně myslet a správně mluvit). Podle vlastního vnímání usiluje o lepší svět. Má mnoho dětí, o které se ale nestará. A víte, proč? Protože to za něj přeci udělá Bůh!
Já vim, mně taky napadá, že by tenhle člověk měl spíš intenzivně navštěvovat nějakou terapii anebo rovnou zkusit pár měsíců někde v sanatoriu, než dohlížet na to, jak kluci z Rumburka lezou po mrakodrapech. Ale však to znáte. Život je jako bonboniéra.
