Hned na začátku Vám musím vysvětlit, jak vlastně píšu tyhle naše týdeníky. V mobilu mám aplikaci Poznámky, kam si každý den zapisuju, co se nám přihodilo, co jsme dělali, atd. No a pak si ty poznámky přečtu a udělám na jejich základě týdenní souhrn.
Na konci dubna jsem si takhle večer vzala do ruky mobil, že tam napíšu, jaký byl náš den. Měla jsem studený ruce, ztuhlý prsty, potřebovala jsem text posunout až nakonec. Klik sem, klik tam, a najednou bylo všechno vymazaný. Doteď jsem si myslela, že tohle “samoseto” se stává jen mojí mamce s veškerou technikou (promiň, mamko) a najednou to bylo tady. První nechtěný klik označil celý text a druhý ještě nechtěnější zamířil na Delete. A protože se to stalo během pikosekundy, nebylo návratu. Tahle stará aplikace podle všeho nemá tlačítko “zpět” ve chvíli, kdy vymažete text v poznámce (pokud bych smazala celou poznámku, bylo by to labůžo – tu vrátit zpět umí).
Takže jsem si udělala kolečko úlek – popření – snaha to napravit – frustrace – slzy vzteku a zoufalství. A nakonec po několika složitých minutách teda i přijetí, no. Je to blbost, možná si řikáte. Jenže pro mě jsou tyhle poznámky moc důležitý. Nejen proto, že je pro mě důležitej blog, ale v poznámkách mám i spoustu věcí, který se potom k Vám ani nedostanou. Jsou tam i moje osobní deníkový záznamy, který pro mě byly v dubnu podstatně vzácnější než měsíce před tím. Takže zklamání z vlastní nešikovnosti bylo opravdu veliký.
Další den jsem se proto pustila do rekonstrukce dubna. Necelé dva týdny už jsem měla pro blog v bodech připravený z dřívějška (ale samozřejmě bez mých osobních deníkových poznatků), tak jsem se měla plus mínus od čeho odpíchnout. Zbytek dubna jsem dala dohromady podle fotek, několika facebookových konverzací a reálných vzpomínek. No a na co jsem si nevzpomněla a nedala dohromady, to zjevně mělo zůstat tady, na Gold Coast.
Tenhle článek je tedy první (ze dvou, naštěstí), který pracuje výhradně s dubnovou rekonstrukcí.
Corony se tentokrát nedočkáte, protože jestli se mi v něčem nechtělo zpětně hrabat na internetech, byl to vývoj zdejších opatření a utahování a uvolňování. Nemáte zač.
Poločas
Důležitá informace – máme za sebou půlku pobytu. Plánujeme k tomu samostatný bilanční článek, tak se k tomu v tomhle moc vyjadřovat nebudu. Ale chci říct, že jsme před pár měsíci, když nám všechno začalo pěkně šlapat, uvažovali o tom, že si vízum prodloužíme. Když jsme konečně oba měli práci (po mnoha měsících nepohody a starostí), byla by přece škoda toho nevyužít?! Pak jsme ale začali počítat, dávat dvě a dvě dohromady a vzhledem k tomu, že bychom byli bývali nechtěli prodlužovat v řádu let, ale spíše měsíců (cca třičtvrtě roku), vlastně by se to vůbec nevyplatilo. Finančně především.
Pokud pandemický vývoj dovolí, chtěli bychom po skončení australského víza cestovat. A tudíž teď vydělávat na to cestování. Pokud bychom ale vízum prodlužovali, našetřený dolary (pokud nějaký budou) by rozhodně (zřejmě) všechny zahučely v poplatcích imigračnímu, školném, pojištění. A my bychom byli zase na začátku šetření na to cestování. Aktuálně to teda vnímáme tak, že peníze, co jsme šetřili, šetříme, budeme šetřit na konci tohohle roku procestujeme. Ještě jednou – pokud pandemická situace dovolí. A my věříme, že dovolí. A kdyby ani za půl rok ještě pořád nebylo snadný cestovat, kam si zamaneme, vnitrostátní výlety po Austrálii, Tasmánie a Nový Zéland (tam se bude smět určitě) taky nezní nejhůř, což?
