Jakýpak chození kolem horký kaše. Týdnu 37 jednoznačně dominovalo naše setkání s australskou armádou v obložení stojanů se značkou biohazard. Nebojte, nic jsme nikam nepašovali. Jen jsme si prostě vyjeli na výlet. Už nějakej ten pátek tady, samozřejmě, není možný přejíždět jen tak hranice. Resp. New South Wales (NSW) a Victoria svoje hranice už otevřeli, ale náš Queensland (QLD) je měl pořád zavřený.
To v praxi znamenalo, že pokud jste z QLD a jedete do NSW, potřebujete povolení, abyste se mohli vrátit zpět do QLD. Povolení získáte tak, že vyplníte krátkej dotazník na stránkách vlády a pak se Vám automaticky na email pošle potřebnej dokument pro hraniční přechod. Ten si vytisknete a nalepíte na přední sklo auta, nebo si ho necháte v telefonu a armáda / policie Vás pokaždý zastaví a bude chtít to povolení vidět.
My jsme tušili, že něco takovýho je potřeba, ale netušili jsme, že se nás to bude týkat. Jeli jsme přeci jenom 25 km jižně na hezkou pláž, která je pořád v QLD. Jenže jsme jeli podle navigace nejkratší cestou. A když jsme míjeli značku: Welcome to New South Wales (Vítejte v Novém Jižním Walesu), říkali jsme si, že to na dálnici určitě nějak asi neplatí, když jsme v tom NSW byli jen chviličku. A že po nás nikdo nic chtít nebude.
Že to platí všude stejně jsme zjistili záhy. Na sjezdu z dálnice jsme už z dálky viděli, že něco nesedí. Zátarasy, armádní sbor v maskáčích, stavění aut. “Já myslim, že jen namátkou měří teplotu,” prohlásil Adam. Můj názor je, že to bylo jenom takový přesvědčování sebe sama, kterýmu ani on nevěřil. “Nech mluvit mně, jo,” jsem zase prohlásila já. A Adam souhlasil.
No, ať to zbytečně neprotahuju. Pan voják s obřím knírkem nás zastavil a než se stihnul nadechnout, spustila jsem: “Dobrý den, my se strašně omlouváme, my jsme asi udělali chybu”. Vysvětlili jsme mu, co se stalo, on byl moc milej, vlídnej a trpělivej. Chtěl po nás totiž nějakej důkaz, že jsme z QLD. Nemáme australský řidičáky s adresou. Nevadí, určitě někde máte třeba vyfocenou nájemní smlouvu?
Ehm, nemáme, bydlíme na dobrý slovo. To jsme teda vojákovi neřekli, ale mysleli si to. Napadlo mě stáhnout si výpis z bankovního účtu, kde naštěstí adresu máme. Hrozně dlouho to trvalo, voják se chodil vždycky po minutě koukat, jak jsme na tom, my se omlouvali a on nás ujišťoval, že on nikam nespěchá, že je všechno v pohodě.
Když jsme mu konečně ukázali ten výpis, přesměroval nás na webovky vlády, kde jsme si vyplnili patřičný dotazník a do pár minut obdrželi to veledůležitý povolení. Ať žijou smartphony! Pak už nám jen popřál hezkou cestu a my jsme frčeli k pláži s přesvědčením, že už vždycky pojedeme sice dál, ale za to horší cestou. (PS: Pokud byste se chtěli podívat na naše bezprostřední dojmy, najdete je na Instagramu ve Výběru z příběhů s názvem Povídačky.)
Kirra Beach
Zaparkovali jsme u pláže Kirra s tím, že se budeme procházet. Adam ale nemohl pustit vlny z očí, takže jsme se rozdělili, on šel na surf a já jsem se procházela a fotila. Naučila jsem se konečně fotit na dálku (chytrej telefon a chytrej foťák si rozumí i na několik metrů). Pak jsme se s Adamem potkali u vody a na cestě k autu nás (příšernou) slangovou australštinou oslovil místní surfař s tím, že Adamův (půjčený) surf dělal jeho kámoš.
Tak s ním Adam hned začal řešit, jestli by kámoš neměl nějaký další stejný surfy (tenhle půjčenej od Bhupena si Adam užíval totiž úplně nejvíc). A se mnou se dal do řeči kamarád toho surfaře, takovej hipík v letech. Všiml si mýho nápisu na triku Made in Czechoslovakia a začal se se mnou bavit o komunistech. Že slyšel, že u nás chlapi nesměli nosit dlouhý vlasy a že na koncertech dostávali od policajtů přes držku. A já se nestačila divit, protože není výjimkou vysvětlovat v zahraničí místním lidem, kde že to vlastně ČR je. Povídání o naší historii je tudíž úplně jinej level. Cestou domu byl mimořádnej západ Slunce.
