V tomhle týdnu konkrétní obrysy začalo dostávat červnové setkání s mojí rodinou. Vypadá to na Bali. Od spolubydlícího jsme dostali tip na nějaký pěkný úbytka a musíme říct, že už teď se těšíme na levný jídlo, jógu, výlety a surfování.
Přestalo (na chvíli) pršet! To znamenalo jediný: že jsem začala s Adamem jezdit k moři. V pondělí 10.2. jsme na pláži zahlédli unikátní úkaz – pěnu (dní). Pěna byla odnevidim donevidim, byla taková zvláštně béžová, s duhovými odlesky. Nebudem si lhát, byla i trošku špinavá, ale k tomu i fotogenická, to zase jo.
Stihli jsme taky konečně vyzkoušet ten náš novej portrétní objektiv. Zatim jenom na naší zahradě, ale jsme z něj nadšený a skoro kdykoliv vytáhneme foťák, tak střídáme objektivy a zkoušíme, co se s nimi dá udělat jinak a líp.
Naplánovali jsme si na úterý 12.2. opožděnou narozeninovou večeři ve veganský restauraci Doko Demo V, na kterou jsme dostali tip od kamarádky. Jeli jsme takhle opožděně, protože pořád pršelo a kdo chce v tom gala moknout, žeano. Ale po týdnu jsme museli přistoupit na to, že pršet asi jen tak nepřestane, tak jsme se v úterý načančali, sedli do auta, zapli navigaci a zjistili, že v úterý mají zavírací den. Takže já jsem se frustrovaná zase odnačanala, naštvala, ubezpečila, že občas se opravdu vyplatí plánovat (i když Adam se mě už skoro 2 roky snaží přesvědčit o opaku) a večeři jsme přesunuli na středu, déšť nedéšť.
A to Vám teda povíme, bylo to totální labůžo. Já měla po dlouhý době gin&tonic (a ten tolik chutnal po Praze!), dala jsem si veganský lasagne s dýní a špenátem (bešamel naprosto dokonalej). Adam si dal takový obrovský jídlo, co se jmenovalo Taipei 101 a obsahovalo 2 burgery (jeden alá kuřecí a opět naprostá dokonalost), hranolky a cibulový kroužky. A završili jsme to kopečkem veganský zmrzliny – slaný karamel. Bylo to skvělý, a moc jsme si po dlouhý době večeři venku užili.
K tomu se hodí další z mých filosofických odboček. Tady si opravdu potvrzujeme, jak málo jsme si vážili luxusu, co jsme měli v Praze. Otevřela se nová vege/vegan restauračka? Tak jsme se prostě jen s kámoškama domluvili, kdy zajdeme a šli jsme. Hotovo. Nebylo doma třeba dva dny pořádně nakoupeno? No problem. Snídaně / svačina, oběd a vlastně někdy i večeře se koupila venku. Pohoda. Jasně, tohle se nedělalo denně, ale když se to stalo, nebylo to téma k hovoru. Doma jsme vařili spíš jen na víkendy, protože přes týden jsme to pokryli v bistrech, jídelnách a prostě to do peněz nijak významně nelezlo.
Tady je solidní jídlo venku fakt za odměnu. Je to svátek, kterýho si hodně vážíme. Ne, že bychom na tom byli tak zle, že bychom si jídlo venku nemohli dovolit častěji. Ale prostě si to mnohem víc rozmýšlíme. Protože ten rozdíl mezi tím, kolik se za jídlo venku utratí, a tím, kolik za těch peněz uvaříte obědů pro dva lidi, je prostě významnej.