Období západů a pletí
Týden 31 jsem nazvala Obdobím mimořádných západů Slunce a pletí. Mimořádný západy Slunce pořád trvají. Vlastně jsou tady taková klasika. Ale v týdnu 31 jsme je chodili víc fotit do parků kolem našeho poloostrova (stejně jako místní flóru a architekturu v před/západových barvách).
Pletí tam má místo proto, že jsem si ho prostě začala užívat jako relaxační aktivitu, která přináší okamžitý požitek z odvedené práce. K tomu je to ideální aktivita v kombinaci s poslechem chytrých podcastů. A tak plejete a plejete, protože podcast stále trvá. Navíc Adam je třeba zrovna v práci a taky pleje, tak si odpoledne můžete společně zanadávat, jak má tahle mrcha hluboký kořeny a jak tenhle plevel kvůli těm svejm protiháčkům nejde sundat z tepláků. Ideálka, no ne?
Karban a paření
Rozjeli jsme u nás v domku karbanické seance. Přes kamaráda Jendu z Rumburku (ano, další Jan v pořadí) jsme se seznámili s Markétou a Radkem. A začali jsme s nepravidelnou pravidelností karbaničit. V týdnu 31 jsme měli 2 sezení, při kterých jsme poznali a vypilovali strategie v karetní hře Bang z divokého západu. A u toho porušovali zákazy týkající se sdružování osob. (Na návštěvu směli maximálně 2 osoby mimo ty žijící ve společné domácnosti.) Ale Bang je nejlepší v pěti lidech, tak to se nedalo udělat jinak.
Náš domek zažil ale ještě jednu mimořádnou věc. V sobotu se s domkem po skoro 2,5 letech loučil Honza z Děčína. Bylo to loučení v kruhu rodinném (spolubydlící a Honzova přítelkyně). Bhupen z Nepálu uvařil výbornou vegetariánskou indickou večeři, popíjelo se a pozpěvovalo. A pak se dvě přítomné osoby (jež jsem se rozhodla zachovat v anonymitě, ale takhle – my s Adamem to nebyli) rozhodly někdy kolem 11. hodiny večerní jít vykoupat k sousedovi do bazénu. Ajéje, toho jsem se bála. Soused byl doma a má fotobuňku. Takže velice brzy přišel koupajícím sdělit, že by příště mohli zaťukat a zeptat se. Doplnil taky, že bychom měli mít trochu toho respektu. Jedna z těch osob se vrátila ke stolu a pokorně prohlásila: “Já vim, že to nebylo správně. Ale já jsem to prostě chtěl udělat, tak jsem to udělal. A zítra ráno se náležitě omluvím”.
No, tímhle přesáhnu do týdne 32, ale začal v neděli dopoledne tím, že nám naši domácí přijeli za ten bazén vyčinit. Je to tak, volal jim hned ráno ten milej nekonfliktní soused. A naši domácí na prahu sedmdesátky činili v průměru téměř 29 letým lidem (fakt jsem si ten průměr vypočítala) za to, že do cizích bazénů se přece nemá skákat a není to bezpečný, když ty ploty jsou shnilý. No, možná bych to sem ani nepsala, kdyby to nebylo spojený ještě s tím, co se dočtete v části Práce.
K mojí škole Vám tenhle týden neřeknu nic. Prostě nic, protože vlastně nemám slov (nebo spíš škoda slov?🤭). Kdyby to tu náhodou četl někdo, kdo o stejný škole (Pacific Training Group) přemýšlí, určitě se se mnou spojte na kterýkoliv ze sítí. Ráda povím víc.
Práce
Adam měl tenhle týden slabší ve svojí obvyklý práci. Jak jste se mohli dočíst tady, měli jsme rozjednané to, že budeme jezdit pracovat k těm našim domácím. A tak se to v týdnu 31 povedlo zrealizovat hned dvakrát.
Poprvé jsme k Annie a Philovi jeli ve čtvrtek i se spolubydlícím Bhupenem. Se svačinou, pitím a optimismem v krvi jsme dorazili do oblasti Worongary, cca 25 minut autem směr od nás do vnitrozemí. Annie a Phil tam na takové polosamotě před 30 lety koupili pozemek s pořádným kusem divokýho lesa. A postavili na něm dům s obrovskou zahradou. Sousedí v podstatě jen se dvěma domy, takže je tam mimořádnej klid, ticho a divoká příroda na rozdávání. (Fotka části jejich zahrady je ta úvodní ke článku.)
