Jak už jste si asi zvykli/y, týdeníky píšu většinou s cca týdenním, někdy i větším zpožděním. Podle toho, co s Adamem podnikáme a kolik zbývá volného času. Týden 25 je prvním týdnem března, když ještě v obchodech byl toaleťák, rýže, těstoviny, konzervy a veganský karbanátky na gril (ano, už i na veganský potraviny tady došlo). Snad se na mě proto nebudete zlobit, když tenhle článek nevěnuju trápení nad šířícím se virem. Myslím, že toho máme z médií všichni až nad hlavu. A pokud by Vás to vyloženě zajímalo, ozvěte se nám – mailem, na Instagram, na Facebook.
V týdnu 25 se nám podařilo dokončit video z našeho posledního velkýho výletu na pláž Cabarita, kde jsme spali v autě. Dotáčeli jsme u nás na zahradě i shrnující povídání a přesvědčili se, že vykládat něco smysluplně a přirozeně podle předem domluvenýho scénáře opravdu není žádná legrace (potvrzeno Adamem). Máme o výletu samostatnej článek plnej fotek vyzařujících sluneční, oceánskou energii. Tak pokud Vás to zajímá, mrkněte tam na fotky i video.
Díky nákupu na ten výlet jsme si řekli, že dáme další šanci třetímu z těch hlavních nákupních řetězců, co jsou tady: Aldi (taková obdoba Lidlu). Nám nejbližší Aldi teda není úplně velký, takže nemůžete počítat s tím, že tam vždycky najdete všechno, co potřebujete. Ale to, co najdete, je většinou cca o 30-50 centů levnější a kvalitou srovnatelný s ostatními supermarkety. Takže pokud jste ten typ lidí, co dělá velký nákupy, asi se to může i nějakým způsobem finančně vyplatit.
Přesvědčila jsem se taky, jak moc je někdy důležitý být organizovaná. Došlo totiž na to, že bylo potřeba urgentně zajistit předání velkého technického průkazu mého osobního automobilu nacházejícího se v Česku mezi našima a Slávkou (Adamovou mamkou). A je jasný, že na mně bylo, abych co nejpřesněji z Austrálie techničák lokalizovala. Anebo aspoň, v takový víc reálný variantě, tlumočila dostatečný množství indicií, na základě kterých by naši mohli ten techničák vypátrat.
Pokud nás nečtete od začátku, tak vězte, že přípravy na odlet byly fakt hektický (viz třeba tady). Stěhování mých pěti pražských let do bytu našich a bytu a sklepa Slávky zahrnovalo celou škálu emocí, kterých jsem schopná. Včetně mnoha slz zoufalství (to se nemůže nikam vejít) a intenzivního vzteku (to se nemůže nikam vejít, sakra, proč já všechno schovávám a ke všemu (i lístkům do divadla) si vytvářím citový vazby). Naštěstí jsem ale byla natolik prozíravá, že jsem vytvořila jednu velkou krabici, kam jsem dala ty nejdůležitější papíry a osobní věci. Teda takhle, myslela jsem si, že to byla jedna velká krabice, ale ve skutečnosti k tý velký přibyla i jedna malá právě s těma všema papírama.
Takže, long story short (dlouhý příběh ve zkratce), jak by se tady řeklo. Pokud se chystáte na nějakou velkou cestu a nebudete dlouho doma, dobře si rozmyslete, na jaký místo uschováte to, co by mohlo být nutný použít i v době Vaší nepřítomnosti. Vedle velkýho techničáku od auta bych ještě upozornila na papíry z Vaší poslední práce, který třeba budete potřebovat k on-line daňovému přiznání. Datová schránka tohle jistí.
Naši si zaplatili letenky na červen na Bali, já jsem si zažádala o dovolenou a dostala ji schválenou. Byla to moc příjemná věc, ale vydrželo to, bohužel, jenom pár dní. Teď všichni doufáme, že za 3 měsíce už bude klid, a že se opravdu na Bali potkáme a užijeme si dovolenou, na kterou se všichni moc těšíme (a nebudem si lhát, taky si ji, podle mě, nadmíru zasloužíme).
Byla jsem na dalším fyziu, dostala jsem novou studentku – Serenu a původního supervizora. Takže celá hodina byla soustředěná zase na obratle a zase se to po tom ošetření zhoršilo a já už jsem z toho byla nějaká nespokojená. Ale zase jsem se dozvěděla, že ty náušnice, co jsem si koupila po Vánocích, jsou jednoznačně inspirovány tvorbou jednoho slavnýho francouzskýho umělce Henriho Matisse, kterýho dobře znají i v Austrálii. No hele!
A taky jsme s Adamem zkoušeli portrétní objektiv zase v dalším prostředí a tentokrát i s rekvizitou!
Škola
Poslední lekce před dvoutýdenními prázdninami byla tak nenáročná, že jsem ve škole za ty dva dny většinou nebyla ani 5 hodin a vlastně asi ani ne 4. A musím k s povzdechem poznamenat, že se tam tak nějak opakují informace z předchozích lekcí a pořád je to tak nějak na můj vkus až příliš zaměřený na turismus. Ale tak… že nejdu na Harvard jsem věděla tak nějak od začátku.
V úterý 3.2. jsem si proto řekla, že po krátký škole půjdu naproti do kavárny, dám si kokosovou vodu a budu psát blog z předzahrádky. A tak jsem seděla, psala a vzpomínala (jó, už zase) na Prahu a její kavárenskou kulturu. A celou dobu jsem si říkala, že je fajn na začátku června sedět na předzahrádce v šatech bez silonek. Ale… Praha je Praha. V tomhle teda určitě.
Práce
U mě se tentokrát nedělo nic, co by nutně stálo za nějakou vážnější řeč. Měla jsem se studujícími další Happy Hour, na kterou mě šel vyzvednout Adam. Zůstali jsme o něco dýl, dali si 1-2 zlevněné drinky a povídali si s bodrou Brňačkou Kristýnou, co chodí na BROWNS. Díky Kristýně jsme si zase připomněli, jak máme lidi z Brna (a vlastně i Brno jako takový) rádi.
Adam je stále a pořád několikrát do týdne zahradníkem. Někdy celou pracovní dobu prostě jenom jezdí se sekačkou a vrací se domu s třesem v rukách (což se mu ale líbí, protože tvrdí, že tím posiluje svaly). Někdy ale přijdou i takové ty uspokojivější chvíle, kdy mu pod rukama z ničeho (ze spousty hluboce zakořeněných a vlastně i trochu nevzhledných bambusů) za směnu vyroste takové vizuálně uspokojující zátiší.