Další věc, kterou jsem si v týdnu 22 znatelně uvědomila, bylo to, jak velkou radost mi udělala koupě batohu (městskýho, do práce) a prafemované vody (protože mi moje jediná, co jsem přivezla, už došla). Za tyhle věci (oblečení a doplňky, zboží z parfumerie) s Adamem poslední půl rok v podstatě neutrácíme. Adam si koupil kšiltovku hned na začátku, protože mu to tady bez ní bylo nepříjemný, já dva kousky oblečení k Ježíšku a boty do práce. A to je v podstatě všechno. A když jsem sháněla jednu knížku, objevila jsem ten batoh. Rozbíjí se mi můj milovanej žlutej a Adamova reakce byla: no tak ten je krásnej, to okamžitě ber. A já ho brala a měla jsem lepší náladu, lepší den, prostě radost.
V ČR mi obvykle koupě něčeho na sebe den nijak významně nezměnila. Ne, že bych nakupovala často a blbosti. Taky jsem si to v ČR rozmýšlela, ale rozhodně to nebyl takovejhle svátek. A tady… nojo, je to prostě tak, jak to je. Člověk si tady při našich výdělcích rozmyslí kupovat věci, co ne tak uplně potřebuje. A tak by to vlastně mělo bejt bez ohledu na výdělky. Nekupovat nepotřebný věci. Máme jen jednu planetu. A ta by se měla mnohem líp, kdyby to takhle bylo všude.
No a v pátek byl teda Valentýn. My to s Adamem, myslim, nějak neřešíme. Ale když na mě čekal na tramvajový zastávce, našla jsem v autě knížku Your Dream Life Starts Here (Tvůj vysněný život začíná tady) ve stylovým textilním obalu / pytlíku. Ta knížka je hlavním zdrojem k vysněnýmu deníku, který jsem dostala od Adama k Vánocům a už několik dní jsem knížku nemohla sehnat.
Mimochodem, ta knížka je fakt dobrá a zábavná a přivádí čtenářstvo k tomu, aby si udělalo čas na sebe a pro sebe, pustilo uzdu fantazii a snům a došlo tak třeba k tomu, co by skutečně se svým životem chtělo podniknout. A to mi přijde skvělý.
Měla jsem po hodně dlouhý době sobotu pro sebe (Adam byl v práci). Tak jsem ráno vstala a jela na jógu do Chameleon New Age Salon do centra Surfers Paradise, kde jsou všechny lekce v únoru pouze za $5. Což je na místní poměry cena snů. A navíc, ten prostor je totálně skvělej!
Šla jsem na jógu, která nebyla nijak klidná, pomalá a, bohužel, ani snadná. Byla jsem tam zaručeně nejmíň pokročilá, tudíž ty pozice mi dávaly pořádně zabrat. No, a protože mi bylo trochu blbý, jak jsem neohebná, tlačila jsem na pilu (což je v józe samozřejmě úplná blbost) a pak se do středy nemohla bez bolesti (v podstatě celýho těla) ani zvednout z postele. S Adamem jsme se domluvili, že se budeme před spaním protahovat (protože ty achilovky a podkolenní jamky, sakra!) a já jsem si slíbila, že se příště budu mít víc ráda. Když něco nepůjde, tak to prostě nepůjde. Nedělám to přece kvůli tomu, co si budou myslet lidi kolem (kterým jsou moje ásany, nepochybně, jedno).
Stihla jsem se taky po józe neplánovaně potkat s holkama (Mončou a Simčou), dát si s nima ledový kafe, jít na pláž, koupat se v bavlněném prádle, protože jsem s sebou neměla plavky, a vydržet na pláži, než se Adam vrátí z práce. A protože kafe normálně nepiju a jsem na něj asi nějak přecitlivělá, tak jsem byla tak nakopnutá kofeinovou energií, až jsem z toho do půl třetí ráno nespala. A podle toho taky vypadala neděle.
Škola
Protože jsme s mojí partnerkou pro skupinový projekt Joyce udělali práci na oba dva dny už v pondělí odpoledne, na stole se objevila otázka: jak to bude s úterní docházkou. Naše trenérka Saraid nám k tomu poskytla tak maximálně úsměv. Takže já jsem si to vyložila tak, že do školy nemusím. Resp. neměla bych v ní, co dělat, takže jsem se rozhodla tam nejít a mít vlastní úterý.
