Ještě před odletem do Austrálie jsme si s Adamem říkali, jak moc by bylo cool si tady nechat udělat tetování. Víte, takový to s přesahem. Takový to, u kterýho když se Vás někdo zeptá: “A proč zrovna tohle?” a Vy odpovíte popravdě, bude mít ten člověk pocit, že to je fakt hluboký. Já teda u tetovaček žádný hluboký významy nepotřebuju, stačí mi estetická hodnota (moje obligátní odpověď je: protože se mi to líbí), ale přeci jen, roční život v Austrálii, surf, vlny, palmy si o to vyloženě říkají, ne? Vlastně ani tolik ne.
Obrysů Austrošky (jakože kontinentu), palem a vln je všude kolem habaděj. Navíc s Adamem nemáme úplně pocit, že se nám to tady dostalo až tak hluboko pod kůži, že bychom si to tam chtěli nechat napíchat inkoustem. A tak se Adam rozhodl koncept památky na celý život pojmout úplně jinak.
V týdnu 45 totiž přišel po hodině surfování s další tržnou ránou na noze na holeni nad kotníkem (o té nejkrizovější předchozí třeba tady). Už ve dveřích jsem věděla, že je něco špatně, protože surfová seance obvykle netrvá méně než 2 hodiny. “Mám další zranění, ale neboj se, není to vážný.”
Hodně ve zkratce, jak k tomu došlo. Vlny byly divoký a Adam se s Honzou z Děčína nějak neshodli na tom, kdo si tuhle vlnu bere. A tak si mysleli, že oba. Honza si svůj surf o Adamovu holeň naštípnul.
A tak jsme začali ošetřovat. Mně se po prvním zkouknutí 4 cm rozšklebení chtělo trochu brečet (ha, báli jste se, že zvracet, co? Ale co Vás nemá, já jsem silná nátura), protože podle mě to bylo na šití. To Adam razantně odmítl s tím, že už to skoro neteče a že to sroste. A tak jsem se jala Adamovi holit nohu a vytvářet mašličky z náplastí s polštářkem, protože ty bezpolštářkový jsme doma neměli. Udělali jsme 3 hrubý “stehy”, zakápli to tinkturou z dubu a doufali v Adamovu vysoce rozvinutou schopnost samoléčení #wolverin. Kdo má zájem o trochu krve, nechť scrolluje až na konec článku. Tam to uvidíte ve vší parádě.
Protože byla neděle, Adam mi chtěl dopřát. Takže se rozhodl absolvovat náš naplánovaný výlet do místní botanický zahrady i přes ránu na noze. Adam je hrdina, a tak se u oblíkání snažil hodně maskovat bolest, pak se přiznal, že mu v tom asi tepe, ale že to rozchodí. Já nikam jet nechtěla, ale Adam nedal jinak. A tak jsme jeli.
Nebudem Vás napínat. Se zraněním to dopadlo docela fajn. Krvácelo to asi první dvě noci (dny ne). V pondělí jsem po práci nakoupila v lékárně nějaký věci na sofistikovanější ošetřování a stahovací obvaz a ve středu už Adam pelášil do práce. Do týdne byla ne uplně dokonale srostlá rána / jizva již připravená na další surfování. A Adam má na seznamu přežitých surfařských zranění další položku.
Zimní botanická a část “ostatní”
Už jsem zmínila tu botanickou. Tak prosim Vás, goldocoasťácká botanická v zimě vypadá úplně stejně, jako když se projdete zahradou běžnýho udržovanýho rodinnýho domku. Výjimečně něco kvetlo barevně, motýlí stezka měla všechno, jen ne motýly, všude byly rodiny s dětma a ptáci. Dohodli jsme se, že výlet zopakujeme na jaře. Tak uvidíme, jestli na něj ještě dojde.
Co se týká výběru z běžných životních záležitostí, nabízí se zmínit to, že jsme mezi rostoucí zeleninu zasadili lichořeřišnice i afrikány a začali řešit, jak ošetřit dýně. Ty totiž zřejmě dostaly nějakou nemoc – začaly nevypadat pěkně. A tak dostávaly medicínu z česnekovýho odvaru.