V lese za barákem není neobvyklý vídat specifický druhy klokanů (wallaby, bez českýho překladu) – jsou menší, ale prát se umí jako velký. V korunách stromů, banánovníků a palem se neustále na něčem domlouvají a občas se pořádně z plna hrdla hádají ledňáci (to není překlep, ledňáčkovití je jejich čeleď), který mají skvělý anglický jméno kookaburra. O hmyzu ani nemluvím.
Annie s Philem oba pracují na plný úvazek – nárok na penzi tady vyvstává ve věku 66 let, což se oběma kvapem blíží). Ve volných chvílích pomáhají dceři s šestiletým vnukem, 90 leté babičce (mamce Annie) a jejímu 88 letému příteli s péčí o domek a zahrádku (dozvíte se blíže v dalších týdnech, a fakt to stojí za to) a taky jezdí dohlížet a pečovat o náš domek a zahradu.
Takže není divu, že na jejich velký pozemek nezbývá moc času a dějou se na něm takový ty základní důležitý práce, bez kterých by to nešlo. Jako třeba sekání trávníku. No a když přišla pandemie, oba zůstali dočasně doma a řekli si, že je to příležitost dát konečně jejich zahradě nadstandardní péči. Pustit se do projektů, co dlouhou dobu strávily na čekací listině. A k tomu přispět svou troškou do charitativního mlýna a pomoct pár lidem bez práce a australskýho občanství vydělat si nějaký ty dolary k dobru.
Tihle dva lidi, co jsou spolu 40 let, jsou jako babička s dědou, který rozhodně chcete mít. Trpěliví, milí, pohostinní. Už to by stačilo k tomu, že Vám nebude dělat nejmenší problém jim pravidelně pomáhat. Ale oni jsou navíc ještě respektující, otevření, bez předsudků a potřeby soudit a přesvědčovat Vás o svojí pravdě. A mají spoustu inspirativních životních zkušeností, který jsou Vám ochotný nenásilně předávat, když o to máte zájem. Zní to jako ideál, co? A když k tomu přidáte přestávky na kafe/čaj a bikkie, hovorově sušenka (#čajodesáté), výborný vydatný obědy se spoustou čerstvý zeleniny a ovoce a popracovní koupačky v bazénu, musí Vám být asi rovnou jasný, že se tam vlastně těšíme a je nám někdy až trapný si za ten pobyt tam brát peníze.
No a pak si vemte, že někdo skáče do cizího bazénu, a Annie a Phil při činění zmíní, že nám asi dávají moc peněz, když máme doláče na takovýhle divoký opíjení. Zklamání asi na obou stranách. Ale protože naši domácí už zažili ledacos a umí být velkorysí, ani při další návštěvě se nic nezměnilo a už jsme se k tomu nevraceli.
První pracovní den si nás oťukávali. Phil postupně zkoušel, jak nám to jde s motorovou pilou, traktůrkem (Adam dostal pochvalu, i za couvání), motykou. Zjišťovali, kolik máme elánu a síly v rukách, nohách a jakou míru praktičnosti umíme projevovat. Nekoukali nám pod ruce, nedávali nevyžádaný rady. Jen ukázali, naťukli a důvěřovali (to se vztahuje hlavně k tý motorovce a couvání s traktůrkem, kutání kořenů samozřejmě nepovažuju za aktivitu hodnou hluboký důvěry). K tomu oba pracovali s námi, vedle nás, a rozhodně se nedá říct, že by nás nechali “oddřít” to nejhorší a sami jen přicmrndávali.
V pátek jsem k nim jela podruhé jen s Bhupenem bez Adama. To jste měli vidět, když se Annie u oběda dozvěděla, že jsem vegetariánka, jak se omlouvala! Já jsem byla úplně v pohodě s rýží se sojovkou a kupou avokáda a okurek a paprik. Ale Annie to vzala jako svůj další, tentokrát kuchyňský, projekt a od tý doby u nich na stole maso nevidíme.
Harmonická Annie, se kterou si mezi kořenama, hlínou, mulčem a kdovíčíma larvama povídáme o životě, a který vnuk říká Yin-Yang. Protože Annie se ještě necítí být granny (stará babča) a Yin-Yang se vžilo mezi celou rodinou.
