Protože jsme od příletu denně chodili na pláž a mně už to přišlo trochu jednotvárný, udělali jsme kmenovou radu a rozhodli se v pátek 20.9. pro výlet do Brisbane. Není to tak daleko, takže to nebude MHD (snad) tak hrozný – časově ani finančně. Nakonec se to i hodilo, protože Adam si ve čtvrtek udělal na surfu nepříjemný zranění (sedřel si dost nohu na nártu) a ulomil ploutvičku (neboli fin) na dlouhým surfu, takže sám uznal, že to chce den na regeneraci.
Takže je čtvrtek večer, cca 20 hod., Adam už spí (to se nám teď stává pořád, že v devět večer už nevíme o světě) a já z posledních sil stahuju queenslandskou aplikaci na MHD (na Google je možný cesty po Queenslandu plánovat tady), zjišťuju, v kolik nám to ráno jede a doufám, že těch necelých 12 AUD za jednu cestu tam na osobu bude pravda.
V pátek vstáváme, Adam dělá svačinu, já se fintim (tenhle týden asi poprvé), temperamentně řešíme, jestli je fakt nezbytný si s sebou brát plavky, když je v batohu taháme celej tejden a Brisbane nemá moře. Jenže víme, že aby to místním nebylo líto, udělali jim tam v centru umělou lagunku. Takže ty plavky nakonec bereme a vyrážíme. Víme, že nás dvě zastávky vláčkem stojí obvykle 2,65 AUD, takže celou 40 minutovou cestu na konečnou do Helensvale s Adamem trneme, kolik nám to nakonec z těch lítaček odebere.
Na konečný zjišťujeme, že 2,65 AUD a chytáme se za hlavu. Platíte tady stejně za dvě zastávky jako z konečný na konečnou. (UPDATE: ono to s tím MHD není vůbec takhle jednoduchý. Někdy za jednu jakkoliv dlouhou cestu platíte 2,65 AUD, ve špičce – kdy by přeci město mělo chtít, aby lidi spíš použili MHD než osobní auta – to stojí 3,31 AUD, když během hodiny přestupujete v rámci vláčku, tak neplatíte, ale když přestupujete na autobus, tak platíte – různou částku. Po 9 jízdách v týdnu už prej neplatíte nic. Uvidíme.) Potom přestupujeme na vlak přímo do centra Brisbane (jedna cesta za 6 AUD na osobu), vzdálenost kolem 70 km a po 11. hodině dopoledne vystupujeme na Roma Street. Adam googlí nějakou dobrou turistickou pěší trasu a vyrážíme.
Foťák vytahujeme poprvé u Nejvyššího soudu, kde je umělecká instalace (asi náhodné seskupení očí) a já se čertim, protože na skoro poledním sluníčku prostě nic pořádnýho nevyfotíte. Pak jdeme na Náměstí Krále Jiřího a velkou nákupní třídou k vodě. Na internetu se píše, že cestou Vás oslní historický budovy (mimochodem, jejich stáří je max. něco kolem 200 let), ale co si budem… když jdete po nábřeží v Praze, brada Vám padá rozhodně o dost víc.
Je pátek 20.9., a to je den celosvětový stávky za klima (v češtině o tom psal třeba iRozhlas). Takže není divu, že už cestou potkáváme lidi i děti, transparenty a blízko u vody procházíme místem, kde se připravuje něco většího (co se bude dít později na pódiu).
Pak jdeme přes Viktoriin most do muzejní a galerijní čtvrti, kde se – samozřejmě – nemůžeme nevyfotit u obřího barevnýho nápisu BRISBANE. A čekáme frontu na soukromí, který stejně nikdy nemáme. A máme hlad. A vybíjí se nám foťák. Ještě, že ty ajfouny na zadní kameru dělají koukatelný fotky.
Další úkol je proto ulovit něco vegetariánskýho k jídlu. Cestou ke stánkům se zastavujeme v deštným pralese a nepálským chrámu. Jsme v dobrý oblasti, takže ze stánků si můžeme vybírat. Resp. můžeme si vybírat mezi pěti stánkama, co prodávají burgry – všechny mají i vegetariánskou nabídku (paradoxně klidně i dražší než tu masovou), pak je tam nějaká asijská kuchyně. Ale protože naše heslo zní: cizrny není nikdy dost, kupujeme dva falafely v kebabu a jíme uprostřed brisbanský zoologický.
Zvedáme se a konečně na nás vykukuje ta jejich úžasná oázka klidu, modrá laguna potěšení, která je přístupná zdarma, přináleží k ní i veřejný (a čistý!) sprchy a toalety a je to vlastně esteticky hezký. Adame, já bych chtěla zmrzlinu a taky nám to za hodinu a půl jede.
Takže jdeme přes pěší Most dobré vůle do centra a Adam si připadá jako Sám doma v New Yorku. Je pravda, že to má takovou tu newyorskou atmošku – vysoký domy, spousta lidí, pořád na Vás někde pípá nějakej přechod, v mrakodrapech se odráží mraky a domy a je to hezky kýčovitě fotogenický.
Do map na Google zadáváme Gelatissimo a jdeme. Cestou se stavujeme v drogérii (mně ty rezavý barvy na vlasy nedají spát, anebo spíš ty odrosty, co vidim denně v zrcadle, uplně volají po nabarvení) a objevujeme instantní vlasy – barevná posypka na kouty atp., co se jmenuje Toppík. Ale koukatelnou zrzavou nikoli. Pak se, aby to bylo vyrovnaný, Adam stavuje na skok v herně, kde mají všechny možný trenažéry a videohry, ale taky černočervenou zmrzku inspirovanou Stranger Things. Protože ale vypadá moc uměle, počkáme si na italskou.
Zmrzku si teda dáváme zpátky na té nákupní třídě, kde jsme začínali a volíme skvělou velkou (střední) zmrzlinu složenou z pistáciový a slaný bílý čokolády. Jdeme na vlak (teď už jsou oči u Nejvyššího soudu ve stínu) a na nádraží hodnotíme estetiku brisbanských školních uniforem (jak už jsem psala tady). A ve vlaku potom to, že Brisbane je rozhodně víc jako Praha – tím shonem a počtem lidí. Adam by tam žít určitě nechtěl (sice neřiká, že je to kvůli tomu, že tam není moře na surf, ale já si myslim, že to je hlavní důvod), pro mě by to asi bylo představitelnější. Ale oba se shodujeme, že Gold Coast je víc přátelskej, klidnější, víc jako dovolená, a že jsme rádi, že jsme se rozhodli právě pro něj.
A v Brisbane určitě nejsme naposledy – je to dostupný časově, finančně a první ochutnávka nás rozhodně uspokojila a navnadila na ty další.