I když jsem začala pracovat, řekla jsem si, že se budu i nadále zdokonalovat v pečení. Tudíž jsem poprvé vyzkoušela veganský kynutý skořicový šneky (kynutý těsto teda úplně poprvé v životě) a dopadly tak dobře, že za dva dny jsme je s Adamem dělali znova z dvojitý dávky. A když jsme u toho jídla, v domku jsme uspořádali další sushi večer a byla to zase lahoda.
Daně
S červencem přišel konec daňovýho roku, a tak jsme se pustili do žádosti o vrácení nějakých těch peněz. Pokud si na studentských vízech vyděláváte oficiálně (tedy pracujete maximálně na půl úvazku), je klidně možný, že si za rok nevyděláte tolik, aby se Vám to mělo danit.
Resp. funguje to tak, že z příjmů pochopitelně odvádíte daně každý výplatní období. Potom přijde ta doba v roce, kdy se přihlásíte online do vládního systému MyGov, propojíte ho po telefonu se systémem daňovým (ATO) a tam to všechno přiznáte. Je na místě říct, že to všechno funguje naprosto skvěle, intuitivně a rychle, protože systém už průběžně sbírá přes Vašeho zaměstnavatele informace o Vašich výdělcích. Informace v systému stačí pár kliknutíma potvrdit, něco dovyplnit a odeslat. Celá procedura trvá standardně třeba 10-20 minut.
Když jste si vydělali méně než $18 200 za daňový rok, tak Vám srážky na daň z příjmu vrátí v plný výši. Pokud jste si vydělali víc, tak jsou potom různý příjmový stupně navázaný na různě vysokou daň.
Abyste měli lepší představu, tak většina lidí, co známe, si v prvním roce pobytu tady vydělává mezi $20 – $30 (spíš $25) na hodinu. Často se tu začíná na pozicích v pohostinství, úklidu anebo potom ve fyzicky dost náročných pracích jako jsou ty ve stavebnictví, nebo zahradničení (nejen to, co dělá Adam, ale třeba i sázení stromků). Tyhle práce mají úplně jiný grády v padesáti stupních na sluníčku.
Pokud tedy děláte na půl úvazku oficiálně celý jeden kalendářní rok nepřetržitě, srážky v plný výši zpátky na účet nedostanete. Ale upřímně? Abyste tady na Gold Coast dělali od prvního dne pobytu celý rok nepřetržitě, oficiálně, se opravdu moc nestává. Spíš vůbec.
A tak jsme to s Adamem všechno vyplnili, poslali a těšili na nějakou tu dolarovou injekci.
Práce
Dělám práci, kde si po pár týdnech můžu dovolit jet na automat. Nemluvím o řízení auta, ale výkonu práce. Není u toho prostě moc potřeba hlava. Ale abych ten mozek nějak zaměstnala, vytvářím si teorie o lidech, po kterých uklízím na základě indicií a důkazů, který vypozoruju. Tak třeba si jsem skoro jistá, že jeden pán trpí hemoroidy. Ano, pojďme tuto diagnózu odstigmatizovat. Kdyby měl rýmu, nikdo by se nad tím nepozastavil, že?
Takže, tenhle pán změnil v poslední době výrazně jídelníček (KFC se proměnilo v dušenou brokolici a losos s bramborem), na svojí židli má velkej měkkej polštář pod zadek a chodí pravidelně na toaletu v době, kdy tam uklízím. Plus to má vždycky na dýl. Jinýho pána tipuju zase na pravidelný heksnšus, protože má u sebe vždycky takovej ten ohřívací gumovej polštářek. A jak víme, ten velmi dobře pomáhá právě na zablokovaný záda. Pak si myslím, že tam pár osob zamrzlo ve vývoji.