Konečně ten krátkej surf
V týdnu kluci jezdili surfovat. Jednou jsem se přidala taky, šla běhat (a asi to bylo naposledy, rychlochůze je mi totiž mnohem bližší) a pak jsem se opalovala. Po surfu jsme se s Adamem šli projít z 1st Avenue na Broadbeach, dali si tam kafe se zmrzkou a fotili se v parku.
A když jsem zmínila to surfování. Adam se konečně dostal k novýmu starýmu surfu. Asi jsem Vám nepsala, že ten pověstnej surf, kterej Adama dostal do nemocnice (detaily tu), jsme od tý doby měli opřenej o zeď. No a Honza z Děčína měl o zeď zase opřenej svůj starej surf, kterej náhodou odpovídal Adamovým představám o tom, na čem by chtěl nadále jezdit. A tak Adamovi Honza navrhl výměnu. Náš surf na ozdobu za jeho surf na Adamovo doježdění. A tak Adam jezdí od konce května na 6 stop dlouhým, teda vlastně KRÁTKÝM, surfu a je spokojenej.
Lezení a horolezení na Pages Pinnacle
V sobotu jsem měla v plánu výlet na Tamborine Mountain, se kterým Adam souhlasil. Když ale Jenda s Martinem zmínili jejich plán jet do skal, navrhli nám, ať se přidáme a slíbili zapůjčení lezeckého vybavení, Adamovi zasvítily oči a bylo rozhodnuto. Věděli jsme jenom, kam za nimi máme dojet a dojít, a že to bude od auta kus pěšky.
Tak jsem se výjimečně namalovala, aby mi to na fotkách ze skal náležitě slušelo. A božemůj, jen ta cesta za nimi k lezecký skále mě normálně skoro oddělala. Bylo to hodně daleko, ale ještě víc do kopce, což pochopitelně na fotkách nešlo zachytit.
U hlavní velký skály jsme si nebyli jistí, kudy kam, tak jsme se dali vlevo. Šli jsme uzounkou uličkou pralesem a řešili, jestli tu pěšinku vyšlapali lidi nebo divoká zvěř. Neměli jsme signál, abychom se mohli s klukama spojit a zjistit, kde vlastně jsme. Pak šel Adam kus napřed, našel signál, zavolal Jendovi a zjistil, že tam, kde jsme šli vlevo, jsme měli jít vpravo.
Kluky jsme asi po hodině a půl s velkou úlevou našli a v stínu kapradin pozorovali lezce a lezkyně. Po přesunu k jiný části hlavní skály si Adam půjčil výbavu a vylezl nižší středně náročnou cestu. Vylezl ji napoprvé, ani jednou nespadl a když se viděl na fotkách, byl na sebe náležitě pyšnej.
Ostatní
U nás v domku to začalo žít pinčesem. U zdi před barákem jsme měli dlouho postavenej starej složenej pinčesovej stůl. Kluci ho rozložili a mastíme skoro denně. Měli jsme taky zase filmovej večer, tentokrát Nespoutaný Django. A samozřejmě byl i karban.
Adam se rozhodl mě potěšit a po tolika týdnech okukování mi koupil polomáčený linecký banánky. Takový, který jsem si kupovávala v Děčíne (v Podmoklech) v asijský sámošce k pozdním snídaním v Adamově garsonce. Jéje, to zas byla nostalgie. Jmenujou se tady Vídeňské prstíky a prodává je supermarket Aldi.
Škola
Na Pacific Training Group mají takovou specialitku. Nemají výuku sjednocenou do jedné výukové platformy, ale každých X týdnů se to mění. Takže máte nový přístupy, hesla, musíte se učit, co kde najít, jak vyplnit, kolik máte pokusů. Někde si můžete probranou látku postahovat v pdf a mít ji doma navždycky, někde to nejde. To se mi zdá trochu nepřehledný a neefektivní. Tohle úterý jsme jednu takovou změnu platformy zažily/i. Trvalo to mimořádně dlouho (což ale na dosavadní poměry znamená asi 3 hodiny) a se vší tou nepřehledností a nesoustředěností to byl teda zážitek.
Práce
Adam byl ve své práci klasicky dva dny v týdnu.
U Annie jsme byli spolu s Adamem ve čtvrtek bez Philla (ten byl v práci). Já natírala plot vyjetým olejem a Adam mi to záviděl (protože natírání, kde nezáleží na detailu, je zahradní práce snů č. 1). Sám kácel malý stromky, hrubě čistil zahradu, přemísťoval mulč. My s Annie jsme pak jely za její mamkou a udělaly pravidelný týdenní úklid. Annie mi řekla, že až bude pracovat, nechá mě k její mamce jezdit uklízet i dál samotnou.