Práce
Adam zahradníkem
Jak už jsem zmiňovala v předchozích článcích, hodně v posledních týdnech dost pršelo. Takže se rukama moc nepracovalo. Takže byl Adam doma a čekal na zavolanou. Tady na Gold Coast ta zavolaná je vlastně úplně běžně a často dost na poslední chvíli. Jakože třeba v osm večer den předem, nebo i déle. Stává se to kdekomu. Ovšem na Valentýna Adamovi přišla smska v půl šesté ráno. Ano, v půl šesté ráno. Aby šel ten den do práce. Adam vstával v sedm a teprve to zjistil, takže se rychle nasnídal, sbalil věci a chvíli po půl osmý už byl připraven v plné polní držet žebříky a podávat tmely.
A na Valentýna večer se mi přiznal, že by ho bavilo tady dělat s taškama. Dělat (chápete, tohle slyšet od Adama není na denním pořádku) a s taškama na střechách. Zázrak.
Už delší dobu Adam věděl, že ho v sobotu 15.2. čeká další, řekněme, brigáda. Měl jít poprvé zahradničit. Pár dní před tím jsme se bavili, že by to vlastně mohla být prima práce. To sekání zahrady u babiček a dědů či rodičů na zahradách nás vlastně vždycky celkem bavilo. Navíc, člověk hned vidí výsledky svý práce, žejo. A to je vždycky přidaná hodnota.
No. Takže, kromě toho, že tady vrcholí léto, a tudíž Adam celej den sekal v 50 stupňovým parnu, tak sekal zahrady, který měly sklon cca 90-95°. Ne, vážně, sklon velkej a sekačka těžká, k tomu tučná (= nehodící se) majonézová svačina, na kterou neměl ani trochu chuť. To se pak člověk nemůže divit, že se Adam málem 6x pozvracel (úpalem, úžehem, vedrem, vyčerpáním, odháněním desítek žab před sekačkou). Tenhle první den byl kritickej, ale od tý doby byl Adam zahradničit už mnohokrát a nikdy už to nebylo takhle špatný. Nakoupili jsme ovoce a zeleninu na svačiny, vzal si lepší oblečení a už drandí po zahradách, že by z něj měl Přemek Podlaha jednoznačně radost.
Na BROWNS byl hlavní událostí týdne páteční Valentýn. Ve čtvrtek jsem teda nazdobila recepci, připravila čokoládový srdíčka a foto koutek a byla spokojená.
Jinak se vlastně nic významnýho nestalo. Byla jsem víc než kdy dřív konfrontovaná s nutností zvedat telefony. A to je pro mě dosavadní největší pracovní výzva. Ještě nemám pocit, že bych se tak moc vyznala ve všech věcech, abych sebevědomě mohla řešit hovory a dotazy v reálném čase. Ale dělám, co můžu. A když nevím, mačkám tlačítko Hold (podržet hovor) a ptám se kolegyň.
V Čechách jsem dlouhou dobu říkala, že si myslím, že jsem se pro celoživotní práci ve státní správě nenarodila, a že bych chtěla být v práci víc v kontaktu s lidmi. A protože jsem si evidentně dobře přála, tohle přání se mi splnilo. Jsem v každodenním přímém kontaktu s desítkami lidí, kteří po mně všichni něco chtějí. To je, samozřejmě, úplně v pořádku. Od toho je recepce recepcí. Ale víc než kdy jindy si tady uvědomuju, jak jsou lidé různí. A jak jsou mi mimořádně sympatičtí/cké ti/ty studující, kteří/ré mají v sobě (i přesto, že si mohli dovolit “výlet” do Austrálie a většinou několikaměsíční studium k tomu) znatelnou míru pokory, snahy, slušnosti a tak nějak celkově sociální inteligence.