Můžete mi říct, kdo v dospělosti, v seriózní práci žvejká takový ty obrovský růžový žvejkačky, kterých máte plnou pusu a po deseti minutách se Vám v tý puse rozpadají? Nehledě na to, že někdy potom v koši není nic jinýho než parta tadytěch žvejkaček a Vy kvůli nim buď vyhodíte celej odpadkovej pytel a nebo je nedůstojně ve jménu ekologie dolujete ze dna koše.
Tak a suďte mě (stejně jako to právě dělám já, ha)! Taky byste nevěděli, co roupama, kdybyste denně chodili uklízet identický kuchyňky, coffee koutky a záchody.
Ekologická odbočka
Už v týdnu 8 jsem psala o tom, že třídění odpadů není úplně silná stránka Austrálie. Dřív odpad vozili do Číny, ale ta si to v roce 2017 rozmyslela, a Austrálie teď moc neví, co s tím. Nemá to prostě moc dobře a sofistikovaně vyvinutý.
Ve větších městech mají podle vládních informací lidi ke třídění přístup celkem kvalitní. V těch odlehlejších a regionálních částech Austrošky to už docela pokulhává. Úplně v pohodě není ani to, že Austrálie nemá dobře vyvinutý dotřiďovací systémy na znečištěnej komunální odpad. Proto velký množství potenciálně tříditelnýho odpadu končí na skládkách. I přesto, že tady běžně na zahradách vidíte zvlášť popelnice na smíšenej a recyklovatelnej odpad, někde dokonce i na ten bio, místní nemají k ekologii a třídění moc pozitivní vztah. Sečteno podtrženo, ve srovnání s podobně rozvinutýma ekonomikama Austrálie produkuje víc odpadu než ostatní a třídí ho míň.
Já osobně považuju třídění odpadu za úplně základní věc, o který se snad už v dnešní ani nediskutuje. Je to ta nejmenší individuální akce, ten malej krok, kterej může přispět k něčemu většímu. A to, jak moc mě frustruje a ubíjí, když vidím, jak je to lidem jedno, jsem si hluboce uvědomila až tady.
Austrálie je nádherná, živá, barevná země plná nikdy neusínající flóry a roztodivný fauny, která si jede vlastní diskopříběh v odlehlých divokých pralesech i v úzký symbióze s lidmi v civilizaci. Příroda je tady všude kolem Vás, denně, hlučná a voňavá. Podzim nebo zima tady nepřekáží rajčatům zrát a papouškům prohánět se Vám nad hlavou.
Tak mi sakra řekněte, jak je možný, že ve velkých firemních komplexech třídí jenom papír. Že lidi dávají přednost nerecyklovatelnýmu kelímku před tím keramickým, i když celý den sedí v kanclu a mají myčku. Že když už ty tři podělaný kafe denně vypijou z nerecyklovatelných kelímků, nahází je do koše tak, abych ho nemohla jen vysypat, ale tak, aby zbytek kávy zašpinil ten pytel na odpad. Jak je možný, že z nerecyklovatelných kelímků lidi v kanclech pijou i vodu a ten kelímek si nenechávají na víc dní? Jak je možný, že někdo nepíše maily velkýmu šéfovi, aby zařídil kontejner na plasty? A jak je možný, že v kancelářským koši najdu telefon, klávesnici, baterky anebo třeba obrovskej kus něčeho rezavýho, co někdo asi přinesl z mechanický dílny a už si to nevzal zpátky? To prostě nepochopíte.
Takže prosím Vás, jestli nás čte někdo pracující v kanceláři, nebo snad někdo, kdo má vliv na to, kde bude nebo nebude kontejner na plast, papír a elektro odpad, vzpomeňte si na mě, prosím.
Abych si ale jenom nestěžovala, tak tady je jeden příklad dobré praxe. V jedný kuchyni se praktikuje přístup: doplňování cukru, čajů a rozpustnýho kafe, až když jsou dózy úplně prázdný. Bylo mi přímo řečeno, ať to pustím z hlavy a oni si to doplní, až se to všechno spotřebuje, aby na dně o chuť a vůni nepřicházely všechny ty produkty, který by pak stejně někdo vyhodil. Počítá se i tohle do těch malých krůčků, co přispívají k většímu dobru?
